Májová láska a milostná magie

Dnes už mnohdy lidé příliš neřeší, jakým způsobem dát druhému najevo své city. Vyznání lásky se dá smrsknout i do SMS zprávy nebo statusu na sociální síti.

Naši předkové ale byli mnohem nápaditější. Právě jaro, a zejména květen, jim dávalo podle devětadvacetileté etnoložky Daniely Záveské z Národního muzea v Praze šanci říct nahlas „Miluji tě“! Třeba postavením májky nebo chodníčku lásky.

„V minulosti to zamilovaní neměli tak jednoduché jako dnes, tehdy bylo vše pod silnou kontrolou rodičů, domlouvaly se sňatky a na vesnici samozřejmě fungovala šuškanda, všichni tak o všem věděli,“ upozorňuje Daniela Záveská. Vyjádřit proto své city vyvolené nebo vyvolenému a dohodnout si schůzku nebylo zrovna snadné.

Nešlo to jen tak na potkání. Čas se tehdy dělil na všední a sváteční. A právě svátky dávaly mimo jiné možnost mladým lidem navazovat milenecký vztah.

„O Vánocích si navzájem dávali dárky. O Velikonocích dávaly dívky chlapcům kraslice. Chlapci pak na oplátku stavěli v květnu májky anebo nosili z pouti perník či marcipán,“ vysvětluje mladá etnoložka, která má v muzeu na starosti fond lidových zvyků.

Historie májových obřadů je ale podle ní velice pestrá. Jejich kořeny vycházejí z koloběhu přírody.

„Lidé si jimi chtěli přírodu naklonit, byl to jejich jediný nástroj proti osudu,“ objasňuje etnoložka prapůvod lidových zvyků, které mají v dnešní době podobu zejména společenského setkávání a obecného veselí.

„Ale na úplném začátku stál regulérní boj o přežití,“ zdůrazňuje s tím, že další rozměr dal později rituálům a tradicím příchod křesťanství, které řadě zvyků přineslo nový význam. „Původní smysl spojení člověka s přírodou se však neztratil,“ dodává odbornice.

A to kupodivu ani v dnešní přetechnizované době, pokud jde o květnové zvyky. Většina Čechů dodržuje na 1. máje populární a milou tradici v podobě líbání pod rozkvetlou třešní nebo jabloní, které má ženám zaručit krásu a zamilovanému páru lásku. Příroda je přece mocná čarodějka, tak proč pokoušet štěstí, že ano.

Ovšem zajímavé je, že od polibků ke svatbě je v květnu ještě pěkně daleko. Třebaže jde o měsíc plný romantiky, jeho velkým paradoxem je rčení „Svatba v máji značí máry“. I dnes se jen málokterý pár odváží svou lásku v tento měsíc oficiálně stvrdit, i když už většinou ani neví, proč vlastně.

V minulosti ovšem mělo rčení své opodstatnění – a jak jinak než s ohledem na přírodní koloběh. Žena totiž většinou otěhotněla krátce po obřadu a v letních měsících ji čekala tvrdá práce na poli. Těhotenství tak v řadě případů končilo potratem. Dalším rizikem bylo narození dítěte v zimních měsících. Zásoby potravin se tenčily, rodička byla oslabená a někdy porod nepřežila.

Často říkáme, že naše moderní doba většinu lidových tradic převálcovala, ovšem mnohé z nich se vytrácely už v druhé polovině 19. století. „Dnes se k nim ale lidé začínají opět vracet,“ podotýká Daniela Záveská. A květen toho může být dokladem.

Zejména na vesnicích po celém Česku, nejen na Moravě, která je obecně v tomto ohledu daleko tradičnější, se zdaleka neomezují jen na tradiční políbení pod rozkvetlým stromem. Nejrozšířenější prvomájovou tradicí, jež se ještě stále aktivně dodržuje, je kromě polibku i stavění májek.

Už během filipojakubské noci a tradičního „pálení čarodějnic“ se kromě zapalování velkých ohňů vztyčovaly na mnoha místech vzrostlé opracované kmeny stromu ozdobené věnci, květinami, barevnými fáborky a pentlemi. Májka stojí na návsi a muži ji hlídají proti případnému podříznutí nebo ukradení konkurenty z vedlejší vesnice. Zde jde o májku obecní. Objevují se také její menší varianty v podobě ozdobených břízek, které mladí muži stavějí před domy svých vyvolených.

