Článek
I během víkendu, který přináší mrazení v zádech spojené s vůbec nejvýznamnější domácí bitvou – Velkou pardubickou. „Brečím už před startem. Tak moc to prožívám,“ přiznává manželka Josefa Váni, slavného žokeje, trenéra, rekordmana dostihu...
Je tu čas, který je pro lidi od koní svátkem. Vnímáte to tak i vy?
Je to hlavně větší fofr než svátek. Všechno zařídit, stihnout, připravit... Nervozitu je cítit v rodině i v práci. Tak to je. Ale oč je víc stresu, o to je pak větší radost, když to vyjde.
Co si řeknete jako rodinný minitým v předvečer Velké?
My už se vlastně ani večer před závodem nevidíme. Manžel v sobotu veze koně do St. Legeru, já vyjíždím v neděli ve čtyři ráno se zbytkem. A pak už si většinou nic mimořádného neřekneme. A den předtím to taky moc neřešíme, jen organizační věci. V neděli ráno v Pardubicích posnídáme, dáme si kafičko, to se už moc vymyslet nedá.
Manžel se chystá už na 24. start ve Velké. Cítíte na něm ještě vůbec, že je s blížícím se vrcholem sezóny nervóznější?
Naopak. Chlapi jsou klidnější, nervózní jsem já. Prožívám to teď už za oba, když malý Pepča závodí. Pro mě je to psychická zátěž. Oni se strašně těší, jsou v klidu, já už pár dnů dopředu jsem z toho pryč. Jdeme spát, jenže za hodinu se budím. Chodím po baráku, chlapi chrápou a já už nezaberu.
A co samotná Velká pardubická? Kde a jak ji sledujete?
Mám svoje místo na tribuně, koukám s přáteli na plazmovku, ale je vidět i skoro na celou dráhu, s výjimkou části za lesíkem. To dojde na televizi.
Manžel po dostihu obvykle dává k dobru, že nerada vidíte jeho pokračující pokusy na dráze. Přece jen je mu sedmapadesát, jeho vrstevníci jsou dávno ve sportovním důchodu. O kolik je to ale pro vás ještě těžší teď, když jezdí i váš syn?
Tak o kluka se bojím hodně, i když by měl při pádu dopadnout líp. Mladí jsou přece jen trošku víc z gumy. Jenže nikdy nevíte... A taťka? Doufám, že jede naposledy. Ale to si říkám už deset let. A pořád nic. Věřím každý rok, že je to jeho poslední start...
Ale místo toho zase přichází nápor na nervy...
Kolikrát mě fakt napadne, že mi pukne srdce. Ten dostih mi připadne nekonečný. Vůbec nejsem v klidu. Brečím už před startem, pak mě to bere pořád. Přeju samozřejmě všem, aby přežili ve zdraví.
Kdy vám zatrne nejvíc? Když je pole před Taxisem?
Kluci říkají, že Taxis není zabiják, ale ať mi nikdo netvrdí, že už to i přes úpravy není těžký skok… Vždyť se skáče jen jednou za rok.
Žokej Josef Váňa
Nejhorší chvíle ve společném životě s manželem jste asi zažívala po jeho pádu v Baden Badenu před šestnácti lety. Byl blízko smrti...
Bohužel i takové situace k dostihům patří, ale přišlo to navíc v pro nás nejhorší době. Týden byl v kómatu, nikdo nevěděl, jak to dopadne. Našim klukům byly čtyři a dva roky. To bylo v začátcích všeho, prostě průser. V cizím prostředí, vše se rozjíždělo, peněz moc nebylo.
Ale říct si nikdy nedal, tvrdohlavě se vždy po každém zranění vracel do sedla. Jakou jeho vlastnost byste ještě vypíchla?
Houževnatost. Něco nejde? Mladým vždy ukáže, že to jde. A taky obětavost. Poradí, když někdo potřebuje, nemá s tím problém.
Zrazovala jste syna od žokejského řemesla, nebo jste ho k němu naopak vedla, když k vašemu životu koně a dostihy patří?
Ke koním jsme vedli oba naše syny. Od nějakých čtyř let. Pepča jel už v pěti dostih poníků. Starší Martin ale ve třinácti řekl dost. A dal se na archeologii a historii. Ale taky se vším všudy – naplno, bude v tom určitě dobrý. Dělá vysokou školu v Plzni. Koně už jdou mimo něj. Ale určitě každý rodič má radost, když dítě pokračuje v tom, co dělá on sám.
