Malý průvodce tancem aneb Tajemství jivu, valčíku či samby

Cha-cha (čti čača) je jedním z pěti latinskoamerických soutěžních tanců. Objevila se v roce 1953 jako odvozenina mamba, které se tančilo na rytmy složené z rumbové a boogie hudby. Za tvůrce je považován kubánský hudebník a skladatel Enrique Jorrín. Z tance známého svou triolou zpívanou slabikami „cha-cha-cha“ se nakonec vyloupnul jeden z celosvětově nejoblíbenějších stylů.

„Tancuje se na čtyři doby. Název je údajně odvozen od klapavého zvuku dámských střevíců ,ťap-ťap‘, což původně znělo jako ,ča-ča‘. V základu to není složitý tanec a můžete jej tančit víceméně na jakoukoli disko písničku,“ míní Jan Onder.

Charakteristickým prvkem je vychylování kyčlí do stran a tzv. cha-cha-cha přeměna. Trup zůstává v klidu. Základní pohyb i většina jednoduchých figur je zrcadlově stejná pro oba partnery. V hudbě zní výrazný zvuk kubánského nástroje giro.

Jive (čti džajv) je druh latinskoamerického tance afroamerického původu. Původně se mu říkalo jitterbug. Laškovný, veselý, hopsavý swingový tanec, ukazující milióny podob lásky. Tanečníci se očividně vesele baví.

V nejsvižnějším a fyzicky velmi náročném afroamerickém tanci, později ovlivněném zemitým rock‘n’rollem, je výrazná druhá doba. Typickým znakem jsou různá vykopávání, tzv. stínové kopky.

Jive souvisel se vznikem jazzu a jeho podobu značně ovlivnil swing s váženými jmény amerických hudebníků, jako jsou Glenn Miller, Duke Ellington, Louis Armstrong, Ella Fitzgeraldová nebo Fred Astaire. Slovo „jive“ v žargonu jazzových fanoušků (ale také narkomanů) znamená „dělat si legraci či psinu“.

„Soutěžící jej budou tančit ve stylu první republiky na české písničky, třeba od Jaroslava Ježka, R. A. Dvorského nebo kdysi zpívané Oldřichem Novým,“ prozradil Onder.

Svůj původ má v lidových španělských tancích oslavujících vítězného toreadora. Naznačuje jeho pohyby v aréně, tanečnice symbolizuje šátek – toreadorovu muletu.

Do povědomí se dostal v první polovině 20. let minulého století. Mezi evropské tance ho zařadili francouzští tanečníci. Paso doble, znamenající dvojitý krok, se tančí ve 2/4 taktu. Velmi smyslný tanec, plný emocí a dramatičnosti.

„Někteří tvrdí, že je to francouzský tanec. Ve Francii se hodně tančí na vesnických zábavách. Tanečník vábí býka červenou muletou. Žena představuje buď krásně vlající šál, nebo flamencovou tanečnici s kastanětami. Typická a docela známá píseň je Espana caní,“ vysvětluje Onder. Pár dělá obrovská, teatrální gesta a děkuje koridám.

„Je to boj na život a na smrt. Někdy má partner až nasupený výraz. Typické postavení jeho těla je do luku s předsazenou pánví, to proto, aby ho býk rohy nevzal za bok. Muletu musí mít co nejdál. Lidé dělají často chybu, že se zaklánějí místo toho, aby dávali pánev vpřed,“ dodává tanečník.

Standardní, přitom velmi svižný tanec jinak nazývaný rychlý foxtrot. Rychlá hudba, rychlé kroky, rychlé změny, to vše je quickstep. Hraje se ve čtyřčtvrťovém taktu a počítá se jako „slow slow quick quick“.

Historii quickstepu můžeme sledovat od roku 1924. V českých zemích se začal tančit hlavně po 1. světové válce. Do quickstepu se pak dostaly i prvky z charlestonu nebo ze stepu. Základním pohybem jsou tzv. čtvrtotáčky, tančené v uzavřeném, těsném držení pro standardní tance. Je podobný jivu.

„Radostný, swingový tanec plný hopsání, výskoků, během tří vteřin musejí tanečníci přeběhnout v krásném držení celý sál. Elegantní i fyzicky náročné. Dělají se různé ,polka hopy‘, převraty a zvraty. Divácky velmi atraktivní podívaná,“ říká Onder. Typicky zní hudba od Glenna Millera nebo Jaroslava Ježka.

Slovo samba má původ v portugalském slově „semba“, znamenajícím božská tanečnice. Ne náhodou je samba považována za jeden z nejerotičtějších tanců.

Existuje v mnoha variacích. Mezi nejznámější patří karnevalová samba, kterou můžete spatřit při oslavách v Brazílii. Párová soutěžní samba se od klasické nepatrně liší tím, že je to tanec v neustálém napětí těla, zatímco původně je typický uvolněný projev.

„Samba je hodně těžká. Jeden z mála houpavých latinskoamerických tanců. V hudbě probíhá více různých rytmizací, takže je složitější se v nich zorientovat. Tancuje se do kroužku, podobně jako valčík. Samba představuje karnevalový život. Musí to být sexy, živočišné a vášnivé. Důležitější roli hraje spíš žena. Ta všechny svádí,“ tvrdí Jan Onder.

Sambový pohup se vytváří stlačováním a napínáním kolen. Zabrat dostávají achilovky, stehna i kotníky.

