Lukáš Příkazký: Ministrování v kostele byl takový předstupeň k divadlu

Jak byste popsal reportéra Emila Zajíčka ze seriálu Volha?

Mluví se o něm jako o komunistické rychlokvašce, což mi přijde jako nejpřesnější vyjádření toho, jaký je. Chce být redaktor, ale nemá talent a nehodí se na to. Ale protože má rudou knížku, což v tehdejší Československé televizi hrálo podstatnou roli, píše údernické reportáže.

Během pěti dílů seriálu se jeho postoj změní, což vyvrcholí v roce 1977, kdy je mistrovství světa v hokeji ve Vídni. Tam potká jednoho Rusa, který se omluví za rok 1968. 

Emil si myslí, že se nemá za co omlouvat, že to bylo potřeba. Rus mu vysvětlí, jak to bylo doopravdy, a Zajíčkovi se zhroutí svět. Pak to musí hrát v televizi na dvě strany, protože přišel o iluze. Krásná role, i když měla jen omezený prostor.

Jak jste si k postavě pošetilého a naivního udržovatele režimu našel cestu?

Zjistil jsem, že byl prostě blbej. Bylo ale hodně lidí, kteří socialistickému režimu věřili. Podstatnou část života v něm i prožili a nepřemýšleli o jiné možnosti. Předpokládám, že jeho rodiče byli asi taky ve straně. Možná byl protekční dítě. Jeho postava má vývoj, a tak se k ní cesta hledala snáz, než kdyby to byl jednoduchý záporáček. A to mě bavilo.

Seriál končí rok po revoluci. To vám bylo pět let.

Jo, vím, že jsem ji zažil, ale nic si nepamatuju.

Zkušenosti se socialismem nemáte, ale vaši předci ano. Jaké?

Co jsem se dozvěděl, bylo, že můj táta nemohl na vysokou školu. Jeho rodiče totiž nebyli ve straně. Moji předci z tátovy strany byli sice rolníci, na stranickou příslušnost se na jižní Moravě, odkud pocházím, ale nehrálo. Tam se hlavně chodilo do kostela, křesťanství byla důležitá součást života.

Táta na vysokou nemohl, ale nebyl z toho zlomený, dokázal toho dost. Hned po revoluci začal podnikat. Jeho mladší sestru, moji tetu, na vysokou pustili. Ale stejně nemohla dělat, co chtěla, musela vystudovat stavařinu. Výběr byl buď stavařina, nebo nic, a tak si tedy vybrala.

Chození do kostela bylo tolerováno?

Myslím, že jo. Tolerován byl i folklor. Ve Strážnici jsou dodnes mezinárodní folklorní slavnosti. Je tam areál vybudovaný v zámeckém parku, dva amfiteátry a obří letní kino.

První ročník proběhl už v roce 1946. Komunisti chtěli lidové umění využít ve svůj prospěch, a tak ho podpořili, postavili i ty amfiteátry. Měla to být masová propaganda, ale nemyslím si, že se jim to podařilo. Lidi v tom neviděli pořád nic jiného než folklor. Ale díky komunismu tam ty stavby stojí a slavnosti probíhají dodnes. Je to největší mezinárodní folklorní festival v Evropě.

Jak vás ovlivnila výchova v křesťanském duchu a k tomu v kroji?

Určitě veskrze pozitivně. Nemohu si stěžovat. Dětství jsem prožil nadstandardně krásně. Není to ale jen zásluha křesťanské výchovy. Ono se to nikdy nehrotilo, je to prostě tradice. Když se do toho narodíte, odmalička chodíte do náboženství a ministrovat, je to normální.

Moc jsem nad tím neuvažoval, pak jsem se ve škole dozvěděl, že to s Adamem a Evou bylo možná jinak a že možná byla evoluce. Tak jsem si řekl, proč ne? Jsou to dvě verze a dál jsem to moc nerozebíral. Mě na tom bavily praktičtější věci a výhody, které z toho plynuly.

Jaké například?

Tak třeba ministrování. Bylo to zábavnější než sedět v kostele. Byla to akce u oltáře. Předstupeň k divadlu, možná. Scénář byl jasně daný a kostým jsem taky měl. Scénářem bylo aranžmá úkonů, aby kněz mohl sloužit mši, já mu přisluhoval, ale takto jsem si to neuvědomoval. Do toho jsem hrál fotbal, chodil na klarinet do hudebky a maloval. A taky jsem chodil do folklorního souboru.

Mobilní telefony nebyly a nikdo neměl počítač. Na střední školu jsem šel v roce 1999, to jsem dostal svůj první mobil Siemens C 35. Na něm se dalo hrát tak možná bludiště. A dostal jsem ho, protože jsem byl na konzervatoři v Brně, tak aby rodiče měli přehled a mohli jsme si volat.

V kostelním scénáři asi moc místo pro improvizaci nebylo, co?

Nevybavuji si, že by se dalo improvizovat. Určitě se děly chyby, jako že nám zdechlo kadidlo, nebo jsme ho omylem vysypali, když jsme měli naplnit kadidelnici. Nebo někdo rozlil víno.

Předmět, který drží ministrant v ruce, když jdou lidi ke svatému přijímání, se jmenuje paténa. Drží se pod bradou, aby náhodou hostie nespadla na zem. Jednou se mi stalo, že hostie opravdu spadla, a pak následovala improvizace, protože paténa je tam opravdu jen pro jistotu.

Kostel mám dnes spojený už jen s nostalgií. Občas tam zajdu, protože mě zajímá, jak to funguje v tom kterém kostele, než že bych se tam chodil modlit. Víru už moc neřeším, protože je to moc složité.

