Luskouni a ti druzí: Nové hvězdy pražské zoo

Když v brzkém odpoledni dorazím do areálu zoo, dozvídám se, že na návštěvu luskounů, momentálně největší lákadlo v Troji, si budu muset ještě pár hodin počkat. David Vala stejně jako jiní chovatelé má každý den agendu s přesně daným harmonogramem, ať už je běžný návštěvnický den, nebo se konají speciální pořady jako právě „Chovatelem na půlden“, který teď absolvuji.

Vala je coby průvodce pro naši návštěvu ten nejpovolanější: vystudoval obor chovatel cizokrajných zvířat na střední škole, do pražské zoo nastoupil hned po maturitě na plný úvazek. Nejprve byl rok u slonů, pak rok v pavilonu šelem a následně sedm let vedl tým chovatelů primátů. Teď má na starost novinku: takzvaný Darwinův kráter – jednu z nejnovějších a nejlákavějších expozic věnovanou australské a tasmánské fauně.

Před vstupem do zázemí expozice si chci sundat teplý kabát, zimu trvající až do poloviny dubna (kdy článek vznikal) jsme v tuzemsku dlouho nezažili. Vala mi však doporučuje si svršek ponechat, v interiéru se kvůli živočichům od protinožců udržuje teplota okolo 15 stupňů. Ostrov pod jihovýchodním cípem Austrálie se nachází ve stejném podnebném pásu jako Česko a tamní klima se připodobňuje k deštivé Anglii.

Z místnosti sloužící jako kancelář a přípravna jídla vstupujeme na ochoz nad boxy, kde se schovávají draví vačnatci vzhledem evokující malé psy: ďábli medvědovití alias tasmánští čerti, respektive tři samičky.

Normálně tuto denní dobu coby noční zvířata prospí, ale jelikož dostávají nažrat jednou za tři dny, hned Valu zmerčí a vyhlížejí potravu.

Nezasvěcenému člověku se taková frekvence krmení může zdát krutá, ve skutečnosti je přirozená. Coby mrchožrouti dokážou tyto šelmy naráz zkonzumovat až třetinu své váhy, pak relaxují a tráví. Vala vyjmenovává druhy masa, které se jim běžně podávají: křepelky, slepice, holubi, kozy i ovce…

Dnes však na jídelníčku bude jejich nejoblíbenější pochoutka – králíci. „Ze savců mají v poměru k velikosti svého těla největší stisk, a tak sežerou úplně všechno včetně kostí. Jde o takové bezezbytkové hospodářství,“ objasňuje Vala a vysvětluje mi, že volně žijící jedinci slouží svým způsobem jako zdravotní policie, protože likvidují mršiny, ve kterých by se jinak tvořily nebezpečné bakterie.

To, že je často vyčmuchávají hlavně na krajnicích silnic, je bohužel často ohrožuje na životě.

Ďábelská trojice Aniseed, Laurel a Nutmeg k nám zvedá hlavy, ze kterých vyluzuje neslýchaný, skoro hororový řev připomínající velmi důrazné vrčení.

„To ony si jen tak povídají,“ uklidňuje mě chovatel, který si prý na ojedinělý zvuk musel dlouho zvykat. Lidé mají oprávněný pocit, že jsou krvelačnými bestiemi, ale opak je pravdou, jde prý o kamarádská stvoření.

„V minulosti na tento dojem i doplatili. Když je farmáři zahlédli, jak cupují ovci, hned je zastřelili. Domnívali se, že ji čerti napadli, přitom zahynula na stáří,“ dodává Vala, který expoziční celek vede od jeho samého otevření před třemi lety.

Loni tu náhle uhynul jediný sameček kvůli nefunkční peristaltice střev. „Celý den byl aktivní a pak zničehonic konec. I to bohužel k práci taky patří.“

Ponejvíce přesto vymírají kvůli rakovině hlavy a krku, která se přenáší kousnutím. Nakaženému zvířeti se pak v oblasti tlamy tvoří boláky, kvůli nimž není schopno přijímat potravu, a posléze umírá hlady.

V současnosti se na tuto nemoc DFTD vyvíjí vakcína a finanční prostředky na výzkum se shromažďují i skrze různé návštěvnické programy v pražské zoo.

Na krmení čertů navzdory třídenní pauze ještě nenastal čas. Mezitím jdeme občerstvit klokany rudokrké a obrovské do venkovního výběhu: jedinečného prostoru pražské zoo, kde návštěvníka a čtyřnohého obyvatele neodděluje žádný plot. Nesmí se tady vstupovat na trávník, který klokani považují za bezpečné prostředí.

Zvědavé stádo Valu okamžitě obklopuje, jen co lehce zašustí krmivem v míse. Někteří k němu urychleně poskočí a ti línější, kteří nejspíš nikam nepospíchají, si pomáhají ocasem fungujícím coby pátá končetina.

