Lucii a Jaroslavu Němečkovým přinesl Čtyřlístek štěstí

Má vlastní známost s partou čtyř zvířecích přátel začala v únoru 1994. Bylo mi sedm a otec mi přinesl domů mé první číslo Čtyřlístku. Příběh se jmenoval Pachatel neznámý, měl pořadové číslo 216. Dnes už počet dílů překročil pětistovku, a tak nepředpokládám, že by si Jaroslav Němeček, který jej nepřetržitě kreslí od roku 1969, pamatoval, o čem byl zrovna ten můj první.

„Opravdu netuším,“ usměje se, ovšem jeho manželka Lucie dodá: „Některé děti jsou v tomhle fenomenální. K nám chodil jeden chlapec a my jsme říkali, že z něho snad bude jednou prezident. Řekli jste třeba číslo 102 a on vám řekl název příběhu. Teď mimochodem pracuje v Evropské unii v Bruselu.“

Čtyřlístek je jejich společné dítě. Lucie Němečková s nadsázkou říká, že ho počali na předsvatební dovolené v Itálii v roce 1968. „Okukoval jsem, jak se komiksy dělají na Západě, a ten rozdíl byl markantní,“ vzpomíná devětašedesátiletý Jaroslav Němeček.

„Říkali jsme si, že české děti něco takového nemají. Tady bylo pár komiksů na zadní stránce, ani to nebylo barevné,“ dodává jeho žena a podobně se oba doplňují po celou dobu rozhovoru. Říkají o sobě, že jsou srostlí jako dvojčata.

„Seznámili jsme se na jednom soukromém večírku a tak jsme se do sebe zamilovali, že mě manžel během čtrnácti dnů požádal o ruku,“ vzpomíná Lucie Němečková, která v té době pracovala jako divadelní herečka.

„Nechtěla jsem tu práci opustit, jenže manžel rázně řekl, že herečku nechce, obešel všechna divadla a všechno zrušil,“ vzpomíná. Přesto tvrdí, že toho nikdy nelitovala. Celý život se manželovi stará o organizační věci, aby se mohl soustředit jen na kreslení. Kromě toho také pracovala v televizi jako hlasatelka, dělala filmový dabing a napsala několik vlastních pohádek, které manžel ilustroval.

O čem Čtyřlístek bude a jak budou postavičky vypadat, bylo jasné během jediného odpoledne. „Já tvrdím, že každý člověk má v životě takové zlomové chvíle – mě napadlo všechno najednou a vydrželo mi to celý život,“ říká Jaroslav Němeček.

Trochu se s manželkou zasekli jen na tom, jak se bude jmenovat kocour – vynálezce a nejchytřejší ze čtveřice. „Uvažovali jsme třeba o Einsteinovi, ale nakonec manželka přišla s Myšpulínem. To je totiž strom, mišpule se jmenuje, má sladké plody a myslím, že rostl u jejích rodičů na zahradě,“ říká Jaroslav Němeček, vystudovaný grafik, který mimo jiné kreslil i filmové plakáty a léta se také věnoval výrobě keramiky.

Co mně jako dítěti zprvu vrtalo hlavou, byla skutečnost, že hlavní hrdinové nežijí ve zvířecím, ale v lidském světě. Podle Jaroslava Němečka to má své výhody a vlastně v tom tkví i kouzlo příběhů. „Jejich svět je částečně lidský, takže můžou jet na výlet, udělat si táborák a zazpívat si písničku, ale stejně tak vám nepřijde divné, když postaví raketu a někam odletí.“

Když se svým nápadem poprvé přišel do nakladatelství, někteří se na to dívali kriticky. Komiks byl pro ně kapitalistickým výdobytkem, naštěstí ale ve vedení sedělo i pár nadšených mladých lidí, kteří Čtyřlístku dali šanci.

