Článek
V nové pohádce Zdeňka Trošky Zakleté pírko hrajete jednu ze dvou hlavních rolí. Herectví jste přitom nikdy nestudoval.
To je pravda, učím se za pochodu. Už ale dlouho, skoro patnáct let. Hodně zkušeností jsem získal v improvizačním divadle po boku Josefa Poláška a Martina Zbrožka (představení Milostný trojúhelník – pozn. red.). Docela velkou roli jsem měl i v seriálu Na vodě.
Co u vás bylo první: touha bavit lidi naživo, nebo psaní příběhů?
Šlo to dohromady. Jako šestiletý jsem na táboře vyprávěl, jak jsem přiletěl z vesmíru, a pak jsem o tom napsal knížku. S jedním kamarádem ze skautského oddílu jsme zase předváděli cestovatele zažívající různé příhody.
Pracoval jsem jako ajťák v jedné pojišťovně. Zálohování dat mě fakt nebavilo.
Nebo jsem asi v šesti letech hrál Švejka, který má generálovi, který přijel na inspekci a ptá se, co měli k obědu, odpovědět, že švestkové knedlíky. Místo toho řekne: „Švestkové generály, pane knedlíku.“ A ještě jsem do něho strčil, až spadl.
Tuhle scénku jsem musel pro úspěch mnohokrát opakovat. V pubertě jsem začal hrát v kapele, a i tam jsem mezi vystoupeními předváděl různé scénky.
Když vás něco napadne, máte hned jasno, zda to bude stand-up komedie, nebo povídka?
Jde o úplně jiné způsoby vyprávění. Ve stand-upu musíte to, co uděláte, dobře načasovat, každá minuta musí mít vtip.
Povídka má jiné tempo, situace se musí vykreslit, humor je jemnější. Jsou situace, ze kterých bych neudělal stand-up, ale napadá mě k nim povídka, a naopak. Nikdy neváhám mezi jedním a druhým.
Jak jste se vůbec ke stand-upu dostal?
Pracoval jsem jako ajťák v jedné pojišťovně. Zálohování dat mě fakt nebavilo. Na to, abych se hlásil třeba na DAMU, jsem nebyl dost průbojný a cílevědomý. Snil jsem o tom, ale na to svůj sen uskutečnit jsem byl líný.
Doma jsem si psal, vymýšlel scénky, až mi kamarádka z amatérského divadla, kde jsem hrál, řekla o konkurzu do pořadu Na stojáka. Původně jsem to pochopil tak, že hledají lidi, kteří budou psát vtipné scénky.
Nakonec se ukázalo, že výstupy, které chtěli, jsem měl dávno nacvičené. Na jaře to bude patnáct let, byli jsme tehdy s Ivou Pazderkovou, Michalem Kavalčíkem a Petrem Vydrou první, kdo se tam objevili.
Hledáte inspiraci ve světě, hlavně tom anglosaském, kde má stand-up největší tradici?
Mám už svůj styl, zkušenost, nemusím nikoho napodobovat. Mým prvním oblíbencem v tomto žánru byl americký komik Andy Kaufman, o kterém Miloš Forman natočil film Muž na Měsíci. Když ho viděla moje sestřenice, říkala mi: „Ten film byl o tobě.“
Líbil se mi i Woody Allen v jeho výstupech ze šedesátých let. Rád se dívám i na Rickyho Gervaise (britský komik, známý ze seriálu Kancl). Na Netflixu je spousta současných skvělých komiků, rád se koukám.
Ale nejlepší stand-up, co jsem viděl, jsou speciály Robina Williamse (americký herec a komik, zemřel 2014), a pak dva speciály Eddieho Murphyho (americký herec a komik) z konce osmdesátých let. On to pak přestal dělat, točil už jen filmy.
Čím vás tak zaujaly?
Nemám rád komiky, kteří si léčí nějaký svůj problém. Pořád o něm mluví, poukazují na něj, cítíte, že ani tak nechtějí pobavit publikum, jako řešit nějaká kila navíc nebo že se rozvedli.
