Malující lékaři žijí pestrý život jednovaječných dvojčat

Petr: Život dvojčat je velmi pestrý. Často si nás lidé pletou a v našem případě je to tak, že čím jsme starší, tím více si nás lidé pletou. Každý z nás se naučil zdravit mnoho lidí, které nezná, aby to nevypadalo, že nezdravíme. Navíc jako dvojčata jste nápadní pro okolí. A myslím, že život dvojčat překvapuje nejen po šestnácti, ale i po čtyřiceti letech.

Pavel: Život dvojčat je svět sám pro sebe a těžko jsem jej schopen popsat neb jsem z dvojčat, ale je to něco jako smlouva. V útlejším dětství, jak říká naše maminka, jsme byli jako „cizinci“ užívající zvláštní dorozumívací jazyk, kterému nikdo z okolí nerozuměl. Dnes stačí pohled a tušíme, co se kolem děje. A okolí to také někdy ani nepozná. Rodiče prokázali obrovskou trpělivost a díky nim jsme mohli jít touto cestou.

Petr: Jednoznačně ano, i když je třeba dodat, že ve zlém i dobrém, ale vždy jsme v jednom pytli. Když jsme chtěli jít hrát tenis, měli jsme dvojče, když šachy tak protihráče, na hory jsme jeli také ve dvou, takže nám to hodně pomáhalo.

Pavel: Jednoznačně kladná hříčka přírody. Také lze říci, že kdybychom byli jedna osoba tak bychom byli asi „geniální“. Jeden má něco, co ten druhý nemá, takže spolupráce bývá téměř vždy ku prospěchu obou. Samozřejmě pohádat se umíme, ale velmi brzo se to většinou napraví.

Petr: Ano, to ani jinak nemůže být.

Pavel: Určitě je nejbližší, ale v širším rámci je to celá rodina včetně zvířat (pes Ben a kočka Katharina von Wald).

Petr: Do školy jsme chodili spolu, ale od třetí třídy jsme byli odděleni. Bratr si komplikovaně zlomil nohu a zameškal celé pololetí a musel opakovat třetí třídu. Protože jsme dvojčata, chtěli rodiče, abychom byli spolu, tak jsem propadl s ním a bylo to moc dobře. Jen v druhé 3. třídě jsem měl horší známky než v první 3. třídě. Jako děti jsme byly trochu temperamentnější. Možná by se dalo podle novodobého pohledu říci, že jsme byli hyperaktivní, takže měli rodiče a zejména máma dosti práce nás udržet v klidu. Učitelé to museli mít složité zvládnout takové děti, dnes by je poslali k psychologům a bylo by. Zde vděčíme za trpělivost rodičů, že jsme prošli nejen základní školou.

Pavel: To je úsměvná historie. Do třetí třídy byl pokus o to, abychom byli v jedné třídě. Ale náš „výrazný“ temperament byl poněkud významný, a tak od třetí do osmé třídy základní školy jsme byli každý v jiné třídě. Pak od střední školy až do konce studia medicíny jsme byli již spolu a byla to oboustranně velká výhoda. Já na bráchu a brácha na mě a to platí dodnes.

Petr: Prakticky stejné, hráli jsme tenis, hokej, lyžovali, jezdili na hory v létě i zimě, dále jsme hráli šachy a samozřejmě kreslili a pak malovali a hlavně jsme zlobili a to poctivě a dobře. Já mám ještě kolo jako další koníček.

Pavel: Dvojčata nemohou být až tak odlišná… Kromě malování i sport a také máme rádi četbu a já mám velmi rád vážnou hudbu. I básně píšeme dodnes. Tenis jsme hráli na velmi dobré závodní úrovni. Dále pak lyžovaní, squash, fotbal a pěší turistika. Dvojče Petr je zase vášnivý cyklista. Já naprosto miluji pěší horskou turistiku. Již celé roky jezdím do Krkonoš na letní přechod a často tak činím sám.

Petr: Medicína se líbila rodičům a zejména tátovi, ale právě rodičům se povedlo nás tam nasměrovat a za to jsem jim vděčný. Navíc se nám líbil studentský život a věci s ním spojené. Táta nám dokonce na gymnáziu navrhl, abychom dělali o prázdninách sanitáře v nemocnici. Byla to velká zkušenost, která nás obohatila i v pohledu na tuto stranu práce s pacienty.

Pavel: K medicíně nás přivedli rodiče. Když jsme studovali na gymnáziu a blížily se poslední prázdniny před maturitou, tak táta nám zařídil dobrou brigádu. Brigáda spočívala v práci v nemocnici jako sanitáři. V nemocnici jsme viděli smutek i radost a motivaci pomáhat. Od té doby jsme oba chtěli studovat medicínu. Některé zážitky z této brigády si pamatujeme dodnes a i ty velmi smutné. Myslím, že to byl od rodičů velmi prozíravý postup. A navíc nás biologie vždy bavila.

Petr: Ano, pracujeme spolu a bydlíme velmi blízko sebe. Dá se říci, že jsme spojení stále pupeční šňůrou.

Pavel: Je to 44 let, co jsme poznali tento svět a jsme v kontaktu prakticky pořád, tedy denně a navíc oba pracujeme na stejném pracovišti.

