Lunetic po 20 letech a znovu ve čtyřech

Byla to doba bez mobilů a sociálních sítí. Doba, kdy hudební hvězdy vyráběla hitparáda Eso moderovaná Terezou Pergnerovou. Doba, kdy se alba na cédéčkách a kazetách (zvukových nosičích s magnetickou páskou – pozn. pro nejmladší) prodávala po desetitisících. Tehdy se mimořádně dařilo chlapeckým skupinám neboli boy bandům, které pěly o lásce a vysněných dívkách, tancovaly a dobře u toho vypadaly.

Lunetic nebyli jediní zástupci tohoto žánru u nás, ale jejich úspěch už nikdo nezopakoval. Byli zkrátka ve správný čas na správném místě. Spousta kluků jim úspěch a přízeň fanynek určitě záviděla, ale jen těžko si mohli představit, co taková popularita obnášela. Některé situace totiž moc příjemné nebyly, jak s odstupem času členové skupiny líčí.

„Odstartovali jsme z nuly hned na vrchol. Vydali jsme singl Máma a druhý den nastal blázinec,“ vzpomíná Aleš Lehký (39). Ten společně s Martinem Kociánem (42) v roce 1995 v Litvínově skupinu založil a dodnes je nejvíc na očích coby moderátor Snídaně s Novou.

Zřejmě díky své profesi byl také při rozhovoru pro Magazín, jenž se odehrál před vystoupením na jedné firemní slavnosti, nejhovornější. „Těžké chvíle nastaly třeba na koncertech, kde nebyla dostatečně silná ochranka,“ pokračuje. „Dívky tlačily na naše auto nebo přímo na nás, tahaly nám věci, sundávaly čepice, trička, jenom aby z nás něco urvaly. Spaly nám i před barákem, já měl doma u rodičů stanové městečko.“

„Špatně dopadaly třeba autogramiády v obchodních centrech. Myslím, že v Kotvě praskla výloha,“ přidává se hlavní zpěvák skupiny Václav Jelínek (40). Není divu, protože zatímco na běžnou autogramiádu přijde pár stovek lidí, na Lunetiky dorazil i pětitisícový dav.

Zkušenosti s něčím takovým nemělo ani jejich domácí vydavatelství. Z jeho zahraniční centrály se na to šílenství jezdili dívat tamní manažeři a divili se, že chlapci mají po boku jen jednoho manažera, a ne dalších 20 lidí, z nichž se každý o něco stará, jako je to zvykem třeba u Take That. Tenhle nejznámější britský boy band mimochodem stále funguje, byť jako trio namísto původní pětice.

Nouzi o koncerty nemají ani jejich američtí kolegové Backstreet Boys. Ačkoli už jim vlasy prokvetly šedinami a po pódiu spíše chodí do rytmu, než poskakují v náročných choreografiích, zájem o ně trvá. Zvlášť když se mohou spolehnout na věrné fanynky. Facebookový profil podzimního comebacku Lunetiku je plný příspěvků od dam, které se na koncertech rády vrátí do doby dospívání:

„Nezapomenutelných 20 let s vámi. Na vašich písničkách a videoklipech jsem vyrůstala.“

„Moc se těším na koncert v Teplicích. Jak já je milovala a vůbec se za to nestydím.“

„To byli ale krásný chlapáci. Pamatuji si, když jsem na Vánoce dostala tenkrát ještě kazetu do magneťáku. To bylo něco. Jela jsem až do rána…“

„Jó, plný pokoj plakátů, dokonce i tričko jsem měla. Šla bych hned pařit, ale už jsem stará koza.“

Členové skupiny potvrzují, že nejpočetnější na jejich vystoupeních jsou původní fanynky, které na nich „vyrostly“. Teď už sice mají trochu jiné starosti a taky už obvykle vědí – v duchu písně Lunetiku – co je to být máma, ale stačí požádat manžela, aby pohlídal děti, a můžou na parketu omládnout.

„Někdy manžela vezmou s sebou, protože některé už mají velké děti,“ podotýká Václav Jelínek a přiznává, že dámy kolem čtyřicítky se pod pódiem umějí utrhnout z řetězu. „Když po dlouhé době takhle někam vyrazí, dovedou pěkně řádit. Často berou i dcery, kterým naše písničky ‚valily‘ odmala do hlavy.“

Že by znovu omdlévaly jako tenkrát, snad nehrozí, ale kdo ví? Na víc než na příjemný večer poblíž svých někdejších idolů si ale musejí nechat zajít chuť, protože u Lunetiků už nepochodí.

Z nich jsou tátové od rodin, kteří po koncertě mažou domů. Martin a Aleš se stali rodiči nejdříve. Prvnímu se před osmi lety narodila dcera, druhému syn. Václav má dva kluky (7 a 1,5 roku), nejčerstvějším tátou je David Škach (42), jemuž se před půl rokem narodila dcera.