Eddie Murphy předvádí čistý humor, je zábavný už od pohledu. To je podle mě základ komika, musí být hned vidět, že to má v sobě. Stejně jako Robin Williams.
Jak by dopadlo srovnání české a světové stand-up?
Stejně jako ve filmu nebo literatuře je dané velikostí trhu. Jsme malá země, máme jediný stand-upový televizní pořad. Co se týče kvality, propastné rozdíly nejsou.
Říká se taky, že u nás stand-up nemá tradici.
S tím nesouhlasím. U nás se to jen nejmenovalo stand-up, ale kabarety. Už za Rakouska-Uherska. Za první republiky byl králem těchto vystoupení Vlasta Burian s jeho mimořádnými mimickými schopnostmi.
Za večer stačil obejít pět kabaretů. Když to už nestíhal, založil si vlastní divadlo. Byl nejvýraznější a natočil ještě plno filmů. Vedle něho tady vystupovala řada komiků, kteří netočili filmy, a tak nebyli tolik známí.
Jaké obecenstvo máte nejraději? Mám na mysli co do věku, regionů…
Zásadní rozdíly nejsou. Někdy může hrát roli, že přijde míň lidí a netroufnou si tolik se odvázat. Nebo přijde někdo, kdo se prostě nechce bavit, a dává to najevo. Takové diváky se pak musím snažit víc rozhýbat.
Každé představení začínáte znovu. I když přijdete jako úspěšný komik, který má za sebou stovky vystoupení, každý večer začínáte od nuly. Publikum vám nic neodpustí. Velice rychle zapomene, že vás v něčem mělo rádo.
Bolek Polívka jednou řekl, že komici jsou pro lidi jako hračky: chvíli si s nimi pohrají a pak je odhodí do kouta. Komik musí pořád něčím překvapit, aby neskončil v koutě.
Vzpomenete si na největší trapas, jaký jste při živých vystoupeních zažil?
Vždycky si kontroluju, jestli nemám rozepnutý poklopec, když jdu na jeviště, takže trapasy se nekonají.
Váš obor se rozrůstá. Pociťujete konkurenci?
Těchto věcí si nevšímám. Já se na táborech naučil dívat na lidi kolem sebe jako na partu. Když jsem vstoupil do normálního světa, trvalo mi dlouho pochopit, že svět funguje jinak.
Možná jsem to nepochopil dodnes. Pořád v sobě tu tábornickou naivitu mám. To mi asi brání uvažovat o nějaké konkurenci nebo nevraživosti. Což je dobře.
Brzy vás televizní diváci uvidí na cestě kolem světa, kterou jste absolvoval s Ondřejem Sokolem. Všímal jste si tam i humoru?
Třeba japonský humor je hodně brutální: pořád se něčím mlátí po hlavě a hrozně se tomu smějí. Humorný zážitek pro mě byl i thajský box. S thajským boxerem, v Thajsku. Přežil jsem.
Přiznám se ale, že nejraději cestuji ve své hlavě. Ne že bych se nehnul z domu, ale partnerka mě k tomu musí dokopat. Kdyby to bylo jen na mně, četl bych si v létě na verandě na chalupě.
Co byste si četl?
Třeba poezii. Každý měsíc v kavárně Dejvického divadla Večer jedna báseň. Zvu si tam pokaždé dva hosty, každý si přinese pět svých oblíbených básnických sbírek, ze kterých tam čte, a povídáme si o nich. Byli tam třeba Vladimír Merta, Ester Kočičková, Ivan Hlas, Petr Čtvrtníček, Milan Šteindler nebo Tomáš Hanák.
Na milovníka poezie vás asi tipuje málokdo.
Poezii čtu hodně, mám velkou knihovnu básnických sbírek. Mám rád třeba Vítězslava Nezvala, Ivana Jirouse, Jaroslava Seiferta a spousty dalších básníků.
Píšete vtipné básničky pro děti, poslední knížka má název Ve tmě jako v ranci jdou tři počůránci. Jaká jsou specifika psaní pro děti?
Pro mě žádná. Píšu to sám pro sebe. Abych nevypadal moc infantilně, řeknu, že jsem to napsal pro děti. Dětský pohled plný očekávání a nadšení mám furt v sobě.