Petr: Často nemusíme mluvit o tom, o čem víme a na co máme shodný názor. A stačí jen pohled.

Pavel: Určitě, ale nejsem schopen to nějak rozumně vysvětlit. Ale něco mezi dvojčaty existuje. Myslím, že když jednoho něco trápí, tak ten druhý to pozná a navíc to ovlivní i jeho náladu a pocity.

Petr: Přihlásili jsme se na konkurz a vzali nás.

Pavel: Nejdříve do IKEM chtěl jít bratr a já až později. Po skončení studia medicíny jsem měl možnost a nabídku pracovat v Motole, ale pak jsem tuto možnost přehodnotil a šel jsem za dvojčetem a mé rozhodnutí bylo naprosto správné.

Petr: Pořád a nejen kolegové. Kolikrát musím vysvětlovat pacientům v nemocnici, že jsem dvojče svého bratra, který je léčí. Někdy je to až úsměvné, jak mi daný pacient nevěří, že jsme tak stejní. A dříve jsme měli ambulance na jednom patře, tak to bylo téměř pravidlem.

Pavel: Nás si pletli téměř všichni a někdy i rodiče. A někdy ani nevím, jestli jsem Petr nebo Pavel…

Petr: Ano, dokonce jsme se vyměnili ve třídách, ale spolužáci se smáli, že to paní učitelka nepoznala, tak to prasklo. Pravdou je, že moc často jsme toho nevyužili, třeba na medicíně jsme to nepoužili ani jednou.

Pavel: V dětství ano, ale od studia na VŠ si nevzpomínám na situaci, kdybychom toho využili

Petr: Myslím, že nevýhody to mělo nepřímé, spíše jen tím, že jsme dva, jinak si nepamatuji.

Pavel: Myslím, že nevýhody to také má. Pokud jeden něco provedl, tak automaticky to bylo „hozeno“ i na druhého. Princip kolektivní viny.

Petr: Z naší strany určitě ne, možná v počátku byl problém na druhé straně, kdo je kdo.

Pavel: Určitě ne.

Petr: Rodiče a zejména táta, který má rád umění. Od dětství s námi kreslil a učil nás první čáry a pak nám také koupil i malířské stojany, plátna a štětce. Za olejomalbu vlastně může bratr, který se v 16 letech rozhodl, že dané slečně namaluje obraz, který ji pak opravdu daroval. Takhle jsme začali a malujeme pořád. Navíc na cestách po světě si vždy oba kreslíme, takže nepotřebujeme ani fotoaparát a pohlednice a máme památku na místa, která se nám líbila. Velmi nás oslovil i malíř Brunner, u kterého jsme čas od času trávili čas v ateliéru a pozorovali, jak se malují a restaurují obrazy.

Pavel: Naši rodiče, kteří jsou oba velcí obdivovatelé nejen výtvarného umění. Vše začalo, když mě bylo asi 16 let a navštívil jsem výstavu v Anežském klášteře (byla tam stálá výstava skvělých českých autorů - Mařák, Chittusi, Schikaneder, Navrátil, Slavíček, Blažíček…). Pak jsem si koupil barvy a začal „MALOVAT“. Přitom jsem zapomněl, že olejové barvy se ředí terpentýnem a že se maluje na plátno či překližku. Můj prvotní pokus byl na čtvrtku a barvy jsem ředil vodou… Pak obrázek viděla paní Ester Krumbachová a sdělila mi, jestli jsem měl fyziku a chemii, že prý vodou se olej ředit nedá… Velmi úsměvné. Asi za 14 dnů se přidal k malování i mladší bratr – tedy mé dvojče.

Petr: V malování se lišíme. Já maluju různé žánry od klasické malby 19. století, impresionismus, surrealismus až po abstrakce. Bratr je věrný spíše klasické malbě a impresionismu.

Pavel: Oba jsme se obdivovali velkým mistrům, takže naše inspirace byla v olejomalbě velkých mistrů. Naše technika je olejomalba a kresba. Pak během let jsme se již začali odlišovat. Já maluji spíše realismus, impresionismus a mám rád motivy, jako jsou městské celky, zátiší i krajiny. A že v Čechách je motivů k tvorbě… Bratr kromě toho má i sklony k abstrakci.

Petr: Nádhernou relaxaci a odpočinek od všedních problémů.

Pavel: Malování je nádherná činnost, tvořivá a uklidňující. Času je vzhledem k naší profesi málo. Ale pokud je čas a rozpoložení a k tomu vám hraje krásná hudba, pak si připadáte jak v jiném světe. A právě ten „jiný“ svět hledám. V současné době připravujeme dvě výstavy. Jedna výstava bude 26. dubna v Rychnově u Jablonce a druhá bude 30. května v rámci 2. ročníku multižánrového festivalu lékařů „Doktorfest“ na Písecké bráně v Praze.

Petr: Lákal, zkusil jsem jako žák hokej na Spartě. Po určité době jsem zjistil, že to není to, co chci dělat, tak jsme pak oba přešli na tenis, který jsme pak hráli jako hlavní sport a baví nás dodnes.

Pavel: Náš táta nás vedl ke sportu i malování. Petr chvíli hrál za Spartu, ale já měl zlomenou nohu, a tak jsem ani nezačal, pak toho Petr nechal. Oba jsme pak začali hrát závodně tenis.