Ten to má také na koncerty relativně nejdál, dojíždí z Osvětiman na Uherskohradišťsku. „Jsem dřevák. Pracuju v truhlárně a o víkendech si odskočím na pódia zazpívat si, abych toho neměl málo,“ říká o sobě. S nadsázkou dodává, že kolegové v práci se hádají, jestli jim má zpívat, nebo si raději zapnou rádio. „Zatím vyhrává rádio.“

„Je to spíš přivýdělek. Fajnová sebranka kamarádů, kteří se sejdou,“ hodnotí působení Lunetiku v roce 2018 Aleš Lehký, jenž na moderování Snídaně s Novou dojíždí z Duchcova u Teplic. Václav Jelínek se po rozpadu skupiny uplatnil v muzikálu, koncertoval s vlastními písničkami a doma v Jablonci nad Nisou vybudoval nahrávací studio. „U hudby jsem zůstal, s naším turné je spousta práce, ale věnuju se hodně i rodině.“

Největší sláva kvarteta, na niž turné s více než dvaceti zastávkami odkazuje, trvala jen asi tři nebo čtyři roky. Během té doby získalo mimo jiné i dvě bronzová umístění v anketě Český slavík. Proč vlastně tak krátce, když se mohlo opřít o obrovskou přízeň posluchačů?

„V roce 2001 nám Martin nečekaně oznámil, že končí, chce být sólista, hiphoper a bůhví co ještě. Rok jsme koncertovali ve třech, protože jsme měli nasmlouvaná vystoupení, ale pak si chtěl odpočinout i Vašek. Zůstali jsme s Davidem dva a to už nebylo ono,“ vzpomíná Aleš Lehký.

„Tenkrát jsem se cítil hodně ublížený, ale dnes chápu, že za tím byla i únava. Čtyři roky jsme jeli fest, odehráli 200 koncertů ročně, žili jsme v autě a na bagetách. Soukromí žádné. Bylo to hezké, ale někdy i těžké.“

Turné k výročí začátku největší slávy však nechápejte tak, že se chlapci roky neviděli. Ve skutečnosti skupina nefungovala pouze šest let. „V roce 2008 měl Vašek třicáté narozeniny, znovu jsme se dali dohromady, odzpívali jsme tři koncerty, lidem se to líbilo, promotéři měli zájem o další vystoupení a už to zase děláme deset let,“ popisuje Aleš Lehký.

První comebackové turné v původní sestavě se zrodilo už v roce 2011 a spojeno bylo i s autorskou deskou Na vlnách, natočenou ve studiu Václava Jelínka.

Od té doby Lunetic opět jede, zvládne kolem padesáti koncertů za rok včetně různých slavností a firemních večírků, ovšem až do letošního turné výhradně v trojčlenné sestavě.

U rozhovoru pro Magazín jeden z původních členů – Martin Kocián – chyběl, neboť se ke skupině přidal až na turné, které začalo vyprodaným koncertem v Litvínově. Zatímco životy Aleše, Vaška a Davida se ubíraly obvyklými cestami přes zaměstnání, svatby a děti, Martin si prožil drsný šoubyznysový příběh, který poctivě mapoval bulvární tisk. Jako jeho životopis proto poslouží úryvky článků:

1999: Obžalován z vydírání! Jeden ze čtyř obdivovaných idolů skupiny Lunetic Martin Kocián (22) byl obžalovaný z návodu k trestnému činu vydírání, za který mu hrozí až osm let vězení.

2001: Kocián z Lunetiků se léčí z drog. Zpěvák Martin Kocián (24) už nastoupil do léčebny v Červeném Dvoře, kde hodlá bojovat se závislostí na pervitinu.

2003: Mrtvá Češka z ostrova Tenerife je skutečně Linda Kociánová (25). Potvrdil to její bratr, bývalý člen skupiny Lunetic Martin Kocián. „Toho dne jela na své oblíbené místo. Asi měla nějaký splín, protože většinou tam jezdila, když nebyla úplně v pohodě. Dostala se poměrně vysoko a vinou tropického vedra omdlela.“

2005: Táta exlunetika okradl družstevníky. Spisovatel Ladislav Kocián je souzen pro zpronevěru.

2014: Pěkně se vybarvil! Bývalý zpěvák skupiny Lunetic a léčený narkoman Martin Kocián (37) měl po hádce údajně najet do bývalé přítelkyně a způsobit jí tak komplikovanou zlomeninu nohy.

2017: Průšvihář z Lunetiku Martin Kocián čelí nařčení servírky z Mostu. Po eskapádách s drogami a alkoholem je z bývalého zpěváka skupiny Lunetic Martina Kociána (40) nejspíš gambler. V pravé poledne prý v centru Mostu naházel do automatu pět tisíc korun! Peníze nebyly přitom jeho. Půjčit si je měl od servírky (23) z herny, která byla z osobního setkání s dětským idolem nejprve okouzlená.

