Madame Pilates aneb Posedlosti Renaty Sabongui

Přes prázdniny, kdy neučím, to bývá umírněnější, spoléhám na přirozený pohyb – chodím na procházky, pracuju na zahrádce. Hýbat jsem se nepřestala ani v těhotenstvích, při prvním jsem učila v Německu a tančila ještě dva dny před plánovaným porodem. Ale musela jsem podepsat revers.

Druhé dítě jsem čekala ve dvaačtyřiceti, mělo se narodit na Nový rok a já taky do poslední chvíle učila. Sestra v porodnici se divila, že dvacetileté mámy jezdí výtahem a já beru schody po dvou. A od druhého dne se mnou cvičilo celé oddělení.

Ne, dnes jsem byla akorát se psem. Ale včera jsme měli víkendový seminář pro učitelky ze základních uměleckých škol – zpívaly a já jim organizovala pohyb. Bylo to zaměřené k lidovému tanci a písničkám, což je národní poklad, na který se bohužel zapomíná. Měli jsme i báječnou devadesátiletou klavíristku, která předváděla, jak hraje klavír jako cimbál…

A večer jsem ještě tančila s manželem, dal mi k Vánocům jako dárek taneční kurzy, chce se totiž naučit víc než základní kroky. Jako bych toho měla málo!

Ano, ale moje hobby je i flamenco. Pilates vymyslel Němec Joseph Pilates. Jako malý trpěl na astma a začal se zajímat o zdravé dýchání a anatomii. Vypracoval systém cvičení s drobnými svaly, který pomáhá ke zpevnění a protažení. Kladl důraz na posílení hlubokého stabilizačního systému. Trénoval touto metodou policejní sbor v Hamburku a Scotland Yardu a za války rozcvičoval zraněné vojáky. Říkal: Proč má chátrat celý člověk, když zraněná je jen část?

Lékaři ho velmi uznávali. Boxer Schmelling ho pak pozval do Ameriky, aby ho připravil na zápas s hvězdným Joe Louisem. Neporazitelní byli nakonec oba. A šikovného cvičitele začala poznávat i veřejnost. Zpočátku na pilates chodili muži, ženy tehdy jezdily na koni, hrály golf a tenis, ale první fitness centrum pro ně otevřel právě pan Pilates. Nabídl jim mimo jiné zpevnění pánevního dna, což je dobré na inkontinenci i sexualitu po celý život, pouze poměr se mění.

Roku 1994 na Floridě, kde jsem zrovna žila. Pilates už rozvíjela další generace odborníků v čele s Rony Fletcherem, s nímž jsem se ale tehdy minula. Zdálo se mi příjemné i pro tanečníky, protože zdůrazňuje součinnost těla a vrchního velení – hlavy. Na rozdíl od jógy, po níž cítím chuť sednout si do čajovny, mám po pilates náladu: Co s načatým večerem?

Po absolvování kurzu jsem se setkala se slavnou Ájou Vrzáňovou a zeptala se, co cvičí krasobruslaři. Odpověděla, že pilates a Ron Fletcher pro ni dokonce dělal deset let v lední revue choreografii! Byl původně tanečník a uměl to jinak než bývalí závodníci.

Ája ho zaujala, a ač vybočovala vzhledem z americké představy o malém diblíkovi na ledě, rozhodl se z ní udělat hvězdu. Oblékl jí vykrojený trikot a síťové punčocháče – a výsledkem byl obrovský úspěch.

Ája hned Ronovi zavolala a ten mi nabídl, ať za ním příští týden přiletím. Byl napůl Ir a napůl Indián, měl babičku šamanku… Vyškolil mě a jako první Evropanka jsem od něj dostala certifikát cvičitelky pilates. Pak jsem si ještě udělala další kurzy.

Ano, vyškolila jsem ke čtyřem stovkám lidí, kteří dostali certifikát. Vyučuje ovšem i řada cvičitelů bez něj, což se mi nelíbí. Jsem důsledná, nemyslím, že by to nezvládali, ale každá odbornost chce čas, praxi, odcvičené hodiny, nestačí jen narychlo našprtat teorii.

Vedle toho vedu dlouhá léta hodiny pro laickou veřejnost, ty bych už nespočítala…

Jako spousta holčiček. Pohyb máme v rodině. Babička byla velká sokolka, maminka dělala zájmově balet a tančila s orchestrem. Až já jsem to uchopila profesionálně.

