Manda zlá a chtivá aneb Vzestup a pád rodu Trčků

Narodila se zřejmě v roce 1569 do mocného a zámožného šlechtického rodu Lobkoviců. Po rodičích Ladislavu Popelovi a Magdaleně Polyxeně zdědila obchodní talent a činorodost, po matce navíc nezlomnou evangelickou víru. Nejspíš se jí dostalo vzdělání typického pro šlechtické dívky, aby byla připravena ujmout se role paní domu.

Když se 8. února 1588 vdávala za Jana Trčku z Lípy a na Opočně, nevadilo, že ženich je o dvanáct let starší. Věkový rozdíl vyrovnávalo jeho závratné bohatství a společná evangelická víra. Ze šťastného manželství vzešly čtyři děti, jež se dožily dospělosti: nejstarší Alžběta, vytoužený dědic Adam Erdman, mladší syn Vilém a nejmladší dcera Johana.

Manželé Trčkovi – zejména paní Magdalena – byli obratní hospodáři, před Bílou horou se však o politiku příliš nezajímali. Patřili ke skupině tolerantně smýšlejících šlechticů. Jejich nejlepšími přáteli byli evangelík Štefan Jiří ze Štemberka a umírněný katolík Adam z Valdštejna, příbuzný slavného Albrechta z Valdštejna.

V Adamově rezidenci na Malé Straně se často scházela pestrá společnost nehledící na konfesi. Bavili se domácími divadelními představeními, hráli vrhcáby, lovili s chrty a vzájemně si opláceli opulentní hostiny.

„Dnes jsem jedl u pana Rudolfa Trčky, měli jsme kopec husí a mnoho jinejch dobrejch věcí,“ poznamenal si mlsný Adam do deníku v listopadu 1614.

Adamův syn Maxmilian se oženil s Kateřinou z Harrachu, jeho příbuzný Albrecht si vzal další Harrachovu dceru Isabelu a Adam Erdman třetí sestru Maxmilianu. Alžběta Trčková se provdala za Viléma Kinského.

Její starší sestra, která se měla provdat za hraběte Jindřicha Matyáše z Thurnu, sice v patnácti letech zemřela, Thurn však i nadále udržoval s Trčky vřelé styky. Přátelství upevněné sňatkovou politikou tak vytvořilo společenství Valdštejnů, Trčků, Thurnů a Kinských.

Pak ale do poklidného šlechtického života vstoupilo stavovské povstání. V květnu 1618 vyhodili vzbouřenci vedení Matyášem z Thurnu z oken Pražského hradu dva královské místodržící a sekretáře, protestovali tak proti porušování náboženské svobody císařem Ferdinandem II. Habsburským, který byl militantní katolík.

Část evangelíků přijala defenestraci s rozpaky, mezi nimi i Trčkové. Úzkostlivě se snažili vyhnout konfrontaci s císařem a zároveň udržet dobré vztahy s rodinným přítelem Thurnem.

Snaha o kompromis se však v nábožensky rozbouřené době nesetkala s úspěchem. Pavel Skála ze Zhoře – historik, který později emigroval – označil Jana Rudolfa Trčku za „v náboženství i v upřímnosti své vlastenecké nad míru nestálého obojetníka“, „vobrtlíka a kohouta větrného“.

Obezřetnost se však vyplatila. V neděli 8. listopadu 1620 rozprášily spojené armády Ferdinanda II. a německé Katolické ligy české stavovské vojsko v bitvě na Bílé hoře. Ze vzpurných rebelů se rázem stali pokorní prosebníci, kteří s tichou hrůzou očekávali, jak s nimi císař naloží.

Ti prozíravější – jako hrabě Jindřich Matyáš Thurn – spasili život útěkem do zahraničí. Optimisté se uchýlili na svá panství a doufali, že se bouře přežene. Pět dní po Bílé hoře poslalo 201 vůdců povstání Ferdinandovi II. list, v němž vyslovili pokornou lítost, „že se proti Jeho Milosti Císaři, jakožto našemu pořádnému, posloupnému, korunovanému, pomazanému… králi a pánu pozdvihli“.

Habsburka však neobměkčili. Zatímco Jan Rudolf zatím trpně vyčkával věcí příštích v domácím vězení, mimořádná exekuční komise v čele s Karlem z Lichtenštejna vynášela jeden rozsudek smrti za druhým.

Trčka se sice na povstání přímo nepodílel, jeho obrovské jmění však představovalo velké lákadlo. Rázná Marie Magdalena proto uplácela, kde se dalo. Nakonec jasně deklarovala ochotu půjčit horentní sumy věčně zadluženému dvoru, díky čemuž byl její muž rehabilitován.

Mnozí jiní takové štěstí neměli, 21. června 1621 bylo v přízračné exekuci na Staroměstském náměstí popraveno 27 českých pánů a měšťanů.

Hromadnou popravou zastrašování národa neskončilo. Následovaly konfiskace majetku, jež existenčně zlikvidovaly téměř tisícovku českých a moravských šlechtických rodin. Zatímco se majetky jedněch hroutily, jiní pohádkově bohatli – konkrétně skupina shromážděná kolem Lichtenštejna, jenž stanul v čele konfiskační komise.

Marie Magdalena Trčková získala první konfiskované statky v roce 1622 jako náhradu za půjčku císařskému dvoru. Neomylně vycítila příležitost a o rok později už skupovala konfiskáty ve velkém.

Víc dokázali vydělat jen Lichtenštejn a Albrecht z Valdštejna. Ten si ostatně „staré hraběnky“ velmi cenil, litoval, že není mužem. Kdyby byl Trčka tak chytrý jako jeho žena!

