Luděk Munzar a Jana Hlaváčová: Stárnout v téhle společnosti je hodně těžké

Společně jdou životem více než čtyři desetiletí, vychovali dvě dcery a teď se těší ze sedmileté vnučky Aničky, která s nimi spolu se svou maminkou Bárou Munzarovou žije pod společnou střechou.

Hudba je stále velkým koníčkem Luďka Munzara (76). „Hrál jsem na housle a troubil jsem na fanfárku. Na sokolském sletu po válce jsem byl krajským trubačem,“ chlubí se.

Teď v důchodu je pravidelným návštěvníkem koncertů v pražském Rudolfinu. „Po celý život jsem skoro každý večer hrál. V Národním jsem měl třeba 33 představení v měsíci. Takže si teď dopřávám koncerty a doháním hudební resty.“

K jeho favoritům patří Dvořák, Smetana, Janáček, Mahler, Martinů, Bruckner. Jana Hlaváčová (71) souhlasně přikyvuje: „Ještě bych přidala Bernsteina. V jeho hudbě je úžasná energie.“

Sama na koncerty čas nemá, protože v současné době točí televizní seriál Dokonalý svět, hraje v Divadle na Vinohradech a navíc je řádnou profesorkou na DAMU.

„Studenti mého ročníku mi dělají radost,“ konstatuje. „Jsme spolu už třetí rok, jsou to fajn talentovaní lidé, rovní a pracovití. Je mi mezi nimi dobře, dodávají mi energii. Vycházím z toho, že mají předpoklady k herectví a já je jen naviguji, aby nedělali zbytečné chyby, a snažím se jim předat to, co každý herec jinak léta klopotně objevuje.“

„V tom Janu obdivuji, já bych učit neuměl. Ani nevím, jak bych to dělal. Jak říkal Bernard Shaw: Když něco umíš, tak to dělej, když to neumíš, tak to uč. Moje žena je samozřejmě výjimka,“ dodává Luděk Munzar diplomaticky. „Navíc už svoji profesi léta nedělám.“

Na otázku, zda dovede spočítat, kolikrát za ním za posledních 19 let někdo přišel a ptal se, proč už nechce hrát divadlo, mávne rukou: „To víte, že chodili… Jenže každý má přidělené určité kvantum sil. A já se v životě neflákal. Ono to ani pod takovými režiséry jako Alfréd Radok, Otomar Krejča, Jaromír Pleskot nebo Mirek Macháček nešlo. Na konci života jsem přišel na pár maličkostí, jak se to má dělat, ale zase nebyly příležitosti.

Za komunistů jsem neleštil kliky, teď je nebudu leštit tuplem. Navíc by se mi nechtělo vylézt na jevišti na štafle, dát si na hlavu kbelík, místo mluvení kukat a říkat tomu alternativní divadlo.“

Nastupující hereckou generaci příliš nesleduje. „Je tam spousta nových tváří, u kterých nepoznám, kdo je herec a kdo neherec. Musím se vždycky smát, když nějaká dívenka odehraje jednu roli a už z ní je celebrita, která ve všech časopisech udílí moudra,“ směje se. „Jenže mluvíte s důchodcem, který léta nestál na jevišti a už nikdy stát nebude. Co si myslí profesorka Hlaváčová je důležité, u mě to je něco jiného.“

Paní profesorce je však občas líto, do jakého světa své studenty vypustí. „Dokonce jsem před časem přestala učit, protože jsem si říkala, že nechci rozmnožovat nešťastné lidi. Vybudují si nějaký vkus, názor na divadlo, respekt ke kvalitním autorům, který se projevuje tak, že se k nim nemusí vymýšlet nějaké zhůvěřilosti, a pak přijdou do divadla, kde je to třeba všechno jinak.“

Manželovi tehdy před 19 lety rozhodnutí skončit s divadlem nerozmlouvala. „Přemluvit někoho, aby dělal něco, co už dělat nechce, nejde. Bylo mi to jen strašně líto. Bolí mě to dodnes,“ přiznává.