Chodil jste jako ministrant kouřit za kostel?

Ano. Byl jsem na ministrantském táboře, a to byl jediný tábor, kam jsem jel. Na žádné tábory jsme jezdit nepotřebovali, protože jsme jako děti byli pořád venku. Na tom ministrantském táboře se hrála hra na motivy Pána prstenů, i když nikdo nevěděl, kdo to je Tolkien. To věděl jen ten, kdo tu hru vymyslel. Byli jsme ve Valašských Kloboukách, což bylo samo o sobě dobrodružství.

No a samozřejmě že starší ministranti, co tam s námi byli, to zkoušeli a zapálili si. A tak jsme to vyzkoušeli i my mladší. Nehrálo to žádnou roli, kouřit jsem nezačal, i když dnes si rád zapálím. Každý jsme si tehdy potáhli, nasbírali jsme dřevo a šli zpátky lesní cestou.

Potkali jsme našeho pana faráře. Ptal se, proč jdeme pozdě, my se prozradili, dýchli jsme na něj a on to poznal. Pod tíhou svědomí jsme se přiznali. Trest přišel v podobě šlehání svazkem kopřiv, což zní možná drsně, ale byla to spíš zábava. Měsíc jsme taky nemohli chodit ministrovat. U mě to vedlo ke konci téhle činnosti.

Kde skončily vaše kroje?

Máma je má na půdě pečlivě nažehlené a složené v kufrech pro různé příležitosti, kterých už není tolik. Dřív mi nedělalo problém obléknout si kroj a jít v něm ven. Do průvodu, do kostela, na dožínky. Později jsem zjistil, že už mi to nečiní potěšení. Začal jsem to vnímat jako kostým, dřív to byl jen kroj. Od té doby, co jako herec v televizi lezu lidem do obýváku, mám dojem, že mě ostatní v kroji pozorují jinak než dřív.

Nedávno jsem ho po letech vyzkoušel, když jsem šel s naším čtyřletým Adámkem, který má už taky svůj malý krojík, v průvodu. A už to šlo, ale bylo období, kdy jsem si ho na sebe nemohl vůbec dát, jak mě to iritovalo.

Vyhovuje vám jako herci kombinace seriálů, v nichž hodně hrajete, a divadla?

Nehraju v nich zase tolik, ale ono se to díky vysílacímu schématu naskládá. Že něco běží v televizi, poznám tak, že se za mnou lidi otáčejí na ulici. S divadlem to skloubit jde, dostal jsem bonus, že nemusím rok zkoušet, takže se snažím pomáhat doma.

Kdyby se dalo živit jen divadlem, udělám to, nebo jen natáčením, taky bych do toho šel. Ale ani jedno není možné. Finanční ohodnocení je takové, že občas musí člověk hodně smlouvat, aby to stálo za to. U nás se točí mnoho věcí za málo peněz. A je to znát.

Už pátou sezonu jste v Dejvickém divadle…

Pátou? Asi ano, jak byl ten covid, tak se už neorientuju, zda sezona byla, nebo ne. Měl jsem to štěstí, že jsem většinu souboru znal z předchozí práce, z natáčení. Ať už to bylo Sedmero krkavců s Marthou Issovou, nebo seriál Čtvrtá hvězda, kde hrál skoro celý soubor.

Když mi pak volal Martin Myšička, jestli bych k nim nešel, říkal jsem samozřejmě, o tom se mi ani nesnilo. Ale zrovna jsem podepsal smlouvu na druhou sérii Rapla. Měl jsem točit devadesát dní v Ústí nad Labem, což se se zkoušením v divadle skloubit nedá. „To je v pohodě, tak dotoč Rapla a od další sezony s tebou počítám,“ řekl mi Martin Myšička. To byla krásná nabídka.

Nebylo to tak, že bych přišel do cizího prostředí a musel někomu něco dokazovat. Šlo o to, se jen přizpůsobit, pochopit, jak se tam pracuje. Je tam výjimečná sestava lidí, a jak na sebe všichni slyší, je skvělé.

Her je teď v repertoáru hodně. Těžko se tam derniéruje, diváků je pořád dost. Je těžké rozhodovat, co půjde pryč. Derniéru měl Ucpanej systém, což je vlajková loď divadla. Ale po jedenácti letech je třeba jít dál.

Máte dvě malé děti. Zvládáte přebalovat, krmit?

Dokážu úplně všechno a nepřijde mi, že by to mělo být něco výjimečného. Přijde mi normální doma pomáhat.

Starý model rozdělení rolí, že muž je v práci a nosí peníze a žena je u dětí, mi nevyhovuje. Někdy to tak je, protože natáčení je hodně a já jsem dost pryč, ale jindy jsem doma a jen večer chodím do divadla. Vycházíme si vstříc, někdy to drhne, není to vždy jako na drátkách. Ale když je vůle se domluvit, jde to všechno líp.

Vystřídáte se i v kuchyni?

Ano, zvládnu to. Mám recepty, co umím uvařit. A manželka umí zase něco jiného. Dohodneme se.

Vyrazíte si někam, když máte malé děti?

Ne tak často jako dřív, ale babičky občas zvládnou přijet, navíc tu mám svoji příbuznou Terezku, která je zlatá a často nám hlídá. A my můžeme jít třeba na večeři. Máme taky skvělé bydlení, sice v pronájmu, protože vlastní je mimo naše možnosti, a skvělé sousedy. Jsme kamarádi a přátelé, je to taková komunitní záležitost. A hlídáme si navzájem.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Dejvické divadlo