První baletní piškoty jsem navlékla ve čtyřech letech v rodné Příbrami, pak mě maminka, která pracovala v Praze na ministerstvu hornictví, přihlásila do přípravky Národního divadla, kterou vedla skvělá profesorka Sobotková. Takže můj obětavý děda přišel z práce, popadl mě a jeli jsme autem do Prahy. Po lekci koupil u Paukerta zelný salát a rohlíky a oba jsme se cestou zpátky najedli.

Velmi. Nový otec mi připadal fajn, hodně se mi věnoval. Nebyl Arab, ale Kopt a ve své kanceláři zaměstnával židy i muslimy, tehdy to nikdo neřešil. Když se maminka vystěhovala za ním (a dodnes v Egyptě žije!), vzala mě s sebou. Jenže jsem narazila na zcela jinou kulturu. Byla jsem živé dítě, zvyklé hrát si s klukama a mít velkou volnost (jsem vůbec volnomyšlenkářka).

Tam to bylo naopak: ven jsem mohla jen s někým z rodiny nebo s bonou a šíleně jsem se nudila. Tatínek nebyl proti lekcím baletu, na který jsem chodila do káhirské opery a spolu se hrou na klavír ho bral jako součást klasického vzdělání, ale jako povolání pro dceru balet odmítal. A tak jsem se v deseti letech vrátila k babičce do Příbrami. Byla jsem velmi urputná a cílevědomá.

Vždycky je něco za něco. Ale na prarodiče jsem byla zvyklá už z dřívějška, vychovávali mě hlavně oni a maminka za mnou jezdila jen na víkendy.

S pokrevním otcem se rozešla, když mi byl rok a já ho poznala až v osmnácti – přihlásil se ke mně, když potřeboval půjčit na dům. Ptala jsem se, proč mi aspoň neposlal někdy pohled – tvrdil, že mi nechtěl zasahovat do života. Půjčila jsem mu, za což mi nabídl v onom domě bydlení, ale když jsem si to „odbydlela“, žádal ode mne nájem. Poděkovala jsem a tím jsme spolu skončili, škrtla jsem ho ze života.

Člověk se vždycky snaží – a přitom neví, zda neudělá opačnou chybu. Je těžké najít střed mezi výchylkami kyvadla, ať děláte to či ono, stejně vám jednou děti něco vyčtou. Ty moje jsou naštěstí prima, dceru Claire (25) mám s americkým manželem Martinem, syna Jiřího (15) s Čechem Jiřím.

Mezi všemi fungují pěkné vztahy, povedlo se mi udržet širokou rodinu, navštěvujeme se. Což je asi i tím, že jsme se s Martinem rozešli v klidu, dva poslední roky jsme spolu nežili.

Vlastík Harapes mě tehdy pozval pracovat v Národním divadle a já poznala Jirku. Jsem zvyklá jednat přímo, férově, nechtěla jsem si něco začínat jako vdaná – a navrhla rozvod.

A právě tam jsem poznala prvního muže – právníka. Byli jsme stejně naladění, já ale tvrdila, že si život v Americe nedovedu představit. Zjistila jsem naštěstí, že není tak přetechnizovaná, jak jsem se obávala.

Vadilo mi něco jiného – všude měli napsáno: Nabízíme nejlepší… to a to. Když jsem se divila, vysvětlil mi Martin, že si každý napíše, co chce (dnes to došlo i sem). Všichni jsou happy, mají nejúžasnější byznys, rodinu, partnera… a problémy dusí v sobě, nepřiznají je ani kamarádům. Chodí zato hodně k psychiatrům.

Časem jsem i tam potkala spoustu fajn lidí, ale bylo nutné vybírat a přemýšlet jinak než tady. Ve Washingtonu jsem se třeba stavila v agentuře u známého, který se zeptal: Co bys chtěla dělat? Pokrčila jsem rameny, že snad něco kolem kultury. Poučil mě, že v Americe musím přijít s jasnou vizí a říct, že chci za pět let sedět na jeho židli!

Ideální je mít na začátku někoho, kdo vám podá pomocnou ruku, jinak vás nechají padnout, nikdo si vás nevšimne. Je to země opravdu velkých kontrastů. Já naštěstí tím, že jsem měla dítě a partnera, nemusela řešit existenci.

Jednou jsem se šla podívat na hodinu do vyhlášené baletní školy, kde měli v kanceláři sekretářky psa. Jé, bedlington teriér, volám, protože jsem takového měla kdysi doma. A z vedlejší místnosti se ozve: Kdo zná bedlington teriéra? Byla to paní šéfová, k níž bych se asi jinak nedostala. Pozvala mě na druhý den, abych zkusila vést hodinu. A po ní mi nabídla, abych u ní od září učila, že by mě potřebovala na charakterní tance, že na školu bude nastupovat Chelsea.