„Dřív tak chlapec dával najevo své sympatie k určité dívce a ta mu na oplátku darovala třeba vyšívaný šátek. Objevovaly se ale i májky, které nevyznívaly pro ženu zrovna pozitivně,“ zmiňuje Daniela Záveská případy, kdy chlapci postavili před dům dívky, která byla neoblíbená nebo měla špatnou pověst, májku křivou či ozdobenou pytlem nebo různými věcmi, jako byly třeba staré boty.

„Děvče, když to tušilo, chtělo pak takovou májku zlikvidovat co nejdřív,“ dodává s úsměvem.

Kromě postavení májky byl v minulosti symbolem vzájemné náklonnosti ještě tzv. chodníček lásky. Zamilované dvojice si mezi svými domy vysypávaly pěšinky pískem, vápnem nebo pilinami. V některých případech tento zvyk sloužil rovněž k odhalení mimomanželského poměru, když ten, kdo o něm věděl, takto vysypal cestičku z domu dotyčného k domu milenky nebo milence. „Mohl tak činit také v žertu nebo ze msty,“ zmiňuje etnoložka.

Na některých místech stavěli chlapci májky děvčatům ne první květnový den, ale o letnicích. Tzv. svátky svatodušní se slaví padesátý den po Velikonocích a 10 dnů po svátku Nanebevstoupení Páně. Jsou pohyblivé a obvykle spadají do období mezi 10. květnem až 13. červnem.

Letos je to 20. května a pro křesťany jsou dovršením a naplněním Velikonoc. Připomínají si v nich sestoupení Ducha svatého na apoštoly po Kristově zmrtvýchvstání a založení církve.

S letnicemi se ovšem pojí také zvyky stojící mimo křesťanskou tradici, které oslavují rozkvět přírody, čistotu panen a sílu mladíků. Oslavy lásky a jaksi vlastně i připravenosti plodit tak volně pokračovaly během června. Dříve rozšířené a oblíbené rituály, které v dnešní době již téměř vymizely, představují tradice v podobě královské jízdy nebo hry a také čištění studánek.

Královské hry byly podle Daniely Záveské v minulosti velice populární a souvisely pravděpodobně s tradičním jarním vyháněním dobytka na pastvu za pomoci koní. Během královských her spolu mladíci soutěžili v rychlosti a obratnosti.

U rituálu čištění studánek připadl na panensky čisté dívky úkol vyčistit studánku od větví a jiných nečistot a ozdobit ji květinami. Celý obřad se konal obvykle za doprovodu muziky a ostatních obyvatel vesnice.

Milostné magie je plný asi nejznámější červnový svátek svatého Jana Křtitele. Dívky 24. června vily věnečky, pouštěly je po vodě a hádaly, jaké překážky je v lásce čekají. Někde se věnečky vyhazovaly na stromy, odkud si je pak v noci odnášeli zamilovaní mládenci.

Polední zvon připomínal, že je ten pravý čas k natrhání tzv. svatojánského koření, které bylo dobré jak na vaření, tak i na léčení. Světnice se nevymetala, aby se nevymetlo štěstí.

Asi nejznámějším a u nás mnohde i dnes živým zvykem, spojeným s letním slunovratem, je pálení ohňů v předvečer svátku Jana Křtitele. Ohně na kopcích představovaly slunce, jež je v této době na vrcholu síly. Mladí lidé je přeskakovali pro načerpání, ale i demonstraci síly a energie. Vrcholem noci bylo čarování spojené se sběrem devatera kvítí, které pak prý mělo po celý rok kouzelnou moc.

Dívce, která si svatojánské bylinky vložila pod polštář, se ve snu zjevil její nastávající. Pokud už si ale nějakého vyvolila, stačilo mu oné noci šikovně zašít do polštáře laskavec a svatba prý byla zaručena.

Ačkoli je pro Danielu Záveskou jako odborníka na lidové zvyky květen velice zajímavý, osobně se jí už tolik nedotýká. „Jsem z oblasti východních Čech, kde se od májových zvyků postupně upouštělo a aktivně se nedodržovaly, tudíž jsem k nim nenašla takový vztah,“ říká s tím, že máj má ráda především proto, že je v plném proudu jaro a vše kolem kvete.

„Ale že bych prvního května hledala rozkvetlou třešeň, tak to ne,“ podotýká sice s úsměvem, ale nezbytně s vědeckým pohledem na věc sympatická etnoložka.

„Pokud jde o mě, dávám přednost vánočním a velikonočním zvykům,“ poznamenává. Obecně je ale podle ní důležité udržovat staré tradice kvůli kontinuitě.

„Když v nich nebudeme pokračovat a uvědomovat si jejich význam, ztratíme kontakt s našimi předky. A to, co bylo v minulosti, do jisté míry určuje, kým jsme nyní,“ zdůrazňuje Daniela Záveská.