Lukáš Příkazký: Jsem otec v totálním nasazení

Tak jaký jste otec?

Jsem otec v totálním nasazení. Rozhodně to nemám nastavený tak, že bych měl za to, jak to bývalo dřív, že žena patří k plotně a k dětem a ostatní zařizují chlapi. Nechci ani říkat, že manželce pomáhám, považuju to za samozřejmé. Když zrovna nejsem v divadle nebo na natáčení, snažím se, aby si moje žena mohla dělat svoje věci. Spíš jsem teď odpověděl, jaký jsem manžel než otec, ale ono to k tomu patří. Moc to už nerozlišuju.

Čtete dětem?

Malvínce jsou teprve dva, Adámkovi je pět a baví ho, když si večer před spaním čteme. Aby mě to taky bavilo, tak na té četbě musím trochu ujíždět, dělám takovou rozhlasovou verzi. Přemýšlel jsem, že si to nahraju na mobil, a když budu večer v divadle, což se děje často, může se to pustit. Ne že by mu to maminka neuměla přečíst, ale pro děti je zábavnější, když se mění hlasy.

Které knížky mají největší úspěch?

S klasickými pohádkami jsme moc neuspěli, spíš se mu líbí To je metro, čéče a Pokrok nezastavíš, čéče od Milady Rezkové, Jana Šrámka a Veroniky Vlkové. Tyhle knihy jedeme dokola. Adámek to už zná slovo od slova a dokáže mě opravit, když něco vynechám, a musím se vrátit. Někdy se mi nechce číst, jsem unavený, tak si vymýšlím vlastní věci. Vznikl tak příběh o Adámkovi, který chodil kontrolovat zvony na Vyšehrad. Mělo to úspěch a musel jsem vymýšlet pokračování.

Syn si už uvědomuje, že tatínek bývá vidět v televizi?

Viděl mě, ale přijde mu to úplně normální. Nepřijde mu na mysl, že by to bylo něco zvláštního, co jiní tatínkové nedělají.

V roli tatínka dvou dětí jste teď v kinech k vidění v komedii Prázdniny s Broučkem.

Děti tam mám o něco starší, je jim kolem deseti dvanácti. Brouček je obytné auto, fordka z roku 1972, která stála léta v garáži a je v žalostném stavu. Bára Poláková jako moje manželka si přeje jet s tímhle obytňákem, který patřil jejímu tatínkovi, na dovolenou k moři, já jí na to kývnu, i když to úplně neodpovídá mým představám. Pavel Zedníček v roli automechanika všeuměla to dá dohromady. Na počátku panuje všeobecné nadšení, ale vzápětí se ukáže, že to taková sranda není. Moje postava je povoláním učitel a není úplně prakticky založený.

Jak jste si s Bárou Polákovou sedli?

Známe se z DAMU, byla o ročník nade mnou. Hrál jsem v jejich absolventském představení Paní ministrová, bylo tam hodně postav a potřebovali doplnit stav na menší role. Půjčili si tedy pár třeťáků. Pak jsme spolu zkoušeli v Rubínu hru Med, a když během zkoušení vypukla kauza kolem poslankyně Kristýny Kočí (2011), nazkoušel s námi a Ondřejem Pavelkou režisér Tomáš Svoboda scénické čtení Blonďatá bestie. Jenže politický kabaret je dneska mrtvý žánr, nikoho by to nezajímalo, protože politika se dneska paroduje sama. Když vloni přišli režisér Jirka Matoušek s producentem Pavlem Váchou a řekli, že bych v Prázdninách s Broučkem partneřil s Bárou, neváhal jsem ani minutu. Bára je teď sice víc zpěvačka, ale má obrovský komediální talent. Ten se ostatně projevuje i v tom, co zpívá.

V Broučkovi vás scénář staví před mnohé krizové situace. Jak je řešíte ve skutečném životě?

Když na jevišti vypadne text, vnitřně vás zachvátí panika, ale snažíte se to nedat najevo a nějak z toho vybruslit. Co si budeme namlouvat, diváci tyhle nepředvídané situace milují. Myslím, že díky tomu bude divadlo pořád existovat. Inscenace je nazkoušená, ale nikdy není stejná. Pokaždé to je v podstatě jiné představení.