2017: Zmlátil přítelkyni, vyvázl s podmínkou. V návalu vzteku ji zfackoval, tahal za vlasy po zemi a kopal do ní, až jí zlomil nos a dvě žebra. Nyní Martin Kocián (41) z někdejší skupiny Lunetic vyfasoval za útok na svou dlouholetou přítelkyni K. (32) roční podmínku s tříletou zkušební dobou.

„S Martinem se ostatní kluci před časem dohodli, že by bylo dobré, aby se dal do pořádku, a on na tom pracoval. Zaslouží si být ve skupině, protože je jejím právoplatným členem,“ říká ke Kociánově návratu manažer Zdeněk Obhlídal, který se Lunetiku před sedmi lety ujal. „Holky z Martina pořád šílí. Když se na ostatních koncertech zmiňujeme, že podzimní turné se odehraje i s ním, začnou řvát jako blázni,“ tvrdí.

Na úlohu zkušených manažerů, kteří je v kariéře nakopli, členové skupiny nezapomínají. „Stano Šimor byl hudební producent, který nám trošičku... no, spíš hodně otevřel oči,“ vzpomíná Aleš Lehký.

„Než přišel, chtěli jsme do světa a zpívat anglicky. On říkal, ať se nejdřív zaměříme na Česko a pak můžeme koukat jinam. Díky jeho muzice jsme zněli trochu jako čeští Backstreet Boys. Pavel Rameš nám jako manažer na začátku pomohl tím, že jsme u něj v klubu mohli zkoušet. Koupil velké auto, kterým jsme jezdili na koncerty, a taky zvedal telefony, což bylo důležité, protože o nás byl obrovský zájem.“

Popularitu, jakou zažili, si jen stěží mohli představit. Přiznávají, že ambice měli velké, ačkoli dnes o tom hovoří s nadhledem. Na začátku pilně trénovali v jedné litvínovské sklepní zkušebně jako nějaké punkové kapely. Brali taneční hodiny, najali učitele zpěvu. „Chtěli jsme být slavní, aby nás hráli na MTV (televizní hudební stanice – pozn. red.),“ netají Václav Jelínek. „Vyprodat stadión Wembley v Londýně,“ přihazuje Aleš Lehký. „Měli jsme sen něčeho dosáhnout, což se stalo. Wembley se sice nepovedlo, ale jinak dobrý,“ směje se.

Václav se nediví, že skupina i po dvaceti letech pořád žije. „I v době, kdy jsme spolu nehráli, jsme se navštěvovali a chodili na pivo.“ Aleš s tím souhlasí: „Jsme sice rozfoukaní po republice, ale vzpomínky nás spojují. Bylo to silné a velké a byla by škoda to nezažít znovu.“

A co dál? Bude příběh Lunetiku pokračovat i po výročním turné, když jsou stále žádaní? „No jo, ale doma je o nás taky zájem,“ výmluvně shrnuje David. „My už moc neplánujeme. Máme rodiny, práci, o víkendech jsme pryč, takže doma z toho taky nemají vždycky radost,“ připouští Aleš.

Václav se usměje: „Kdo ví? Možná za dalších 20 let zase něco uděláme.“

Pak aby snad Mámu raději přejmenovali na Bábu…

České chlapecké skupiny v době lunetikové.

Všechno se na první pohled jevilo dobře. Čtyři typově dostatečně odlišní kluci uměli tancovat i zpívat, ale na zářivou kariéru to nestačilo. Dali se dohromady v roce 1997, na začátku nového století se pak za podpory zkušeného producenta dočkali vydání dvou alb. Člen skupiny Braňo Polák poté prorazil jako muzikálový herec a zpěvák.

„Zůstaň v pohodě, nech věci náhodě, problémy odplujou ti po vodě,“ zpívala pětice chlapců, která to zkoušela na trošku veselejší notu. Píseň Zůstaň v pohodě a pár vystoupení v televizních estrádách budiž jejich nejhlubším zářezem na poli české populární hudby.

Lunetic jsou alespoň přátelé, skupina Kaamo však byla čistě produktem vydavatelství, které si chtělo ze skomírající éry boy bandů ještě něco urvat. Čtveřice se dala dohromady na základě konkurzu v časopisu Bravo, natočila klip k písni Léto s tebou a jedno album. Tím to haslo. Nakonec ani to „bravíčko“, bible všech puberťáků, už u nás nevychází.

Už zkraje 90. let minulého století obrážela diskotéky skupina Technoboys, ze které se později vyvinula čtveřice T-Boyz. Na popularitu, kterou jim po roce 2000 přinesla píseň Beruška, však i kvůli osobním rozepřím nedokázala navázat. Z jejích členů vám možná něco říká jméno moderátora a občasného herce Petra Vojnara.

Trojice z Ostravska se zdála jako nejvážnější konkurence Lunetiku. Singl Pár minut lásky a 25 000 prodaných kusů prvního alba ji vystřelilo na výsluní. Bratři Jiří a Aleš Koběrští a jejich kamarád Attila Vencel se však na něm dlouho neudrželi. Jiří Koběrský později vystupoval sólově a produkoval alba jiným interpretům.