„Využili jsem ho ale jiným způsobem: požádali jsme ho s Petrem Kostkou a Jardou Satoranským, aby nás režíroval v moc pěkné komedii Smíšené pocity. Velmi dobře se nám pracovalo, i když umí být hodně náročný. Hráli jsme tohle zájezdové představení už 270krát a pořád nás to baví.“

Ke svému odchodu z Národního divadla se nechtějí příliš vracet. „Nechtěl jsem hrát divadlo s lidmi, kteří tam přišli, protože jejich názory byly diametrálně jiné než moje,“ říká lakonicky Luděk Munzar. „Můj vztah k Národnímu divadlu byl obrozenecký, národovecký a oni tam začali hrát jako v malém sklepním divadle. Národní divadlo není jen ta budova, to je součást našeho kulturního dědictví. Jestli někdo tu tradici ironizuje a posmívá se jí, tak se posmívá svým předkům.“

Nevracejí se tam už ani jako diváci. „Naposledy jsme tam byli na Drahomíře a bylo nám smutno. Odehrává se to v době knížete Václava a čeští páni na sobě měli sokolské kroje a popíjeli budvar. Poprvé v životě jsme odešli o přestávce,“ vzpomíná Jana Hlaváčová.

„Nevadí mi, jsou-li Romeo a Julie v džínsech, když se hraje téma, které autor zamýšlel. To není v tom, že bychom byli staromilci, ale to představení musí mít logiku. Nejen křečovitou snahu být zajímavý a jiný za každou cenu.“

V Národním divadle oba strávili svá nejlepší herecká léta - Luděk Munzar tam hrál 33 let, Jana Hlaváčová 25 - a vytvořili tam mnoho nezapomenutelných rolí.

Luděk Munzar rád vzpomíná na roli Merkucia v Shakespearově Romeovi a Julii z roku 1963 v režii Otomara Krejči. Po této roli si prý poprvé uvědomil, že ho lidé znají.

„Jednou pozdě v noci jsem šel po Národní třídě a proti mně se blížila skupina výrostků. Začali se kolem mě srocovat a měl jsem docela strach. Najednou jeden z nich řekl: Pane Munzar, podepište se nám tady a napište tam Psí rody! To byla poslední slova umírajícího Merkucia. Ukázalo se, že to nejsou žádní chuligáni, ale že byli několikrát v Národním na tom Krejčově představení.“

V roli Merkucia zaujal i svou budoucí ženu. „To ale zdaleka ještě nebyl můj manžel. Pak se mi líbil jako Trofimov v Čechovově Višňovém sadu a v titulní roli Brechtova Zadržitelném vzestupu Artura Uie. To byla na svou dobu velmi odvážná inscenace. Taky jsem ho obdivovala jako Dona Juana, celý v černém, chlap jako břitva,“ připomíná jeho roli z roku 1968.

„Po představení si vzal montérky, vlezl do otřískaného trabanta a vezl něco na stavbu,“ přidává vzpomínku na budování rodinného domku.

V jakých rolích se líbila svému manželovi? „Na co sáhla, to jí šlo,“ říká galantně Luděk Munzar. „Vynikající byla ve Věci Makropulos, jako Hippodamie…. Ne nadarmo se o ní mluvilo jako o první dámě českého divadla. To jsem byl pyšný.“

Národní divadlo má pro oba ještě jeden osobní význam: před padesáti lety se tam seznámili. „Ano, při zkouškách Topolova dramatu Jejich den, kam jsme s Milenou Dvorskou jako studentky chodily, kdyby bylo potřeba za někoho zaskočit,“ potvrzuje Jana Hlaváčová.

„Luděk hrál s Marií Tomášovou ústřední dvojici. Hrozně se mi líbilo, jak se Luděk vlídně choval k Marii Tomášové, která měla pocit, že jí to nejde, a několikrát se rozplakala. Říkala jsem si, že takového bych chtěla mít bráchu. Vnímavého, laskavého…“

A jaký dojem udělala o pět let mladší adeptka herectví na něho? „Já viděl jen ty velké oči, černou kudrnatou hlavu a krásné rty. Trochu jsem se zdráhal, byl jsem v té době ženatý a jak mi bylo líto, že jsem ženatý! Pak s námi život udělal trojitý kopaný výkrut, což je v letecké akrobacii hodně složitá figura, při které se většinou usne. A když jsem se probudil, tak jsem ji měl vedle sebe a už jsem ji nechtěl pustit. Jsme spolu od roku 1965,“ říká láskyplně Luděk Munzar.

Jana Hlaváčová nastoupila po studiu na DAMU do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni, provdala se tam za kolegu Jiřího Michného a narodila se jim holčička. Když byly dceři Terezce dva roky, manžel zemřel na roztroušenou sklerózu. I Luďka Munzara potkala velká životní rána: jeho první manželka emigrovala i s dcerkou do Německa. Trvalo dlouho, než se z toho vzpamatoval.

