Malíř Karel Gott: Jsem metafyzický absurdokonkrétista

Jako malý kluk maloval pohřby. Bezelstně se těšil na každý smuteční obřad. Fascinovalo ho to, i když řečem pana faráře nad rakví moc nerozuměl. „Dojímalo mě to a vždycky jsem toužil utěšovat pozůstalé. Když dlouho nikdo neumřel, našel jsem si přejetou kočku nebo zmrzlou vránu a vystrojil jsem jí slavnou poslední cestu,“ vzpomíná na své malířské začátky Karel Gott.

Tehdy nemohl tušit, že nastane doba, kdy se jeho obrazy budou prodávat v Americe a na jeho výstavy přijdou zvědaví lidé u nás i v evropských zemích. Bylo mu šest, žil ještě v Plzni a jeho rodiče si mysleli, že není úplně normální. Zvlášť když jeho první obraz - olej na plátně -znázorňoval pohřeb.

„Za rakví šly plačící ženy a děti a sám sebe jsem vyobrazil, jak stojím u hřbitovní zdi a hraju na křídlovku. Připadalo mi, že se mi obraz povedl. Maminka mě tehdy pohladila a přinesla mi knížku s reprodukcemi slavných malířů. Všechny jsem je obkreslil, a tak skončila éra smutečních motivů,“ směje se Karel.

Jeho maminku to potěšilo natolik, že mu jako vánoční dárek koupila kompletní malířskou výbavu. Stojan, plátna, olejové barvy v kufříku, štětce, paletu, tempertýny, oleje, ředidla. Změnila mu tím život. To už se rodina přestěhovala do Prahy.

„Stále jsem něco kreslil, chodil jsem na výstavy, fascinovaně jsem listoval v knihách o slavných malířích, zatímco moji spolužáci hráli fotbal. Měl jsem i štěstí na třídního učitele, který mou zálibu podporoval, bral mě do ateliéru a přesvědčil mého tatínka, aby mi dovolil přijímačky na UMPRUM,“ vypráví.

V místnosti plné malířských stojanů pak kreslil starou odřenou botu se žraločím jazykem a utrženým kusem tkaničky. Představoval si jiný model -krásnou nahou slečnu, ale nakonec byl spokojený i s náhradním zadáním. Dokončil úkol a byl přesvědčen, že nikdy nic nenamaloval tak dobře.

„Ale jak to bývá, když je člověk až příliš spokojen se svou prací, nekončí to většinou dobře. Nepřijali mě a já jsem byl zdrcený. Byl to první velký kopanec v životě, který jsem dostal. A navíc jsem se musel podrobit vůli otce a jít do učení na elektrikáře na učiliště v Chebu. Ale nevzdal jsem se. Zájem o obrazy mi zůstal, a tak jsem si řekl, že si alespoň vydělám na barvy!“

Dnes k tomu Karel Gott dodává, že je vlastně rád, že ho tenkrát nevzali. „Nebyl bych úplně svobodný. Musel bych malovat obrazy na zakázku funkcionářů, plnit tendenční úkoly. Určitě by mě to nenaplňovalo.“

Skončil učiliště, dokonce nastoupil jako dělník v ČKD Praha, ale po večerech zpíval v kavárnách a začal sbírat České (Zlaté) slavíky. Dnes jich má pětatřicet. A maluje dál.

V roce 1986 vyšla knížka Říkám to písní, kterou napsal společně s hudebníkem a kamarádem Jiřím Štaidlem.

„To už teď neplatí. Všechno nelze říct písní. Navíc se svým malováním odreagovávám od stresu šoubyznysu. Na pódiu jsem vystaven naprosto neúprosně okamžiku vystoupení před dav, zatímco malování je oáza klidu, zamyšlení, pozastavení a ponoření se do svých představ a vizí. U mě samozřejmě romantických,“ říká výtvarný samouk. A protože je v malování svobodný a nepodléhá žádnému tlaku, namaluje Monu Lisu, jak si sedla do kavárny ke skleničce vína.