Při blízkém kontaktu s těmito vačnatci se mi vybavují videa kolující na internetu, která zachycují pranici klokana s člověkem. K tomu dojít nemůže?

„Agresivní vůči lidem nejsou, hierarchii si vyřizují pouze mezi sebou během říje,“ odvětí chovatel s tím, že odlišný případ nastává, pokud je klokan člověkem odchovaný na lahvičce a v dospělosti ho považuje za svého rivala ve skupině.

V rámci zoo se to však neděje. Převažují tu samičky, některým už z vaku vykukuje stále ještě holý potomek a zvídavě se rozhlíží. Když matka vycítí nebezpečí, je schopna mládě z vaku vyhodit a utéct predátorovi, aby na sobě neměla zátěž. Pokud vše dobře dopadne, pro malého se zase vrátí.

Před další zastávkou nás ještě překvapí zvláštní podívaná, totiž klokan, který zvrací. „Tu a tam vídám, jak zakloní hlavu, začne se dávit a pozvrací se. Dřív to dělal jeden, teď ho napodobují všichni. Jde vlastně o zlozvyk,“ vysvětluje Vala. Já i návštěvníci užasle hledíme, ale pokračujeme o kousek dál do venkovního království vombata obecného.

„Coooooper!“ zvolá chovatel a jemně zaklepe na sklo. „On slyší na jméno?“ podivím se. „To ne, ale zareaguje na mě, zjistí, že jsem přišel …“

Vombat Cooper zvesela přiběhne a hned se chovateli nastaví na hlazení a drbání. Ač je tento druh bytostně samotářský, zdejší sameček je od narození ve své domovské Zoo Hannover zvyklý na přítomnost lidí a krátké pomazlení vyžaduje, jinak by se prý taky mohl urazit a ze vzteku chovatele kousat do nohou.

Najednou se naskytne naprosto rozkošný pohled. Vala zvíře příbuzné i dost podobné koalovi zvedá do náruče a drží jako miminko.

„Tahle pozice je zklidní a pak je možné je v pohodě vzít k veterináři nebo na zvážení,“ poznamenává.

Zatím je tu Cooper sám, ale už za pár týdnů se setká se samičkou Winkleigh, toho času v povinné karanténě. Jak si na sebe dva solitéři zvyknou, ukáže až čas. Cíleně se vyhledávají jen během říje, která probíhá docela divoce. Samec doběhne samičku, zakousne se jí do zad a povalí ji, aby se mohli pářit.

„A to vypadají jako milí medvídci,“ kroutí Vala hlavou. Vombatí trus má kvůli nesouběžnému fungování střevních stěn unikátní tvar krychle. Jedna z hypotéz tvrdí, že je hranatý proto, aby se neskutálel dolů, když jím vombati značkují vyvýšená místa.

Vyrážíme jim natrhat trávu k dětskému koutku. Vombati jsou býložravci s mlsným jazýčkem, který nepohrdne ani mrkvemi nebo batáty, tedy sladkými bramborami. Obdobnou stravu si dopřávají i jejich sousedi z Darwinova kráteru – klokánci krysí, nejmenší příbuzní klokanů s dlouhým čumákem, kterým jdeme nachystat žrádlo zpět do zázemí a jako první je nakrmit.

A tentokrát se zapojuji i já. Vala se pro ujištění ptá, zda se nebojím hmyzu. „Myslíte živého?“ reaguji s hrůzou. „Kdepak, mraženého,“ zní odpověď a já si oddechnu. Švábi, potenciální budoucnost jídla pro lidstvo, se povalují v misce na kuchyňské lince; mým úkolem je do ní doplnit římský salát, celer, petržel, rajčata, dýňová semínka a nakonec žampiony, případně hlívu. Mají se občas i líp než já!

Krájím zeleninu a chovatel využívá volné chvilky a rychle prohlíží nedávné záznamy z kamer, kterých je v pavilonu okolo dvaceti. Noční směny tu nemají, pracují klasicky od ranních hodin do pozdního odpoledne. Na začátku pracovní doby zaměstnanci vždy procházejí videa a vyhodnocují, co se tady potmě dělo. Třeba kolikrát se mláďata za noc napila mateřského mléka a v jakých intervalech.

Na řadu přichází i „smoothie“ pro místní ježury australské: rozmixované hovězí srdce s vajíčky a hmyzem. Ježury jsou málokdy vidět, většinou se kvůli své špatné termoregulaci těla i elektroreceptorům náchylným na sebemenší vibrace skrývají zahrabané.