I přes dlouholeté harmonické soužití se necítí na to, aby dávali recept na dobré manželství: „U nás to byl vztah, který vyšel z přátelství. Oba jsme na počátku prošli velkými životními otřesy, takže nad nějakými hloupostmi, kvůli kterým by se jiní do krve hádali, jsme mávli rukou,“ říká Jana Hlaváčová.

„Když se mi nakupila práce, tak Luděk nakupoval, vařil, dělal s holkami úkoly. Byla to pro nás samozřejmost. Ale nejdůležitější pro mě vždycky bylo, že to je nejen chytrý chlap, ale chlap, který nikdy neslevil ze svých mravních zásad.“

„Která ženská by vydržela všechny ty kraviny, které jsem v životě dělal!“ říká uznale Luděk Munzar. „Nikdy mi nic nezakazovala. A nebylo to pro ni jednoduché, když jsem ráno odcházel na letiště a nevěděla, zda se večer vrátím. Slíbil jsem sice, že nebudu dělat akrobacii, ale to je, jako bych jezdil na koloběžce. To samé při automobilových závodech. Jana byla tehdy u toho, když jsem na Nürburgringu 200 metrů před cílem cvrnknul o mantinel a vletěl do písku.“

A jaké pocity má nyní zkušený automobilový závodník na našich silnicích? „Hrozné. To, jak to vypadá na silnicích, vypovídá o stavu společnosti. Když se na silnici setkám se slušným řidičem, tak mě to udivuje. Při závodech jsme se všichni znali, věděli jsme, jaký kdo má motor, jak jezdí, teď vůbec nevíte, kdo za tím sedí a v jakém stavu, co od něho můžete čekat. Jezdí se čím dál hůř, protože jsou stále silnější auta a hlavně mladí lidé si za volantem vybíjejí svou naštvanost.“

Jana Hlaváčová přes všechen strach, který zažívala, svému muži závodní adrenalin přála: „Naše povolání bývá dost ponižující, musíte poslouchat kdekoho, a když to nedopadne dobře, tak tu ostudu nese herec. Chápala jsem, že si jako chlap potřebuje rozšířit obzor a dělat něco chlapského. Navíc se přitom pohyboval ve společenství úžasných lidí, kde nikdy nešlo o peníze, kde si všichni pomáhali a drželi při sobě. Jak kolem aut, tak na letišti.“

Mívají vůbec nějaké rozpory? „Jediný rozpor, který spolu máme, je, když Jana komentuje zprávy, ještě než se stačím dozvědět, co ti politici zase vymysleli,“ směje se Luděk Munzar.

„Mě zvedá ze židle, že ti pánové vůbec nemají tušení, jak žijí obyčejní lidé. Navíc mezi nimi člověk horko těžko hledá někoho, koho by si mohl vážit. Mladí nemají žádné vzory, kdo by se divil tomu morálnímu marasmu, ve kterém se nacházíme? A ten zbytek slušných lidí poplive a pošpiní bulvár. Snad proto, aby nikdo nevybočoval. Aby v tom byli úplně všichni,“ zlobí se Jana Hlaváčová.

„Mě trápí znehodnocení lidských vztahů, vulgárnost, arogance a plytkost,“ připojuje se Luděk Munzar. „Když vidím, jak na novinových stáncích leží metry neuvěřitelných pitomin a výmyslů. A nemůžete se bránit. Když je zažalujete, tak mají materiál na další lži. Podle ústavních soudců prý každý ví, že v bulváru jsou lži. Chtěl bych je vidět, kdyby o některém z nich v bulváru třeba napsali, že je pedofil.

Když vedu vnučku Aničku do školy, vyfotografují nás a druhý den to vyjde s nějakou naprostou lží. Pak nás lidé litují a říkají, že to je hrozné, co se píše. Je to hrozné, ale ještě horší je, že to čtou a zabývají se tím. Tahle bulvarizace a zloba prorůstá do veškerého života.“

Jana Hlaváčová média úplně nezatracuje. „I mezi novináři je dost slušných erudovaných lidí, jenomže tiskoviny dnes většinou patří cizím společnostem, kterým jde jenom o zisk. Proto kupujeme Právo, což jsou snad poslední české noviny a kde sloupky panů Hanáka, Fraňka, Mitrofanovova a Hekrdly mají úroveň,“ chválí naše kolegy.

I přes pesimistický pohled na současnou společnost má Luděk Munzar důvod k radosti. „Z vnučky Andulky a ze své hodné ženy,“ upřesňuje. „Víc si ani nepřeji. Jen aby mi to ještě chvíli chodilo. Stárnout v téhle společnosti slušně a důstojně je totiž hodně těžké.“