„Nechci ten obraz nabízet k prodeji, a tak nemám ani strach, jak mé dílo přijme kritika. Nicméně bych byl rád, kdybych byl zařazen mezi výtvarníky zaměřené na batrachomyomachii (v překladu výraz znamená žabomyší války, pozn. aut.). Jsem metafyzický absurdokonkrétista,“ řekne a nahlas se směje.

V ateliéru ho smějí vyrušit jen manželka Ivana, čtyřletá dcera Charlotte Ella a zatím nejmladší, ještě ne dvouletá Nelly Sofie. „Šarlotka už dostala smývatelné barvy, někdy sedí vedle mě a malujeme. Její obrázky jsou konkrétní. Nelinka je ještě malá a její výtvory jsou čistě abstraktní.“

Tvrdí, že neví přesně, kolik obrazů namaloval, možná kolem sedmdesáti. Nejnovější má poněkud delší název - Rybářské městečko na ostrově Ischia (viz foto na titulní straně). Malovat ho začal před dvěma a půl lety. Předtím projel Itálii a dělal si skici.

„Vycházím z okamžiků a dojmů, které ve mně zůstaly z doby, kdy jsem pobýval v malých italských vesničkách mezi rybáři a lidmi s pomalejším životním rytmem a odlišnou filozofií, než známe z našeho velkoměsta. My pořád bojujeme s časem a termíny. Snažím se zachytit jejich mentalitu, klid, prostředí.

Maluji pomalu. Můžu si to dovolit, protože mě živí muzika. Do termínů mě naštěstí netlačí žádný galerista. Maluji pro radost a chci se o ni podělit také s jinými lidmi.“

Termínů i galeristů ale stále přibývá. O obrazy Karla Gotta je zájem u nás i v zahraničí. O jeho tvorbě Němci natočili několik dokumentů. Češi se o jeho výtvarném talentu a malování dozvídají jen pozvolna. Pro ně je to především fenomenální zpěvák.

V roce 2005 koupil dnes nezvěstný Jan Moťovský v Jevanech bývalou zpěvákovu vilu a zřídil v ní muzeum Gottland. Stálá expozice zachycovala nejen osobní život Karla Gotta, ale také jeho pěveckou kariéru a výtvarnou činnost. Muzeum vedl marketingový manažer Zdeněk Kohák až do jeho uzavření na počátku roku 2009.

„Pak jsme chtěli vyhovět fanouškům i dalším zájemcům, kteří chtěli výtvarná díla svého idolu vidět. Karel Gott souhlasil s návrhem pořádat výstavy i nadále. Většinu svých originálních děl však Mistr věnuje svým nejmilejším, přátelům a blízkým kolegům nebo je nedá vůbec z ruky. Abychom tedy měli co návštěvníkům ukázat, začali jsme představovat veřejnosti reprodukce. Vývoj technologie trval řadu let, ale dnes je dokážeme vytvářet v kvalitě s vlastním originálním reliéfem tak dobře, že jsou opravdu unikátní a pro návštěvníky cenově dostupné.

Reprodukce obrazů jsou ale jen limitovanou edicí, a proto jsou opatřeny speciální ochrannou certifikací, pořadovým číslem a každá je osobně podepsána autorem. Technologické postupy nám umožňují upravit podle přání zákazníka i rozměry vybraného plátna tak, aby na míru zapadl do interiéru,“ vysvětluje kurátor výstav Zdeněk Kohák.

Karel Gott už mnohokrát vystavoval v Česku, ale také v Německu, v Rusku, Maďarsku, na Slovensku a na podzim 2009 poprvé zahajoval výstavu v Českém národním domě v New Yorku. Obrazy si přišli prohlédnout Ája Vrzáňová, Martina Formanová, Táňa Kuchařová, Marek Vašut, David Vávra, ministr zahraničí Jan Kohout a další hosté.