Vzala jsem si čas na rozmyšlenou a teprve cestou domů mi docvaklo, že se jedná o malou Clintonovou. Což se neodmítá.

Hrozně milá holka, měla jsem ji ráda. Chodila s bodyguardem, ale převlékala se s ostatními v šatně. Připravovali jsme balet Louskáček, kde dostala charakterní roli. Jenže zrovna v den slavnostního představení byly noviny plné Clintonova skandálu – nešlo ještě o Lewinskou, ale o aféru z doby, kdy byl guvernérem v Arkansasu.

Rodiče se samozřejmě přišli na dceru podívat, ta ale nechtěla vylézt na jeviště, měla pocit, že se na ni budou všichni dívat. Bylo jí třináct, puberta, k tomu nervozita…

Přišla jsem do šatny, kde plakala, a povídám: To přece vůbec není o tobě, jsi tu za umělkyni a musíš přesvědčit svým výkonem. Udělej maximum, co dovedeš, s tou aférou nemáš nic společného. Profesionálovi se stane v životě ledacos a musí se zapřít. Nedívej se na to jako dítě svého tatínka. Bylo mi jí líto. Nakonec šla tančit a situaci ustála. Když se jí po letech narodila dcerka, napsala jsem gratulaci s tím, že je přijatá do baletu v Praze.

Jsem tu ráda. Možná i proto, že mne celý život někdo tahal ven a já se pořád vracela. To, že se za totality nesmělo cestovat, byla největší chyba, lidi se cítili jako v kleci a život za železnou oponou si idealizovali.

Jenže nikde se nežije jednoduše, potkala jsem spoustu emigrantů, kteří měli velké problémy. Všude je chleba o dvou kůrkách. Asi jediná země, kterou bych brala pro život, je Rakousko, to je nám nejvíc podobné.

V Egyptě se žilo hodně specificky. Ženy, obzvláště matky, byly často takovým mužovým „krkem“, vychytralými Šeherezádami. Muž musel zajistit stejnou životní úroveň všem manželkám, a když se chtěl rozvést, dát ženě půlku majetku.

V rodinách, s nimiž jsme se stýkali, jsem neznala nikoho, kdo by měl dvě manželky, každý si to rozmyslel a řešil to spíš milenkami. Obecně se ale muži chovali k ženám velmi galantně, posílali květiny, nosili dárky… Manžela dívkám stále vybírali rodiče. Pokrok byl v tom, že si mohla zvolit i sama, ale pokud by nastal jakýkoliv problém, rodina ji nepodpořila.

Naopak v USA funguje, jak známo, velmi demokratický přístup: ženy nechtějí pomáhat do kabátu, v restauraci často platí každý za sebe, chlap se dnes dokonce bojí říct nahlas, že to ženě sluší. Zato vás klidně pochválí žena.

Přestože mají různé tatínky, snažila jsem se vést obě úplně stejně, k mezilidské toleranci a úctě. Samozřejmě i k pohybu. Jenže Claire balet moc nebavil, myslela, že musí chodit kvůli mně a zlobila. Tak jsem ji jednoho dne prostě vyhodila. S tím, že pokud si to rozmyslí, má otevřené dveře. Vybrala si lidové tance a po letech se přece jen amatérsky vrátila k baletu.

Dnes tančí ráda, studuje religionistiku, spolupracuje se spolkem skeptiků Sisyfos a přednáší úspěšně dětem ve školách, jak se vyznat v přemíře informací. Jirka studuje gymnázium, tančí lidovky v souboru Jaro, hraje na bicí a fotí. Z obou mám radost.

Musím přiznat, že Jirka (Nekovář) ví o mém oboru mnohem víc než já o jeho. Byl léta prezidentem komory daňových poradců a pohybuje se v oblasti vysoké ekonomiky. Viděl mě poprvé na plese Prahy 1. A začal zjišťovat, co jsem zač. Já v té době vedla zahraniční oddělení ND, tak si objednal lístky na vyprodané představení a jako poděkování mě pozval na oběd…

Když jsem se ptala, zda by chtěl vidět i balet, bránil se, že mu vůbec nerozumí. Přesto začal pravidelně chodit, vybavený mojí radou: Můžeš usnout, ale nesmíš chrápat! Dnes je velký odborník, všímá si i detailů, že třeba baletka nemá dotažené prsty nebo špičku. Je skvělý.