První sešit v nákladu třiceti tisíc kusů byl hned rozebraný, to samé se stalo i s druhým a třetím, které měly vždy o dalších třicet tisíc výtisků víc. Ze začátku nevycházel pravidelně, což byl podle jeho autora svým způsobem skvělý marketingový tah, protože nedočkavé děti neustále chodily do trafik a ptaly se: „Už vyšel Čtyřlístek?“

V sedmdesátých letech jeho náklad stoupl až na 220 tisíc kusů a paradoxně právě tehdy mu hrozil konec. „Nakladatelství Panorama vydávalo mimo jiné politickou literaturu, a protože hospodářství bylo plánované, měli naplánované i tuny papíru, které směli potisknout. My se Čtyřlístkem jsme ho ale brali moc na úkor Lenina a Stalina,“ směje se Jaroslav Němeček.

Kdyby k tomu došlo, české děti by možná způsobily předčasnou revoluci, proto nakonec Čtyřlístek bez problémů vycházel dál a úspěšně odolával i pokusům o to, aby byly jeho příběhy poplatné době.

Dlouholetá scenáristka Čtyřlístku Ljuba Štíplová vzpomínala, jak jí jednou nějací potentáti naznačovali, zda by kreslená čtveřice například nemohla kráčet v prvomájovém průvodu. Vykroutila se z toho náramně, říkala: „Soudruzi, představte si, jak Bobík – prasátko – pochoduje s praporem na Václavském náměstí…“

Ljuba Štíplová byla téměř výhradní autorkou příběhů čtyřicet let. Němečkovi už si přesně nepamatují, kdo jim ji doporučil. „Byla to básnířka, řekla, že nám napíše tři příběhy, ale když psala dvacátý, tak už se s tím zcela ztotožnila,“ říká Jaroslav Němeček. Po její smrti se v psaní střídá víc lidí, hlavně proto, že Čtyřlístek vychází častěji než dřív.

I kreslené postavičky ale musejí jít s dobou, takže v novějších příbězích běžně používají třeba notebook nebo video. „Je to nutnost. Bereme to i podle našich vnoučat, kterým je deset a dvanáct, umějí s tím pracovat a znají to daleko lépe než my,“ vysvětluje Lucie Němečková.

Vzhledově se postavičky za čtyřiačtyřicet let mírně změnily, ovšem pořád nosí stejné šaty, jezdí stejným autem a domek mají zařízený nábytkem, jenž je zelený přesně tak, jak si ho Jaroslav Němeček pamatuje ze svého dětství v domku v Praze-Modřanech.

Jinak ale komiksové Třeskoprsky umístil do Doks, kde mají poblíž Němečkovi chalupu, z hradu Bezděz se stal Bezzub a rybník Blaťák je ve skutečnosti Máchovo jezero. A protože to místní obyvatelé dobře vědí, vede dnes kolem jezera naučná Fifinčina stezka, která vás dovede až do muzea Čtyřlístku v Doksech.

Štěstí v podobě Čtyřlístku pomohlo Němečkovým přečkat i jedinou vážnou krizi na začátku devadesátých let, kdy se na našem trhu objevila záplava komiksových titulů ze zahraničí. „Byla to těžká doba a opravdu jsme mysleli, že to zabalíme. Jeli jsme se poradit s jedním nakladatelem do Německa, jak to dělají oni, a on nám předpovídal maximálně tři roky. Tvrdil, že jak se do toho opře Západ, je konec,“ popisuje Jaroslav Němeček.

Jenže když se pídili, jak je na tom konkurence, zjistili, že v prodejnosti jsou navzdory poklesu pořád jedni z nejlepších. „Tak jsme se do toho opřeli a už zase jdeme s nákladem nahoru,“ pochvaluje si výtvarník, že prodávají na dnešní dobu velmi slušných čtyřicet tisíc výtisků.

Časopis dnes vydávají sami, mají vlastní nakladatelství, jehož ekonomickým ředitelem je jednačtyřicetiletý syn Vít. „Převzal za manžela strašně moc starostí a hodně mu tím ulevil,“ říká Lucie Němečková.

Práci jejímu manželovi v dnešní době ulehčují i počítače, i když základem je pořád poctivé ruční kreslení. „Naši textaři vymýšlejí příběhy, já dostanu scénář, nakreslím to v tužce, v peru, pak nastoupí grafici, kteří ilustrace vybarví,“ popisuje výrobní proces. Obecně mu však práce příliš neubylo, protože Čtyřlístek vychází dvacetkrát ročně, k tomu časopis pro holčičky Ahoj, tady Fifi a několikrát do roka i obrázkové knížky.

Ačkoli má Jaroslav Němeček zařízený podkrovní ateliér s výhledem na Prahu, nejradši prý kreslí v kuchyni. „A úplně nejradši, když u toho žehlím,“ dodává Lucie Němečková.

Její manžel to vysvětluje: „Mě to uklidňuje, ale hlavně je to proto, že když jsem byl malý, tak jsem si kreslil právě v kuchyni.“ Bez práce nevydrží skoro nikdy, kreslení si bere na dovolenou i na chalupu. Dřív si tím krátil čas i v čekárně u lékaře.

Z prvních čísel Čtyřlístku jsou dnes sběratelské unikáty, ale nebýt jistého dobrodince, Němečkovi by doma prvních pár čísel ani neměli. Před několika lety totiž zmizely z tiskárny, kam je donesli naskenovat kvůli novému vydání starých ročníků. Naštěstí to mělo dobrý konec. „Přišel nějaký hodný pán, který se to dozvěděl, a věnoval nám ta svoje,“ vzpomínají.

Zapomenout nemůžou ani na návštěvu asi desetiletého chlapce, který chtěl – tak jako mnoho jiných dětí – svoje milované komiksy od Němečkových podepsat. Vytáhl z průhledných desek vůbec první číslo, v perfektním stavu, a prý že ho koupil v aukci. „Stálo 4500 korun, vypůjčil jsem si na to od tatínka, ale slíbil jsem, že mu to budu splácet,“ prohlásil. Krátce nato pak Němečkovi zjistili, že jiný kupec zaplatil za první číslo v internetové aukci dvacet tisíc korun.

Popularita postaviček Čtyřlístku během let překročila stránky komiksu. V učebnicích matematiky pomáhají dětem naučit se počítat, vyrábějí se podle nich plyšáci, poštovních známek s jejich motivem se prodaly milióny. Když byl Jaroslav Němeček navštívit tiskárnu cenin, která známky vytiskla, odchytil si ho ředitel a poprosil ho, ať s ním jde do jeho kanceláře. „Šel jsem za ním, on odklopil obraz, pod ním odemkl sejf a povídá: Podívejte se, já tady mám prvních šest čísel.“

Že Čtyřlístek není jen kratochvíle pro děti, dokazuje i jeho nejslavnější fanynka Lucie Bílá. „Když jsme s ní byli pozváni do rozhlasu, darovala nám krásný obraz ve zlatém rámu se dvěma uháčkovanými srdíčky,“ chlubí se Lucie Němečková.

Do muzea v Doksech pak od ní jako věnování dostali háčkovaného motýla. K tomu, aby Bobík, Pinďa, Myšpulín a Fifinka ožili na filmovém plátně, jako se to povedlo tento týden v premiéře filmu Čtyřlístek ve službách krále, vedla dlouhá cesta.

„Snad deset let jsem hledala někoho solidního, kdo by s námi ten film natočil. A snad šestkrát jsme od toho ustoupili, protože vždycky ty smlouvy byly tak strašné, že bychom se museli vzdát všeho,“ vypráví Lucie Němečková.

Pomohla náhoda, když se seznámila s dcerou jejich budoucího distributora na chalupě. „Přišli za námi noví sousedé, prý si tu koupili chalupu a dozvěděli se, že tu bydlí pan Čtyřlístek. Zatímco chlapi řešili ústřední topení, my ženský jsme ten film upekly,“ směje se.

Jaroslav Němeček nakreslil všechny základní scény filmu, jichž je přes tři sta, aby je následně animátoři na počítači rozpohybovali a plasticky vymodelovali každou jednotlivost. Jaroslav Němeček je z výsledku nadšený, protože už od začátku tajně myslel na to, že by jednou svoje postavičky rád viděl i ve filmu. Co bude teď, když se mu sen splnil, už má jasno. „Chystáme se na dovolenou, protože tu už jsme neměli, ani nepamatujeme.“