Velký ohlas vzbudila výstava i v amerických uměleckých kruzích. O rozhovor požádala také reportérka newyorského módního časopisu Naomi Donolstreetová, kterou zaujalo hlavně převedení motivů z obrazů na kolekci šatů brněnské návrhářky Ivety Řádkové.

„Takový zájem jsem nečekal. Do Ameriky jsem přijel hlavně zpívat, ale spojení koncertu s výstavou je pro mě velmi příjemné, protože nabízím ještě jiný způsob výpovědi. Dva kupci si dokonce odnesli dva obrazy - Jam Session a Roll Over Beethoven, i když ta výstava nebyla primárně prodejní. Moje obrazy tak žijí svůj vlastní život. Mnohdy cestují po světě a některé se dokonce vytratí z mého dohledu navždy,“ zamýšlí se.

Z USA výstava putovala do Regionálního muzea v Mělníku a od poloviny prosince až do poloviny února letošního roku ji mohli vidět návštěvníci v reprezentačním centru společnosti Bohemia Sekt ve Starém Plzenci.

„Loňský rok jsme završili vánoční výstavou pod Pražským hradem v Galerii GN9 v Nerudově ulici. Letos se už hlásí další zájemci. Začátkem března se uskutečnila vernisáž v městské galerii v Klášterci nad Ohří. Karel Gott tam přijede 16. března a výstavu spojí s večerním recitálem.

Po měsíci se výstava obrazů přesune do Bíliny, pak do Mnichova, v červnu ji čeká uvedení na Bratislavském hradě a následuje slovenské turné. V září se obrazy vrátí do Třebíče a v prosinci je uvidí zájemci v Kyjově,“ vypočítává Zdeněk Kohák.

A jako bonus přidává osobní vzpomínku z cesty, kdy jel s Karlem Gottem na výstavu do Olomouce.

Vůz řídil jeho dlouholetý řidič a spolupracovník Olda Havránek. Cestou jsme potřebovali doplnit nádrž. „Oldo, vždycky ti říkám, abys před cestou natankoval,“ ozval se pan Gott, ale Olda měl jako vždy pohotovou odpověď, že nemohl dříve neboť…

Zastavili jsme na čerpačce. Pan Gott se usměje a říká: „Čerpačky mám rád, to je takový malý supermarket,“ a že si zajde pro nějakou vodu a zda půjdu s ním.

„Rád,“ odpovídám a spěchám si vychutnat tu atmosféru, kdy se otevřou dveře, pan Gott vstoupí, v prodejně to zašumí a pak vše zmlkne, včetně obsluhy. A pan Gott se prochází mezi regály, jako by se nic nedělo a jako by tam vlastně ani nebyl. Olda mezi tím tankuje do nádrže benzín.

Pan Gott si zjevně atmosféru vychutnává, ale tváří se skromně, dokonce je mile překvapen, když ho obsluha požádá o podpis. A nakonec zaplatíme a vracíme se zpět k autu. Čas slávy končí, musíme jet dál. Pan Gott naposledy zamává, vezme za kliku auta a tady se to zadrhne. Zatímco jsme docházeli k autu, Olda odešel od stojanu do prodejny.

Zůstáváme stát u dveří auta, které jsou zamčené. Karel Gott poklepává prsty na kapotu, rozdává úsměvy na parkující a odjíždějící auta u stojanů. Olda si s ledovým klidem vybírá noviny, stojí frontu na placení. Stále stojíme s Mistrem u zamčeného vozu. Čekání se protahuje, pan Gott zesiluje bubnování prsty na kapotu. Vidím mu na očích, že z pěti minut slávy je deset minut hvězdy čekající na svého řidiče. A že by Oldu nejradši přetrhl. Rezignovaně se na mě usměje a praví: „A tohle mi Olda dělá pořád!“