Poprvé v historii se hlásila žena – napadlo to Vlastíka Harapese a Petra Weigla. Předem jsem to řekla stávajícímu řediteli Srstkovi, kterého jsem si velmi vážila. Věděla jsem, že mám v mužském klání malou šanci, ale chtěla jsem dokázat, že ženy nejsou o nic horší než muži a mají potřebnou inteligenci. Potvrdilo se to na psychologických a manažerských testech, které mi údajně vyšly ze všech nejlíp. Roli asi sehrálo to, že jsem odjakživa pravdomluvná, až se lidi diví. Nakonec vyhrál Daniel Dvořák.

Teď třeba připravuju projekt HAMU International, kde se starám o tanec a na léto chystám první mezinárodní kurz. Ale už před lety jsem zařídila družbu a výměnu studentů mezi americkou a českou baletní školou – původně jednoho za jednoho, přičemž českého studenta podporuji i finančně. Američanům se u nás moc líbí a připadají si tu bezpečně, takže jich jezdí čím dál víc.

K třešinkám na dortu patří, že se mi před dvaceti lety podařilo přivézt do Česka Michaila Baryšnikova. Měl velmi náročnou manažerku, dostat se přes ni bylo těžké. Vydala jsem se za ní až do Filadelfie, ona se mu opravdu zmínila – a jeho to zaujalo. Od chvíle své emigrace totiž nebyl nikdy ve východním bloku. Navíc se rozhodl v Praze vyzkoušet, zda po úrazu kolena utáhne sám představení. Povedlo se, ale vzápětí ve Vídni vystupoval zase jen se souborem.

K tomu ještě historku: když přilétal, zhoršilo se počasí a letadlo ho vyklopilo v Bratislavě. A on si myslel, že jde o komplot proti němu a posílají ho zpátky. Z toho šoku si musel dát pár panáků. Ale pak byl úžasný.

Po vystoupení jsme šli na večeři, a protože chtěl ochutnat kachnu i svíčkovou, navrhl, že si dáme každý jedno a v poločase si to vyměníme. Já mu ještě sehnala jeho oblíbené kubánské doutníky, které přijímal raději než květiny, ty na jevišti nesnášel, připadal si s nimi jako na vlastním pohřbu. A brzy potom vzal své děti poprvé domů, do Rigy.

Norodomem Sihamonim. Hezký příběh. Jeho rodiče psali v 60. letech na různá místa Evropy, že by chtěl studovat balet – a my byli první, kdo zareagoval. Norodom tu žil od svých devíti let a vystudoval konzervatoř i AMU, což ho silně formovalo. Naučil se nádherně česky, jako jediný v ročníku z ní odmaturoval za jedna. Tanec pak učil v Paříži, ale rád se k nám vracel a své francouzské studenty učil české lidovky.

Naživo jsme se setkali až při jedné jeho cestě přes Prahu. Padli jsme si do oka, jenže se musel kvůli složité politické situaci (jeho otec abdikoval) rychle vrátit domů. Králem byl zvolen on – a ještě v noci to volal do Prahy své paní profesorce Aničce Huječkové. S tím, že neví, komu jinému by to řekl. To bylo dojemné.

Na podzim jsem pak učila v Singapuru pilates a flamenco, zastavila se u Jeho Výsosti v Kambodži a posléze dojednala v ND vystoupení královského souboru. Králem je pořád, ale vůbec to nemá jednoduché. Jsme stále v kontaktu…

Vždycky člověk bojuje, nic nejde úplně jednoduše. Po každé euforii přijde zákonitě propad. Třeba na konzervatoř jsem se kdysi dostala až na druhý pokus. Nebo jsem kvůli lásce opustila Hudební divadlo v Karlíně – následoval rozchod, ale zpátky už mě nevzali. Podobně když jsem dala výpověď v ND a na přání manžela odjela ještě jednou do USA, přijali ihned někoho jiného. Od té doby jsem na volné noze.

Moje krédo je nevěnovat čas a energii boji s negací, ale dávat je do pozitivních aktivit. Jak říká kamarádka – i když se mi něco stokrát nepovede, zkusím to po stoprvé. Je v tom moje posedlost, urputnost, nadšení, zdravá sebedůvěra a pozitivní myšlení. Do všeho jdu naplno, aniž bych to měla předem ekonomicky či jinak zajištěné. Nejdřív se musím sama vnitřně přesvědčit – a díky tomu obvykle přesvědčím ostatní. S těmi, kdo mě podpořili, se pořád stýkám. Jsem věrná.

Lidé často říkají, že si musí zvyknout na moje tempo. Zregeneruju se díky umění – ať jde o koncerty, výstavy, knížky. Stále taky miluju cestování a přírodu. Ta mě nabíjí. Stačí mi ráno, než se město probudí, dívat se chvíli na řeku. Pak se jdu projít, sednu si do kavárny, přečtu noviny…