Magda Moravcová: Na tréninky chodil Ondra rád, nikdy jsme ho nemuseli nutit

Jako malý začínal nejprve s fotbalem, který ho ale velmi záhy přestal bavit. Nerad seděl na lavičce. Proto jsme s manželem hledali jiný sport a jako nejschůdnější varianta se nabízel biatlon, zkrátka sport, který se dělal v okolí.

Tenkrát to tedy ještě nebyl přímo oddíl biatlonu, ale tzv. lyžák, kde děti běhaly na lyžích, zbraně dostávaly až později. Brzy ale bylo jasné, že je Ondra šikovný a že mu to půjde. Navíc zde byla dobrá parta, výborní vedoucí a trenéři.

Na tréninky chodil Ondra rád, nikdy jsme ho nemuseli nutit. Od začátku tam chodil sám se svými kamarády a vrstevníky a pak se přidala i sestra Petra.

Nebylo to lehké období. Už proto, že nikdo nevěděl, jaké bude mít toto onemocnění následky. Nicméně Ondra léčbu zvládal dobře. Necelý rok od onemocnění nastoupil do léčebny v Luži, kde byl jedenáct měsíců.

Každý víkend jsme za ním jezdili, veselejší to bylo až poslední dva měsíce, kdy již mohl jezdit s námi na víkend na propustku. Tehdy mu bylo necelých dvanáct. Opět sportovat začal před patnáctým rokem věku.

Na základní škole poměrně dobře. Horší to bylo pak na střední.

Přísní jsme byli v rámci mezí. Snažila jsem se, aby se do školy připravoval. Samé jedničky ale neměl, spíše později jsem mu kladla na srdce, aby se snažil dodělat střední školu.

Před pubertou byl nemocný, snažil se plnit, co se mu doporučilo, aby se uzdravil. Byl jinak normální dítě, občas se něco řešilo, ale na zásadní problémy nebo průšvihy si nepamatuji. Navíc v pubertě opět docela intenzivně trénoval, takže neměl moc čas na „blbosti“.

Jako dítě hodně chodil s kamarády do lesa, chodil i do skautu. Protože byl pohybově nadaný, zkoušel ještě rekreačně kolo, plavání a další sporty. V zimě hrál například moc rád hokej a ten ho baví dodnes, po sezóně si vždy zahraje.

Že to s biatlonem myslí vážně, bylo jasné už v 15 letech, když se rozhodl, že půjde na Střední průmyslovou školu stavební v Letohradu, a to jen proto, aby zůstal doma a mohl co nejvíce trénovat. V 16 letech byl už sám rozhodnut, že udělá maximum, aby se stal profesionálem. My ho jen podporovali v jeho rozhodnutí.

Ondra sportu přizpůsobil prakticky všechno, my už ale tolik ne. Byl od začátku velmi samostatný. Tím, že jsme bydleli v Letohradu, kde i trénoval, měl to všude blízko.

Manžel s ním později občas jezdil na závody. Já chodila především na závody, které byly přímo v Letohradu nebo okolí. Tím, že biatlon dělala i Ondrova sestra Petra, zajišťovala jsem jim především servis doma – aby bylo navařeno, vypráno apod. Jinak jsem nadále chodila do práce a dělala věci, které jsem měla ráda.

Trochu o tom přemýšlel asi v roce 2010, byl často nemocný a moc se nedařilo, pak se to zlomilo a tuto myšlenku rychle zaplašil.

Jeho dcera Rozárka. Díky chytrým telefonům mu manželka pošle video nebo fotečku, jsou stále v kontaktu i nyní.

Na OH v Soči, hromadný start. Pak na MS v Kontiolahti 2015, skončil druhý, ale byl to úžasný závod.

Samozřejmě, atmosféra na závodech je neopakovatelná, i když v televizi a u PC je větší přehled...

První byly v Turíně, byli jsme tam za ním. Bylo to něco nového, neopakovatelného. Byl nováček, takže prožíval vše kolem velmi intenzivně. Nejvíc vzpomíná samozřejmě na Soči, tři medaile se jen tak nepovedou.

Radost mi dělá, když je zdravý a spokojený, v profesním i soukromém životě, to je pro mě největší odměnou. A když je nějaké to umístění nebo medaile, je to už jen třešnička na dortu...

Já si žádné úspěchy nepřisuzuji. Jsem ráda, že je vše v pořádku, že život celé naší rodiny plyne celkem v klidu a pohodě, Ondra dosáhl vytouženého cíle a je spokojený, má rodinu a jsou všichni zdraví.