Tanec amerických elegánů, ale také hogofogo mafiánů ze 30. let minulého století. Nejtěžší standardní tanec. Zkráceně slowfox. Charakteristické jsou dlouhé, pomalé a klouzavé kroky, dokonalé procítění hudby a vyváženost páru.

„Je pomalý a velice obtížný na nášlapy a odvalování chodidel. Charakteristický je trojkrok a pérový krok, takzvaný pérák, kdy se celý pohyb zvláštně vlní a těla různě rotují. To vytváří dojem, jako by tanečníci po parketu pluli. Vypadá to pohodově, ale dvojice se nezastaví. Ideální hudbou jsou písně od Franka Sinatry i titulní píseň Love and Marriage ze seriálu Ženatý se závazky,“ popisuje Onder.

Nikde by tanec neměl drhnout, žádné drcnutí, což vyžaduje značnou technickou zdatnost. Tančí se hodně do prostoru.

Tanec všech tanců. Tanec milenců. Rumbová tanečnice svými smyslnými pohyby přitahuje pozornost muže, kterého si zvolila. Jako lidový tanec pochází z Kuby, kde se tančí trochu jinak než v Evropě.

Na konci 20. let minulého století předváděli rumbu v Paříži kubánští tanečníci. Nejprve se pro rytmickou složitost tanec neujal. Oblibu si získal po 2. světové válce, kdy byl zařazen mezi soutěžní latinskoamerické tance.

Je náročný na rytmus, jelikož klade důraz netypicky na 1., 4. a 7. dobu. Nejtěžší je však rytmus udržet. Rumba obsahuje krásné figury, nejrůznější triky a záklony.

„Rumbu miluju. Je o lásce, vášni, zradě, hádkách,“ míní Onder. Rumba je podle něj v podstatě pomalá cha-cha. Jako soutěžní tanec je těžká, protože snadno odhaluje chyby. Tanečníci sunou nohy po parketu, propínají kolena a vzniká plynulý pohyb pánve. Veškeré kroky vpřed vycházejí přes špičku. Důležité je držení těla a elegantní práce paží. Ramena zůstávají pevná.

Vášnivý a erotický tanec měl původní formu v pomalém tempu tanga argentina. Uchytil se v tančírnách kolem přístavu v Buenos Aires na konci 19. století. Postupně vznikly i zbývající dvě podoby, sentimentální tango-milonga a rychlé impulzívní kubánské tango-habanera.

„Je to tanec o muži a ženě, lásce, nostalgii i o troše deprese. Tancuje se v pokrčených kolenou a nejtěžší je vytvořit dynamiku, pořádné šelmovité napětí. Má své speciální nášlapy – přes patu v plíživém přítahovém kroku –, které není snadné se naučit,“ zdůrazňuje Onder.

Do Evropy se tango dostalo začátkem minulého století. Stalo se hitem pro svou exotičnost, melodičnost a procítěné texty. Ale jeho vášnivost byla natolik pohoršující, že byl tanec zároveň prohlášen za nemravný, a církev dokonce hrozila tanečníkům uvězněním.

Když se tango rozšířilo do Severní Ameriky a Evropy, bylo zjednodušeno a přizpůsobeno potřebám tradičního společenského tance a začleněno do soutěžního repertoáru.

Evropský král tanců, jenž se drží na světových parketech přes dvě století, se zrodil z točivých lidových tanců alpských zemí, tzv. lándlerů. Později získal název valčík, odvozený od slova wälzen – otáčet se v rytmu „á dva tři, á dva tři“.

Jedním z důležitých mezníků v jeho vývoji byl rok 1787, kdy se jako kolový tanec dostal z Německa do Paříže. Tam slavil značný úspěch jako živelný tanec s ďábelským tempem. Největšímu rozkvětu se ale těšil v době Vídeňského kongresu (1814–1815), při jehož příležitosti se konaly honosné plesy.

„Klasický, vyštafírovaný, elegantní a šlechtický – nóbl zámecký tanec. Zároveň fyzicky náročný. Správně by se měl tančit, jako se otáčí naše Země, tedy kolem své vlastní osy a kolem sálu. Lepší tanečníci se umí točit na obě strany. Na místě se tančí takzvaně flekáč,“ vysvětluje tanečník.

Známá je valčíková hudba od Johanna Strausse. Ve valčíku jsou si rovnocenní oba, důležitá je spolupráce páru a vzájemná výměna energií.

„Standardní tanec z Anglie. Tančí se stejně jako valčík na tři doby. Je pomalý, elegantní, vážný, nostalgický a romanticky něžný. Pánové mají fraky a dámy krásné dlouhé šaty. Záludnost spočívá v držení těla, protože je potřeba pěkné kompaktní držení v páru, aby vznikl takzvaně krásný pevný rám,“ vysvětluje taneční mistr Jan Onder.

Liší se od valčíku tím, že se v něm tanečníci méně otáčejí a tempo je pomalejší. Vlnovitý pohyb působí, jako by pluli po parketu. Náročné je najít správný rytmus i to, aby přirozeně vláčný pohyb a tzv. waltzová vlna vznikaly snížením a zdvihem v dolních končetinách.

V základním provedení vychází pár delším krokem v 1. době z uvolněných kolen do zdvihu na vysoké pološpičky mezi 2. a 3. dobou a zase se vrací zpět do snížení (demi plié).

Hudba, na kterou se waltz tančí, je pomalá a melodická, jako např. titulní píseň k filmu Legenda o vášni nebo ke snímkům Pearl Harbor či Ptáci v trní.

Může se vám hodit na službě Firmy.cz: