Lukáš Hejlík: Jsem muž mnoha projektů

V Olomouci s dětmi, na prohlídce zoo, a tomuto výletu právě dáváme velkou gastro pointu! Malý Vojta zavelel, a tak čekáme tu nejšílenější frontu, jakou si můžete představit, na otřesný trdelník... Rodině zkrátka neporučíte.

Ale abych byl spravedlivý, myslím, že zrovna moje rodina se mi v tom, kde a jak jíme, velice přizpůsobuje.

Ano, tedy jak se to vezme. Je samozřejmě rozdíl mezi synem, kterému je pět let, a starší dcerou. Vojta nejí skoro nic...

Kláru to naše společné cestování za dobrým jídlem baví, i když hlavní je pro ni asi to „výletování“ a objevování zajímavých míst. Je jí už čtrnáct a věřím, že kdybychom nevyjeli ven a nespojili to s nějakou akcí, bude sedět v pokoji a na messengeru si psát s kamarády.

Dlouho jsem nevěděl, jestli vůbec na první knížku navážu, a pokud ano, jakým způsobem. I když lidé se mě na pokračování pořád ptali. Během pandemie to ale přišlo samo. Druhá knížka má jiný koncept, jídlo v ní není jediným a hlavním cílem jako v té předešlé.

Stejně jako spousta ostatních jsem v době covidu hodně jezdil na výlety a samozřejmě pokaždé hledal, kde se v okolí nejlíp najíst. A protože disponuji nejen vlastní mapou tipů, ale i řadou tipů od mých sledujících na Instagramu, měl jsem kam sáhnout. Každou kapitolu tvoří jeden výlet a pět šest tipů na jídlo v okolí, celkem 100 výletů a 555 gastro tipů.

Funguje to zatím krásně, knížka se dobře prodává, a vidím i na Instagramu, že lidi s ní jezdí a nechávají si do ní dávat razítka jako vzpomínku na návštěvu. Říkají mi o tom i provozovatelé těch podniků, když je teď v létě navštěvuji.

Upřímně řečeno, tuhle otázku už začínám mírně nenávidět. Druhou knížku jsem totiž dělal v lockdownu a vybíral do ní firmy, které v té době fungovaly a praly se s tím.

Abych ale ještě upřesnil předchozí odpověď - ve druhé knize chybí provozy náročnější na změny, tudíž mezi nimi najdete docela málo restaurací, ale spíš bistra, farmy, pivovary, stánky, food trucky, kavárny, zkrátka něco odolnějšího a také finančně dostupnějšího.

První knížku právě přepracovávám. Aktualizuji v ní po třech letech od prvního vydání asi čtyřicet tipů. Některé podniky totiž mezitím zavřely nebo změnily majitele, ale na vině nebyl jen covid. Asi v polovině případů byl spíš poslední kapkou v řadě potíží.

Mám moc rád restauraci Lebeda ve Špindlerově Mlýně anebo ve Vítkovicích typickou horskou chatu Tereza, o kterou se pěkně stará jeden manželský pár. Skvěle vaří a ve srovnání s Lebedou je jejich jídlo i finančně dostupnější. Určitě doporučuji i Kněžickou chalupu ve Vrchlabí.

Je uvedená ve druhé knížce, ale osobně jsem ji ještě nenavštívil. Takových podniků je tam celkem asi devadesát. Do Gastromapy se dostanou až po mé návštěvě.

Přijdu bez ohlášení, objednám si, nafotím, sním, zaplatím, a pokud se mi tam líbí, zhruba do dvou měsíců o tom napíšu. V tu chvíli se podnik automaticky přidá i do aplikace. Součástí mojí zprávy jsou i drobné výtky nebo nápady na zlepšení, proto lidem doporučuji, aby si ji přečetli a podívali se i na její datum.

Samozřejmě se ji snažím „servisovat“ a místa po nějaké době navštěvuji znovu, předělávám fotky a podnik nově posuzuji, zvlášť pokud se zlepšil. Při tom vysokém počtu je to náročnější, protože Gastromapa je postavená jako „one man show“. Měnit to ale nechci, protože jsem přesvědčený, že by to byl začátek jejího rychlého konce.

Data, která mi posílají, moc nesleduji. Je z nich ale vidět například to, že se nejvíc používá v Českém Krumlově.

Už si ji stáhlo asi 240 tisíc lidí, což je víc, než kolik mám na Instagramu sledujících. Na to jsem hrdý. To je přece skvělé, že lidi zajímá víc moje apka, než co jsem si ten den vzal na sebe a jestli jsem pracoval, nebo odpočíval. Neříkám tím ale, že je to špatně, protože z toho, jak fungují sociální sítě, žiju. Jen mě těší, že je větší zájem o moji práci než o mě.

Nejenže mám plán, já mám přímo natáčecí plán! Právě jsme začali točit pro HBO Max vlastní pořad - vůbec první pořad z Česka pro tuto streamovací platformu. (Zatím je dostupná jen v USA a letos u nás nahradí HBO Go.) Propojuji v něm svoje zkušenosti z herectví a moderování s Gastromapou, takže je to takový můj téměř životní projekt.

Budeme v něm s mojí dcerou poznávat nejen Česko, ale taky sami sebe, je to v podstatě dokumentární show s příběhovou linkou. Tématem je rodič versus dospívající potomek. Pořad bude mít osm dílů, hotový by měl být na podzim.

Na jižní Moravu, na naše oblíbené místo, které se jmenuje Panelka Luleč. Na koupání v Lulči nebo v rybníku Olšovec u Jedovnice jsme pak navázali výlety do Moravského krasu.

Pravda je, že jsem o tom, proč nehraju ve filmech, v minulých rozhovorech mluvil - opakovaně se mě na to totiž ptali. Po čase už jsem si z toho začal i dělat legraci... Proč se mi filmové role vyhýbaly, nevím.

Samozřejmě mě to trošku mrzelo. Ze seriálu Ordinace v růžové zahradě jsem odešel právě proto, abych se zbavil té hluboké stopy seriálového herce a dostal před kamerou i jinou příležitost. Jenže ono se pak pět let vůbec nic nedělo. A kdybych se nevěnoval každodenně, úpěnlivě, s vášní a nadšením svojí Gastromapě, asi bych dnes už plakal na svém hereckém hrobě.

Potom ale přišla nabídka od režiséra a scenáristy Honzy Haluzy, že mě chce do této role, která je moc hezká, navíc film vznikl podle knížky, kterou jsem kdysi na veletrhu Svět knihy s autorem uváděl a četl z ní ukázku.

Byl jsem za tuhle příležitost moc rád, a ještě ke všemu mi zpříjemnila první „covidové prázdniny“. Jestli se tím ale zlomila nějaká smůla, netuším. Vím jen, že na role naštěstí nemusím čekat. Jsem totiž muž mnoha projektů a teď se zrovna těším z toho nejnovějšího pro HBO.

Myslím, že tohle musí být blízké asi každému rodiči, ať už to má doma podobně, nebo úplně jinak.

Mimochodem v našem dlouholetém projektu scénického čtení Listování hraju stand-up Co by můj syn měl vědět o světě podle Fredrika Backmana, autora bestselleru Muž jménem Ove. A je to neskutečně úspěšné. Rodičovství je totiž vždy skvělé téma.

Dominikův cynismus a krutý humor jsou dokonalé, a on měl navíc i to štěstí, že se svým blogem u nás začal jako první. Dnes už je takových deníčků a zápisníků o rodičovství víc. Film má jinou náladu než kniha, ale věřím, že se bude líbit. Je to sranda a zároveň i romantický doják.

Nejenom jako s tátou, ale s celým člověkem. Na to by asi do značné míry odpověděl každý stejně - cítíte se starší a vyzrálejší, přitom zároveň už tušíte, že jsou věci, které se asi nikdy nezmění, jako některé povahové rysy, které jsou u mě asi vyostřené.

Ale také jsou věci, vztahy, přístupy, v nichž časem polevíte, které vám už nepřijdou tak důležité. Určitě už nejsem tak urputný, minimálně tedy ve výchově, důsledný a zabejčený.

Jasně že budeme na podzim pokračovat! Listování jelo i během lockdownu, hráli jsme každou středu online a hráli jsme normálně celé léto. Letos máme za sebou už sto šedesát představení, což je vzhledem k pandemii velmi dobré číslo.

Možná to bude někomu znít neuvěřitelně, až divoce, ale my jsme v běžné sezoně před covidem odehráli i osm set představení ročně.

Může se vám hodit na Zboží.cz: