Lukáš Příkazký: Ministrování bylo jako hraní. Kostel je taky takové jeviště

Myslím si, že umím. Už dávno jsem totiž pochopil, že i když mám v určité době hodně práce, nemusí to znamenat, že to tak bude další měsíce a roky.

Tak obecně jsem věčný optimista, takže věřím v brzký konec této situace a návrat ke starým dobrým časům. (Rozhovor vznikal koncem dubna.) I když samozřejmě tuším, že to v těch nových starých dobrých časech asi nebude úplně jednoduché.

Hodně mi pomáhá určitý řád a denní harmonogram, který je v těchto rutinních dnech neodmyslitelně spojený s výchovou rok a půl starého syna.

Klepu to na dřevo, rýsují. Otázka je, kdy se s prací začne. Víc prozrazovat nebudu, jsem v tomto ohledu pověrčivý. Dokud nepadne první klapka, nic není jisté. Ale v červenci by se měl začít natáčet seriál pro Primu.

To platí stejně. V Dejvickém divadle jsme kvůli zákazu shromažďování původně přerušili a přesunuli zkoušení nové inscenace na podzim. Možná však začneme zkoušet už v červnu.

Venku na Kampě v Sovových mlýnech by mělo od července probíhat obnovené představení Meda o paní Medě Mládkové, sběratelce umění. Uvidíme, jak se vše vyvine.

Moje první angažmá po škole bylo v Městských divadlech pražských, trvalo dvě sezony, během nichž jsem se jakžtakž otrkal. Pak jsem dostal nabídku do Divadla na Vinohradech, a jelikož mě lákalo velké jeviště, tak jsem na ni kývl a prožil tam šest sezon. Z Vinohrad jsem odešel na volnou nohu a dva roky jsem točil seriál.

Ony ty změny přicházejí tak nějak přirozeně samy a já všechny s pokorou přijímám jako výzvu. Snažím se odnést si z každého divadelního působiště to nejlepší.

Zatím se mi nestalo, že bych s tím měl problém. Český divadelní písek je malý, takže se vesměs všichni známe.

Zatím nejvýraznější role tohoto typu byla postava nadporučíka Robina Lupínka ze seriálu Rapl, na kterého vzpomínám opravdu rád.

I z hlediska kolegů, které jsem díky tomuto natáčení poznal a se kterými se doteď pravidelně scházíme na pivu. Což není u mnohých projektů běžné.

Jak se to vezme. Zatímco v první sérii byly hlavním motivem hory, ve druhé sérii se stala podstatným motivem řeka. Obě lokality měly svoje. Dle mého názoru je natáčení ve městě paradoxně složitější z hlediska logistiky, plánování natáčení a tak dále.

Ano, užívám. Být skutečným otcem je proti tomu z natáčení daleko zodpovědnější a příjemnější role.

Myslím, že Strážnice jako město k tomuto problému přistoupila velmi zodpovědně a snaží se pro své občany udělat maximum.

Městský rozhlas každý den informuje obyvatele o vývoji situace, funguje zde mnoho šicích domáckých dílniček, které zásobují občany rouškami. Má ji dokonce i socha J. A. Komenského na náměstí. Služby, které obecně pomáhají, nyní jedou na dvě stě procent.

Maminka disponuje asi padesátiletým šicím strojem Lada, takže se společně s mojí partnerkou rozhodly už od začátku vyrábět roušky pro rodinu, přátele a další známé, které pak rozesílají napříč celou republikou. Musím říct, že je vidět určité zdokonalení mezi první a poslední ušitou rouškou.

Ano a nedávno jsem měl tu čest moderovat jeho dvacáté výročí. Považuji to za milou povinnost, byl jsem totiž jedním z jeho zakládajících členů. Teď už mi ani nic jiného nezbývá, kdybych žil ve Strážnici, snažil bych se pokračovat v aktivním účinkování.

Účastnil jsem se ho tak i tak. Ale častěji spíše jako divák. Občas nebylo pro mě příliš složité odejít z domu v pátek, když festival začal, a vrátit se v neděli, když končil.

Ministrantem jsem stihl být asi jen tři roky a vzpomínám na to období moc rád. Byla to vlastně určitá příprava na moji nynější profesi. Když si to vezmete, tak oltář je takové jeviště.

Snažíme se pravidelně v neděli. A svatba, kterou s partnerkou plánujeme na srpen, bude taky v kostele. Mám kamaráda kněze a ten nás bude oddávat.

Musím se přiznat, že čím jsem starší a čím jsem déle u divadla, už se mi do kroje zas tak často nechce. Protože mám pocit, že se oblékám do kostýmu a mám hrát nějakou roli.

Určitě platí. V mém případě jde o kroj, který mám po svém dědovi. V mojí krojové košili, které se říká široká košela, se dědeček dokonce ženil.

Pokud bude mít zájem, tak ano. On už vlastní dětský kroj, který je po jeho dědovi, mém otci.

Ano, zpívám. Zatím jenom klasické dětské songy. Pomalu přecházíme na lidovky. Za těch pět týdnů, co jsme na Moravě, už začíná chytat zdejší dialekt.