Bereme salát pro klokánky krysí a jdeme je nakrmit do zázemí. „Pojď, Prašivko!“ mluví chovatel ke stařičké samičce, která už nevidí, neslyší, navíc je po mrtvici. Brzy oslaví čtrnácté narozeniny, byť v přírodě se tato zvířata dožívají maximálně sedmi let. Chybějící smysly ji omezují v hledání žrádla a plete se nám pod nohy.

Po klokáncích dostává nažrat i vombat, který za Valou běhá oddaně jako pejsek. A ve finále i čertice, těm nese kbelík, z něhož trčí trochu zakrvácené králičí nohy. Opatrně kořist načichávají, a jakmile ji chovatel předá, bez zdráhání se do ní pustí. Zuřivě se začnou o mrtvého hlodavce rvát a soustředěním funí tak zběsile, až jim rudnou uši. Králičí kosti chroupají jako sušenky.

Tato brutální show se naštěstí pro mě brzy chýlí k závěru a konečně se přesouváme ke zlatému hřebu mé návštěvy – do pavilonu Indonéská džungle k luskounům. Kvůli obavám z možné nákazy k nim mohou jen zaměstnanci v rouškách a s nasazenými gumovými rukavicemi, a tak je v šeru pozorujeme s kolegou fotografem přes sklo.

Na „šišky“, které jsou paradoxně nejvíc příbuzné šelmám, a ne mravenečníkovi, jak by se mohlo zdát, se teď upírá největší pozornost od personálu zoo i domovského Tchaj-wanu, který bedlivě hlídá jejich český blahobyt.

Luskouni do Prahy přiletěli zkraje loňského roku s tchajwanským veterinářem a kurátorkou, kteří tuzemské chovatele učili, jak se o luskouny správně starat, odebrat jim krev nebo uvařit speciální kaši, jejíž náročná příprava denně zabere přes hodinu.

Přesnou recepturu získali od zkušených kolegů z Tchaj-wanu, kromě včelích larev kaši tvoří celá řada ingrediencí, od jablka přes moučné červy po sušené droždí.

Některé vzácné ingredience, třeba mravence, dnes pražská zoo získává ve zmrazeném stavu z vícero evropských zdrojů.

Luskouni čerstvé kaše ráno spořádají 150 gramů a odpoledne ohřáté ve vodní lázni 100 až 120 gramů. Všechno se důkladně kontroluje a zapisuje do tabulek, a to včetně trusu, který se boduje podle jeho kvality.

Vala má za sebou stáž v lipské zoo, která luskouny jako jediná evropská zoo kromě pražské chová už patnáct let. Němcům se je však bez zjevné příčiny doposud rozmnožit nepodařilo.

Pražská holčička, pro kterou fanoušci odhlasovali příznačné jméno Šiška, na svět přišla letos na začátku února, ani ne rok po příjezdu rodičů. Ač se předtím pár neznal, Šiščina zkušená matka, která za sebou měla dva porody, byla březí už za několik týdnů a pak mládě po osm měsíců nosila v břiše. Byl to malý zázrak.

Luskouny se podle Valy v lidské péči podaří za rok odchovat průměrně tři, přičemž ve volné přírodě jich za stejné období uhynou desítky tisíc rukama pytláků. „A my si je tady takhle pipláme,“ zesmutní chovatel.

V tradiční čínské medicíně se věří na blahodárné zdravotní účinky jejich šupin, které se prodávají na nelegálním trhu, kde jeden luskoun vyjde v přepočtu na 700 korun. Covidová pandemie učinila tomuto zlu přítrž, když byla dočasně přerušena lodní doprava, nyní je naneštěstí opět na vzestupu. „Zahlédl jsem i fotky, jak v jedné kamerunské restauraci nabízejí vývar z luskouna na jídelním lístku.“

Když se Šiška narodila, vážila sotva 135 gramů a málokdo se na ni vzhledem k tak nízké hmotnosti odvážil vůbec sáhnout. Samička však roste jako z vody a už přibrala skoro na kilogram. Zpočátku ji pracovníci vážili i s plyšákem, na kterém se držela díky přirozenému úchopovému reflexu.

Jak na ni ale leze puberta, má tendence ze všeho slézat a utíkat, a tak ji musejí dávat do velké krabice. I přes panující nokturno v pavilonu si všimnu, jak Šiška ráda prchá i své mamince, která ji trpělivě učí žrát kaši. Přechod z mateřského mléka je jedna z nejtěžších částí odchovu, spousta mláďat ho nezvládne.

Vala, který v zoo působí třináct let a vypracoval se od péče o slony přes primáty až k této výsostné fauně, zůstává optimistický a stále dobře naladěný: „I když jsem s luskouny na začátku strávil měsíc v kuse a býval jsem hodně unavený, odměnou je mi to, jak se našim zvířatům daří.“

Může se vám hodit na Firmy.cz: Zoo Praha