Dětství pro mě bylo klíčové období a v dětském světě mi je dobře. Jednou nohou jsem v něm zamrznul. Infantilnost pro mě není ošklivé slovo, je to pro mě chvála.
Vraťme se do dospělého světa. Co vy a peníze?
Vím, že jsou k životu potřeba, usnadňují spoustu věcí, ale nezajímají mě tak, že by u mě byly na prvních místech, čemuž leckdo nebude věřit. Ale je to tak, byly totiž doby, kdy jsem měl málo peněz, a nemůžu říct, že bych tehdy byl v životě méně šťastný než třeba teď, kdy relativně slušně vydělávám.
Pro mě bylo a je hlavní, abych dělal to, co mě baví, měl dobré vztahy s lidmi a byl zdravý. Nic z toho o penězích není.
Dokáže vás něco vytočit?
Víte, že si nevzpomínám? Asi ano, ale já to hned vytěsním. Fakt si na nic takového nepamatuju. Chci řešit jen příjemné věci.
Pouštíte do svých výstupů takzvané celospolečenské otázky?
Proč ne, ale nesmí se to zvrhnout v poučování nebo přednášku, jak mají lidé žít. Musí to zajímat mě i diváky a musí to být sranda.
Například?
Dělal jsem třeba výstup o devadesátých letech. To jsem byl v pubertě, a tak jsem to pojal pohledem puberťáka. Že to pro někoho byla léta privatizace a podnikání, pro mě léta masturbace. Dějiny tehdy kráčely vedle mého penisu.
Nedávno měl stou reprízu váš pořad Kdo nepláče, není Čech, kde si střílíte z našeho věčného lamentování…
Máme se nejlíp, jak jsme se kdy měli. Ze všech hledisek. Někteří lidé mají pocit, že to sami sobě musí nějak kazit. Tomu moc nerozumím. Kdyby se trochu rozhlédli po světě, došlo by jim, že to někde mají mnohem horší.
Naštěstí si pořád umíme dělat srandu sami ze sebe. Já to dělám s radostí. Od února budu mít na Primě svůj zábavný pořad, kam si budu zvát hosty. Namíchám tam stand-up, herectví a zvídavost. Jsem vystudovaný knihovník, takže rád vyzvídám.
Je těžké se v dnešní době živit legrací?
Je to jako s každou prací. Když člověk něco dělá rád, baví ho to a trochu to umí, tak to těžké není. Jistě je období, kdy to jde hůř, ale člověk si musí věřit.
Ve vaší profesi hraje roli vzhled. Máte třeba vizážistu?
Žádného nemám, oblečení nechávám na přítelkyni, ta se v tom vyzná. Do fitka nechodím, spíš chodím rád na výlety, pohybu mám myslím dost. I když to možná na první pohled nevypadá, mám dobrou kondici.
Plánujete založit rodinu?
Teď to úplně v plánu není, ale jistě to přijde. Přemýšlím o tom. Nedávno jsem přítelkyni požádal o ruku, tak se to už blíží.
Vy jste už jednou ženatý byl, že?
No jo, s Ivou Pazderkovou. Poznali jsme se v pořadu Na stojáka. Vzali jsme se, protože jsme to chtěli zkusit. Nebyl to úplně úspěšný nápad, a tak velmi rychle skončil. Po rozvodu se z nás stali nejlepší kamarádi.
Vaši tvář už kdekdo zná. Co s vámi dělá popularita?
Beru to jako součást toho, co dělám. Nechci přece být komik, kterého nikdo nezná. Akorát jsem někdy zahloubaný, takže můžu působit nepříjemně a mimoňsky. Ve skutečnosti mám radost, když má někdo radost, že mě vidí.
Překvapuje vás, že se z ne moc ambiciózního a průrazného kluka stala hvězda showbyznysu?
Nepřekvapuje. Chtěl jsem to tak, snil jsem o tom, pracoval na tom, proč bych z toho měl být překvapený? Nestalo se mi to nějakou nechtěnou náhodou.
Může se vám hodit na Zboží.cz: