Lukáš Musa Musil muž mnoha talentů nežije podle plánu

Měl opravdu dobře našlápnutou kariéru profesionálního sportovce. S hokejem začal jako malý kluk. Rodiče se totiž rozhodli, že se Lukáš se svými dvěma bratry potřebuje naučit bruslit, a přihlásili je do malého klubu na pražském Dlouhém Lánu.

Tam se Lukáš prvně chopil hokejky a moc mu to šlo. „Opravdu hodně mě bavilo hrát. Trávil jsem mnoho času na ledě, trénoval jsem se staršími kluky,“ vypráví. Přestoupil do Slavie, to už byl brankář, a následně chytal za Kladno. Byl juniorským hokejovým reprezentantem, ale najednou se přestal na ledě cítit šťastný.

„Nějak jsem si nedovedl představit, že bych to mohl dělat déle. Takže si pamatuju poslední sezónu na Kladně, kdy jsem se na jejím začátku těšil, až skončí… Začal jsem pochybovat, že bych to chtěl ještě dlouho dělat, chtěl jsem zjišťovat víc věcí o sobě a životě,“ říká Musa.

Ve dvaadvaceti letech tedy pověsil brankářskou výstroj na hřebík a vykročil zcela jiným směrem. Začal chodit do různých dopoledních výtvarných kurzů. „Bylo to skvělý, hrozně rád na to vzpomínám. Chodil jsem na figurálky a portréty, se mnou tam byly starší dámy, které vždycky přinesly nějaké čokolády a víno. Hýčkaly si mě,“ vzpomíná s úsměvem.

„Chtěl jsem v kurzech získat nějakou zručnost, především kvůli tetování, které mě hodně chytlo. Nejspíš to byla reakce na hokejovou etapu, kde byl jasně daný režim, a tetování mi dávalo ohromnou svobodu. Díky němu jsem se o sobě i jiných dozvěděl hodně nových věcí,“ vysvětluje.

Musa vypráví, že rád kreslil od malička. Jako mnoho malých kluků chtěl být popelářem, ale také hokejistou a módním návrhářem. „Pořád jsem kreslil šaty a holky, asi ty holky mě bavily víc než šaty. Ale hodně jsem kreslil figury. Je fakt, že jsem čmáral pořád.“

Hokejistou se tedy stal a po dobu působení na ledě v sobě výtvarno úplně upozadil. „V těch letech jsem barvy ani tužku do ruky nevzal. Nevím, jestli jsem to v sobě potlačoval třeba automaticky, možná se jednalo o nějaký pud sebezáchovy, nechtěl jsem asi v sobě vzbuzovat pochyby. Nevím,“ říká.

Když hrál hokej, ani ho nenapadlo, že by se nechal tetovat. První kérku si nechal udělat až poté a došel si pro ni do jednoho pražského studia. Tam zjistil, že tetování nemusí být jenom řemeslo, ale může být něčím větším.

„Potkal jsem tam kluka, který se stal pro mě důležitý. Uhranula mě jeho osobnost, myslím, že to je klíčový tatér české scény. A mě to začalo lákat. Začal jsem si sám tetovat stehna a pak už to dostalo obrátky,“ vypráví Musa.

Tetovat sám sebe byl prý zážitek. „Je to zvláštní, protože to vlastně docela bolí. Ale ze začátku to bylo docela až legrační, protože jsem byl zvědavej, co se jak chová, co můžu udělat, a zároveň jsem věděl, že mě to bude strašně bolet. Ale je pravda, že adrenalin byl tak vysoký, že to ztlumil. Zvědavost převládala. Ještě i dnes si něco sám na sebe udělám.“

Jednu ruku má neprodyšně černou, a proto, když mluví o bolesti, říkám si, že to muselo být docela peklo. „Ne, končetiny nejsou zase tak strašný. Vypadá to asi děsivě, že to je plná plocha… Je to spíš časově náročnější. Černou je přemalovaná kérka. Ale o to ani tak nešlo, spíš jsem chtěl dát prostor dvěma klukům, kteří se učili barvit, tak jsem jim dal svou ruku k dispozici,“ vypráví, jak se převtělil v plátno.