Roku 1628 vyhlásil císař Obnovené zřízení zemské, které uzákonilo absolutismus místo stavovství a stanovilo katolickou víru za jediné povolené náboženství. Čechy a Moravu opustila v hromadném exodu skoro pětina obyvatel.

Víra rozdělila i rodinu Trčků. Dcera Alžběta odešla s manželem Vilémem Kinským do exilu, stejně tak její bratr Vilém. Jan Rudolf a starší syn Adam Erdman konvertovali ke katolictví. Jen Marie Magdalena získala od císaře zvláštní povolení setrvat ve vlasti i ve staré víře až do smrti…

Jako protestantka sice neměla přístup k císařskému dvoru, to ji však trápilo pramálo. I bez toho užívala výhody vítězů. Ve východních Čechách vybudovala ucelené panství, k němuž patřily prosperující velkostatky: Opočno, Smiřice, Náchod, Nové Město, Lipnice, Ledeč, Světlá, Žleby…

Trčkovské jmění dosáhlo výše okolo čtyř milionů zlatých. Její manžel a starší syn byli v únoru 1628 povýšeni do hraběcího stavu.

Evropu pustošila třicetiletá válka, nikdo si nemohl být jistý majetkem ani životem. V listopadu 1631 obsadila katolickou Prahu luteránská vojska saského kurfiřta Jana Jiřího. Trčkovských statků se však rabování nedotklo.

Marie Magdalena totiž opět zahrála na obě strany. Půjčovala sice peníze Habsburkům, zároveň však zůstávala v kontaktu se stavovskou emigrací. „Poslové z Drážďan nosili často listy na trčkovské zámky Žleby nebo Světlou. Matka s dcerou (Alžbětou) si prý psaly ‚citrony‘,“ píše historik Josef Pekař v knize o Valdštejnovi. Tajné písmo psané citronovou šťávou není totiž vidět, zobrazí se až po zahřátí.

Marie Magdalena si také pravidelně dopisovala s hrabětem Thurnem, jenž ve službách švédského krále Gustava Adolfa bojoval proti katolíkům. Když verboval vojsko, přispěla mu nemalou částkou s podmínkou, že její statky zůstanou při vpádu Sasů do Čech ušetřeny. Pozice rodu se nezměnila, ani když Sasové odtáhli a Prahu obsadil císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna. Zdálo se, že Trčkovy nemůže nic ohrozit.

V únoru 1631 se na Opočně konaly křtiny syna Adama Erdmana. Mezi hosty se objevil také Albrecht z Valdštejna. Možná jen vyhledal zázemí širší rodiny po přechodném odvolání z funkce velitele císařské armády. Možná začal uvažovat o zradě císaře a naznačil, že je ochoten jednat s Gustavem Adolfem. Možná mu za to Matyáš z Thurnu nasliboval, že když zradí Habsburky, stane se českým králem…

Anebo se Valdštejn stal trnem v oku příliš mnoha lidem, protože jeho vojenské schopnosti klesaly s postupujícím průběhem syfilidy, jíž se nakazil? Těžko říct. Jisté je, že 25. února 1634 padl rukou vrahů na tajné schůzce v Chebu. V týž den byli úkladně zavražděni také jeho čtyři společníci, mezi nimi Magdalenin syn Adam Erdman a její zeť Vilém Kinský. Téhož roku zemřel v zahraničí i Adamův mladší bratr Vilém.

Ohromný majetek Valdštejnů, Trčků a Kinských byl zkonfiskován. Jak konstatoval rozsudek, „paměť Jana Rudolfa Trčky a jeho manželky pro jejich vytčená provinění za proklatou byla vyhlášena a veškeré jmění a statky po nich pozůstalé královské komoře jsou přisouzeny“.

Marie Magdalena se tragických konců rodu nedožila. Skonala o rok dřív, 8. ledna 1633 na svém zámku ve Světlé nad Sázavou. Synové Adama Erdmana zemřeli v batolecím věku, takže se jediným žijícím mužským potomkem Trčků z Lípy stal téměř 77letý Jan Rudolf. Když v září 1634 vydechl naposledy, vymřel mocný rod po meči. Z vrcholu moci klesl na smetiště dějin za pouhé tři roky.

„Stará paní ví o celém tajemství a věrně napomáhá,“ napsal po křtinách hrabě Thurn králi Gustavu Adolfovi. Proč se nakonec Marie Magdalena rozhodla riskovat a intrikovat proti Habsburkům?

Byla rozpolcená. Rozhodně se nehodlala vzdát obrovských zisků z pobělohorských konfiskací, které zajišťovaly skvělé postavení trčkovskému dědici Adamu Erdmanovi, trápila ji však rekatolizace, upadající postavení starobylých českých rodů a nostalgicky toužila po návratu předbělohorských poměrů. A samozřejmě také po návratu dcery a mladšího syna z emigrace.

Lavírovala proto mezi císařem a jeho odpůrci, kvůli čemuž k ní oba tábory ztratily důvěru. „Česká historiografie jí přiřkla nálepku ženy sice schopné a energické, ale zároveň hamižné, příliš tvrdé a intrikářské,“ konstatuje v bakalářské práci o Marii Magdaleně Jitka Mikysková.

„Myslím ale, že jí nelze vyčítat tvrdost nebo cílevědomost v době nabité zásadními událostmi, kdy bylo potřeba zmobilizovat všechny síly k záchraně majetku i života,“ konstatuje studentka a dodává: „Paní Magdalena se v mnohém vyrovnala mužům své doby. Možná právě proto nebyla přijímána jednoznačně – byla osobností obdivovanou i odsuzovanou, v každém případě však výjimečnou.“