Komu vlastně teď fandíte víc, když jsou spolu na dráze? Manželovi, nebo synovi?
Byla bych radši, kdyby letos vyhrál syn. Chystá se utéct do světa, má s kamarádem domluvenou Austrálii, ale obhajoba výhry ve Velké by pro něj určitě byla motivací, aby se vracel domů.
Na farmách poblíž západočeské Chyše trénujete koně vy i manžel. Jak si dělíte práci, radíte si, nebo každý jedete po svém?
Určitě si radíme. Já mám vlastně starší koně, překážkové, ty hodnější.
Takže manželovy hlavní klenoty ve stáji opečováváte vy?
Pořádnou část sezóny ano, až tak měsíc před samotnou Velkou si je bere na starost sám. Jinak má u sebe spíš mladé rovinové koně. Obsedá je, začíná s nimi. Má tu těžší práci.
Žokeje obvykle trápí nadváha. Přispějete i v tomhle směru před Velkou pardubickou radou?
Za ta léta už ví, co a jak. Problém je, že už toho se svou kyčlí moc dělat nemůže, a tak především plave.
A kdo má hlavní slovo v domácnosti?
Tak tam to je jasné. Manžel ani neví, kde jsou utěrky. To jsem kdysi s klukama jela k babičce a pořád se po telefonu ptal, kde co je. Nemá takový přehled jako ve stáji.
Moc se asi v denním nekonečném shonu kolem koní nevidíte. Jak to snášíte?
Doma vlastně skoro nejsme. Je to tak trochu manželství po telefonu. Ale jinak to nejde.
Hádáte se?
To jo, ale taky po telefonu, a hlavně o koních. Pracovně. Jinak nejsou důvody se hádat.
Po minulé Velké slíbil, že s vámi konečně pojede na společnou dovolenou. Jak drží slovo?
Za třiadvacet let jsme poprvé někam vyrazili společně. Na tři dny k Lago di Garda do Itálie, vlastně uprostřed sezóny. Určitý pokrok to je. Je to i o tom, že se o všechno doma už může postarat mladší syn, což v době, kdy byl na internátu, nešlo. Starší Martin už naplno žije studiem v Plzni. Doma jsme vlastně byli sami.
Manžel se netají, že ač jsou mu koně blízcí, nemá problém pozřít salám z nich zhotovený. Co vy?
Já to mám jinak. Z masa jím jen kuřecí a ryby, a to už od dětství.
Pyramidy, virgule, to je náčiní, které manžel využívá, aby zdravotně pomohl sobě i koním. Mnozí takřka šarlatánským metodám moc nevěří. Co vy?
Moc na to nedám. Ale jemu to prostě pomohlo. Kdybych se dostala do nouze, možná bych mluvila jinak.
Manžel zkusil politiku, na jaře vložil své jméno i s věhlasem na kandidátku TOP 09. Co tomu říkáte?
Já politiku vůbec neřeším. A on už teď také moc ne. Vyhověl lidem, kteří o něj měli zájem, ale přišly z toho i problémy. Neměl žádný čas. Teď se drží stranou.
S manželem se jí splnil sen
V dostihových kruzích ji oslovují „Pavli“. Obdivovala úspěšného žokeje jako dětská fanynka, nakonec se stala jeho manželkou. A splnila si sen. Pavla Váňová je už léta trenérkou dostihových koní, ale i partnerkou slavného jezdce, který rok co rok udivuje nezlomnou touhou startovat ve Velké pardubické. A uspět.
„Poznali jsme se ve Světlé Hoře, já tam chodila do stájí jako dítě. Pro manžela to bylo údobí, kdy zářil s Železníkem,“ připomíná žena stojící po boku Josefa Váni chvíle, kdy domácí scéně vládl s legendárním ryzákem, s nímž bral čtyři ze svých už šesti žokejských vítězství ve Velké.
Jako trenér triumfoval do svých sedmapadesáti dokonce sedmkrát. Také jeho o patnáct let mladší paní okusila bitvy v koňském sedle. „Jezdila jsem ale spíš parkury. A taky pár dostihů. Ne že bych v tom směru měla nějaké velké ambice, ale chtěla jsem pracovat s koňmi. Do toho jsem měla opravdu velkou chuť. Byl to můj cíl. A vždy je lepší, když si trenér taky něco odjede,“ říká manželka legendy, s níž odešla z Moravy a v devadesátých letech se usídlila na západě Čech.
Bohuslav a Mlýnce, to jsou farmy pod tajuplným vrchem Vladař, odkud koňská esa Váňových vyrážejí do bojů.