Pod jeho tetováním si nemůžeme představit jednoduché motivy nebo předtištěné obrázky. Jsou to výtvarná díla. „Vždycky jsem věřil, že je to moje společná práce s klientem. Cílem bylo naplnit jeho požadavky, aby byl šťastný. Ze začátku mě strašně pohltilo, že jsem hledal alternativy k tradičním přístupům. Tady nikdo takový nebyl, věděl jsem o pár lidech v zahraničí, že se snaží dělat nebo dělají jiné věci.“

Na krku má zajímavý ornament. Ten mu dělal belgický tatér Kostek, kterého, jak říká, obdivoval snad odjakživa. „Skamarádili jsme se, jemu už bude padesát let a pro mě je možná nejdůležitější tatér na světě. Je to taková osobnost, která v sobě skloubila i historické požadavky týkající se různých rituálních záležitostí, u něj je to až takové, že působí jako šaman,“ vypráví Musa.

Autorským znakem Musova tetování se stala dominující liniovost. Jako jediný z českých tatérů byl pozván na celosvětovou výstavu v Musée du Quai Branly v Paříži. „Do závěrečného bloku bylo pozváno cca pět lidí z celého světa a mezi nimi jsme byli já i Kostek. Znamená to pro mě víc než nějaká cena, bylo přínosné vidět se v tomto širším kontextu. Pro mě bylo zajímavé, že si vůbec někdo v zahraničí všiml, že se to snažím dělat jinak,“ říká.

Přestože se dostal na pomyslný vrchol, opět nastala chvíle, kdy se rozhodl vykročit na novou cestu. „Teď už skoro netetuji. Myslím, že jsem se dostal do fáze, kdy jsem vykrádal sám sebe, a paradoxně to po mně chtěli i lidé. Protože mi přibývali klienti a ubýval čas na přípravu, cítil jsem, že se nevyvíjím. A to byl důvod, proč jsem víc času začal trávit u obrazů.“

Už má za sebou dvě výstavy a nyní připravuje další, v červnu v pražské výstavní síni Mánes. Jedním z ústředních motivů, i když ne jediným, bude konfrontace světa zvířat a lidí. „Zvířata pro mě představují jisté zrcadlo člověka. Všichni se rodíme svobodní, ale většina z nás je ochočena. Zcela svobodná zůstávají jen některá zvířata,“ vysvětluje Musa. Dodává, že vzájemný vztah člověka a zvířete pak vidí jako komunikaci, a ne jako souboj.

Zajímavostí je, že obrazy zvířat nejsou na plátnech, ale na koženkách. Sprejem. „Vzniklo to náhodou a asi to zní trošku perverzně. Sprej nějak vyhovuje mému temperamentu. A koženka původně v plánu nebyla. Když jsem dřív dělal na plátno, hledal jsem nějaký nový impulz a v obchodě s látkami se snažil najít nové materiály. Vzal jsem si haldu a v ní byly koženky. Zkusil jsem s nimi pracovat a je zajímavé, že na tom vylézala zvířata. To mi přijde vtipný. Obecně se s kůží nějak sám neumím moc eticky popasovat. Vlastně mi přijde hezké spojení zvířat s koženkou. Teď mi ta náhoda dává smysl, ale cíl to nebyl,“ vypráví.

O své dosavadní životní cestě Musa říká, že nikdy neměl žádný plán. „Obecně lidé mají tendenci škatulkovat, protože je to asi lehčí pochopit. Já osobně to takhle nevnímám vůbec. Ani nijak radikálně. Prostě jsem přestal hrát hokej, protože už jsem nebyl šťastnej, a chytal jsem blbě, protože mě to nebavilo. Bylo tedy logické, že jsem skončil. Tetování došlo do stavu, že jsem vykrádal sám sebe, a to taky nebylo dobré. Cítím, že bych se chtěl dál rozvíjet, poznat víc věcí a něco přinášet společnosti.“