Zažil jste na jevišti pernou chvilku?

Párkrát se mi to stalo, ale já to pak nejspíš vytěsnil. Na jednu si tedy pamatuju. Hrajeme v Dejvickém divadle hru Absolutno, vychází z románu Karla Čapka Továrna na absolutno. Přes jeviště je tam natažená revuálka, což je průsvitný tyl oddělující prostor. Nastupuju v úvodu ve stříbrném kostýmu na podpatkách, mám bílou paruku, jsem neurčitá bytost, která je jakýmsi průvodcem hry. Začnu zpívat a odhrnuju přitom revuálku, kde se už chystají další herci. Jednou se ta látka nahoře zasekla, stále jsem za to tahal, hudba stále běžela a bylo jasné, že se prošvihne nástup. Tak jsem za to silně trhl, lanko nahoře prasklo a celé to spadlo na zem. Tím představení skončilo, protože se bez revuálky neobejde. Museli jsme to přerušit. Diváci si do poslední chvíle mysleli, že to tam patřilo. Za chvíli to spravili a začali jsme znovu.

Jaká byla vaše cesta do Dejvického divadla?

Byl jsem v angažmá v Divadle na Vinohradech a dostal jsem nabídku na natáčení Rapla (kriminální seriál z roku 2016). Prakticky celý rok se natáčelo mimo Prahu, nebyla šance to sladit s provozem divadla. Dal jsem výpověď a ocitl se na volné noze. Do toho mi zavolal Martin Myšička (umělecký šéf Dejvického divadla), jestli bych měl zájem k nim jít. Byl to šok, ve snu by mě něco takového nenapadlo. Samozřejmě, tisíckrát ano, jenže jsem měl podepsanou smlouvu na druhou sérii Rapla a natáčení začínalo přesně v době, kdy jsem měl v Dejvicích nastoupit. Myslel jsem, že je tím pádem po nabídce. Martin velkoryse řekl, že počkají a nastoupím až od sezony 2018/2019. Tak se i stalo.

Pátral jste, proč vám tu nabídku dal?

Ne, ale myslím, že to bylo zčásti dílem toho, že jsem s mnoha kolegy z Dejvic pracoval: v Raplovi s Hynkem Čermákem, v Neviditelných se Simonou Babčákovou, s Marthou Issovou a Vaškem Neužilem v Sedmero krkavcích, v neposlední řadě ve Čtvrté hvězdě (komediální seriál postavený na hercích Dejvického divadla), tam se myslím hlavně ukázalo, že se dokážu na Dejvice herecky napojit.

Dostal jste se do prestižního ansámblu. Chcete tam být vykřičníkem, nebo raději týmovým hráčem? Jste ambiciózní?

Nejsem. Vždycky jsem se držel divadelní poučky, že krále hraje dvůr. Ve sportovní terminologii jsem rád týmovým hráčem. Pocitem, že mi ujíždí vlak, protože mi nedali tu nebo onu postavu, jsem nikdy netrpěl. V Dejvicích se navíc hraje v méně početném obsazení, takže rozdíly mezi hlavní a vedlejší rolí se dost stírají. Richarda III. bych bez ostatních nedal, i kdybych se jakkoli snažil.

Hrát takovou roli, o tom asi sní nemálo herců.

To, že mi svěří Richarda III., by mě nikdy nenapadlo. Režírovali to SKUTŘI (režijní tandem Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), už jsem s nimi spolupracoval na Letních shakespearovských slavnostech, kde jsem hrál Demetria ve Snu noci svatojánské. Obvykle to bývá tak, že Richard je prostě hrbatý zloduch; ten náš je týpek, který se rozhodne, že by ho bavilo stát se králem. Jako by si třeba jednou syn prince Harryho řekl, že chce být britským králem, a povraždí všechny, kdo by mu stáli v cestě. Je to pojaté dost netradičně, i protože to musíme odehrát na jevišti o pár čtverečních metrech.

Televizním divákům jste utkvěl v paměti jako přitroublý televizní reportér v oceňované Volze.

Role jako byl normalizační nadšenec Emil Zajíček mám rád. Hrozně chtěl být televizním reportérem, i když k tomu neměl předpoklady. On za tu svoji blbost vlastně nemohl. Věřil těm bolševickým blábolům a o to drsnější bylo vystřízlivění.

Co vám z natáčení seriálu utkvělo v paměti?

Natáčeli jsme scénu, jak se Zajíček s mikrofonem v ruce snaží udělat reportáž ze skláren v Sázavě. Točili jsme za provozu, skláři kvůli nám nemohli pece vypnout. Bylo neskutečné vedro, dost dlouho trvalo, než jsme to nazkoušeli. Zajíček koktá nějaké blbosti, těsně za ním sklář nafukuje na sklářské píšťale obrovskou žhavou kouli. V zátylku jsem cítil, kolik to musí mít stupňů, a tu nervozitu jsem ani nemusel hrát. Každá zkažená klapka byla v takových podmínkách průšvih.

Hodně jste hrál v pohádkách, naposledy vodníka v Klíči svatého Petra. Potkali vás i princové?

Mám na kontě asi čtyři pohádky. V té první, Sofie a ukradený poklad, to jsem byl ještě na DAMU, jsem si prince zahrál. Po nějaké době jsem natočil Sedmero krkavců, kde jsem hrál prince Bartoloměje. Ještě si vzpomínám na vánoční pohádku Kdyby byly ryby, tam jsem hrál rybáře, který získal princeznu, ale králem být nechtěl, líbil se mu víc obyčejný život. Byla to hodně netypická vánoční pohádka, scénář napsal Petr Kolečko, režíroval Honza Prušinovský. Myslím, že se měla pustit spíš na Silvestra.

Nedávno jste hrál hlavní roli v seriálu Agrometal. Jak jste na tom se zpěvem a hrou na hudební nástroje?

Nechci se holedbat, ale Lukyn byl protiúkol. Neumí hrát, nemá hudební sluch, ale přesto dá dohromady venkovskou kapelu a přihlásí se do soutěže amatérských skupin. V Agrometalu jsem hrál na baskytaru, tu jsme měli na konzervatoři jako povinný nástroj, umím ji přinejmenším držet. Aby to vypadalo autenticky neumětelsky, věšel jsem si ji na jedno rameno, jako že si ji ani neumím pořádně nasadit. Co se týče zpěvu, na muzikál bych si netroufl, ale takové to herecké zpívání zvládnu. Pocházím ze Strážnice, tam vás, jen co se narodíte, obléknou do kroje a už zpíváte a na něco hrajete. S hudebním vzděláním jsem začal od dětství. U cimbálové muziky má člověk na výběr housle, basu, cimbál, violu nebo klarinet. Já zvolil právě klarinet. Přestal jsem, až když jsem šel na konzervatoř do Brna a do hudebky jsem už přes týden nemohl chodit. Už jsem ale byl ve fázi, kdy to nezapomenu.

Jak se chlapec ze Strážnice stane známým pražským hercem?

Začalo to klasicky ochotnickým divadlem. Kamarád Petr Borovec, který byl se mnou v ochotnickém souboru, se v deváté třídě hlásil do Brna na konzervatoř. Divil jsem se, protože nehrál na žádný nástroj, a on mi řekl, že tam je i dramatický obor. To jsem vůbec netušil, pro mě nebylo hraní víc než zábava. Vyplnil jsem tedy taky přihlášku a chystal se s ním na přijímačky. Jenže on se těsně před tím zranil při hokejbale a nemohl jet. Vzali mě. Ve čtvrťáku jsem si podal přihlášku na JAMU i DAMU, že to zkusím. K mému překvapení mě přijali v Praze.

Měl jste v rodině nějaké umělecké zázemí?

Nikoho jsem se nedopátral kromě ochotničení. Táta je truhlář, po revoluci si založil malou firmu a vyráběl okna. Máma pracuje v Národním ústavu lidové kultury na zámku ve Strážnici. Hercem jsem nejen já, ale i o dva roky mladší brácha. Viděl brášku, co jezdí do Brna, přišlo mu to super, tak si taky podal přihlášku na konzervatoř. Rodiče už s tím byli smíření, v mém případě to ještě považovali za úlet. Marek absolvoval JAMU a hraje v divadle ve Zlíně.

Pomohla vám na cestě k herectví folklorní tradice?

Člověk se naučí vystupovat před lidmi, projde si počáteční trémou, získá ostruhy. Od dětství jsem tančil ve folklorním souboru. Ve Strážnici byly dva, Žerotín a Danaj, později přibyl Demižon, kde jsem vystupoval. Postupem času jsme se zlepšovali a dostali se do fáze, kdy jsme jezdili na zahraniční festivaly a měli hodinové vystoupení. Byli jsme třeba ve Francii, kde to miluji. Měli jsme na sobě krásné kroje, zpívali jsme a tančili dohromady, to není obvyklé. Lidovku jsem zpíval i na přijímačkách na DAMU. Ten strážnický zámek mezi vodama…, tančí se k tomu slovácký verbuňk (loučil se jím odvedenec před odchodem na vojnu, je zapsán na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO). Folkloru se ve Strážnici a vůbec na Slovácku nevyhnete. Myslím, že kdybych nešel na konzervatoř, zajímala by mě etnografie.

Nepřipadaly vám třeba jako teenagerovi všechny ty tradice staromódní?

Nevybíráte si. Narodil jsem se do prostředí, kde byl folklor i katolická tradice běžnou součástí každodenního života. Chodil jsem na náboženství, ministroval jsem. Nepřišlo mi na mysl, že to tak nemá každý. Až později jsem viděl, že někteří kamarádi nechodí do kostela ani do souboru.

Jak dlouho jste ministroval?

Do patnácti. Skončilo to, když jsme byli na ministrantském táboře u Valašských Klobouk a šli tajně kouřit. Jenže jsme u lesa potkali kněze a ten z nás cítil cigarety. Když jsme se vrátili do Strážnice, dostali jsme my provinilci ministrantskou stopku. Poté jsem se účastnil jen velkých slavnostních mší, při kterých se používá kadidlo. To tolik lidí neovládalo. Bylo to super: sedíte v sakristii a jen udržujete kadidlo v chodu a pětkrát za mši s ním vyjdete do kostela. Jen nesmíte prošvihnout kdy. Chcete-li paralelu s divadlem, tak to bylo vystoupení s rekvizitou.

Ministrování tedy bylo blízké divadlu?

Svým způsobem ano. Převlečete se do kostýmu, zazvoní se, ministranti se modlí společně s duchovním, musí se to naučit zpaměti. Jdete v týmu v komži a rochetě, je to nacvičená akce, na kterou se dívá stovka lidí. Jen na konci není potlesk.

Zůstal jste aktivním katolíkem?

Když jsem přišel do Prahy na DAMU, měl jsem pocit, že když je neděle, měl bych jít do kostela. Jenže v Praze člověk ani nevnímá, jestli je neděle nebo všední den. Postupně jsem zjistil, že je vlastně jedno, jestli půjdu nebo ne. Když jsme ale ve Strážnici, tak samozřejmě do kostela jdeme. Pokřtili jsme tam i děti.

Manželka je také věřící?

Když jsme spolu začali chodit, absolvovala zrovna přípravu na křest. Rok chodila na katechismus do kostela U Salvátora. Díky ní jsem se k tomu intenzivněji vrátil.

Povedete k folklorní tradici i své děti?

Jako malý jsem na dožínkové mši svaté chodíval každý rok v průvodu dětiček. Vloni Adámek dostal kroj a šli jsme spolu. Bylo vidět, že mu to vůbec nevadilo. Přiznám se, že já mám poslední roky trochu problém si ten kroj obléct, protože k tomu už přistupuju jako ke kostýmu. Už se v tom necítím přirozeně, asi vedlejší efekt povolání. Když jsem šel v průvodu s ním, přišlo mi to ale v pořádku.