Lucie Zedníčková: Jsme na sebe hnusní z principu

Když jsme si s Lucií Zedníčkovou povídaly v kavárně, objednala si capuccino a dva chlebíčky.

Vypadala spokojeně. K životní pohodě jí nepochybně přispěl i seriál Ententýky – díky roli fotografky a matky dvou dospívajících dětí se zase zabydlela na televizních obrazovkách.

„Do seriálu jsem šla proto, že se mi scénář moc líbil a nadchnul mě. Rytmus práce, jaký mám teď, mi vyhovuje. Udělat si pauzu je dobrá věc a pak je zase fajn pustit se do věcí, za kterými si člověk stojí. Může to dopadnout různě, ale prvotní impuls by měl být ten, že se vám do toho chce, protože to bude něco nového, na co se těšíte.“

Nostalgii po Praze Lucie Zedníčková necítí a není ani důvod. Dálnici Praha–Brno už zná téměř zpaměti a na přesuny tam a zpět si zvykla. „Dřív mi Brno přišlo strašně daleko, ale dnes to vidím jinak. Američani jezdí dvě hodiny do práce běžně, i když to mají snazší v tom, že mají levnější benzín. Já ale nejezdím denně, ani na otočku, takže obě města spíš střídám. A že v Praze bydlím v hotelu, je jen proto, že tu rekonstruuju byt po babičce.“

V Brně Lucie bydlí se svým nynějším partnerem, hercem brněnského Městského divadla Petrem Štěpánem, v domě se zahradou a bazénem. Dokonalá idylka. „Přijde mi ideální jet do Prahy za výdělkem a pak mít svůj klid.“ Chce tím snad herečka říct, že chce v moravské metropoli zůstat natrvalo?

„Vůbec nevím, co bude zítra. Nepotřebuju žádná ujištění, kde budu bydlet dalších dvacet let. Materiální věci jsou stejně ve finále na nic, dům se dá kdykoliv prodat atd. Důležité je, aby člověk žil spokojený život.“

Lucie Zedníčková je už třetí sezónu v angažmá brněnského Městského divadla, kde ji můžeme vidět v představeních Dokonalá svatba a Měsíční kámen. Kunderova hra Jakub a jeho pán měla premiéru 27. října.

„Jak mě tam jako Pražandu přijali? Úplně normálně, přece to nejsou mimozemšťani a Pražáci taky ne. Všechno vždycky záleží na lidech.“ V Brně herečka bydlí také se svou téměř osmiletou dcerou Amélií, kterou má – stejně jako patnáctiletého syna Mikuláše – z manželství s producentem Vítem Pokorným. Syn žije v Praze a navštěvuje gymnázium.

„Mikuláš má svůj svět klavíru, kytary a hudby, dcera už ve svých osmi letech hraje v divadle i ve filmu, a dokonce si také zahrála a zatancovala ve videoklipu Michala Davida. Tancování ji baví ze všeho nejvíc a je členkou naší národní reprezentace v hip hopu. Hodně času především o víkendech trávím tím, že s ní jezdím po trénincích.“

Vlohy k tanci Amálka patrně zdědila po hereččině mamince, tanečnici Černého divadla. „Já byla na jakýkoliv pohyb vždycky nešika. Nikdo by mě nedostal ani do fitka,“ dodává Lucie a konstatuje při tom, že chlebíčky, které si objednala, jsou opravdu výborné, a tak si hned objednává ještě další dva.

Před televizní kamerou se Lucie Zedníčková objevuje od svých pěti let. A vlastně za to může náhoda. Její děda působil jako trenér tenisu a na kurtech se seznámil s režisérem dabingu K. M. Walló. Slovo dalo slovo a jeho vnučka Lucie začala docházet do dabingového studia, záhy se objevila i na prvním konkurzu do vysílání pro děti.

„Když jsem už byla ve škole, byla jsem společně s Mahulenou Bočanovou, Michalem Suchánkem, Michalem Dlouhým, Brigitou Zlámalovou a dalšími mezi malými dětmi, které natáčely nedělní Dívánky se Štěpánkou Haničincovou.

Bylo to úžasné, i když tenkrát se nám nejvíc líbilo běhat po chodbách v budově televize na Kavčích horách. Štěpánku si pamatuju jako hrozně milou, usměvavou paní. Svoje děti lituju, že už nemůžou zažít dětství se Štěpánkou, a to myslím úplně vážně.“

Po základní škole pokračovala Lucie na gymnáziu. „Naši chtěli, abych se pro herectví rozhodla až jako dospělá, a ne hned ve čtrnácti, kdy se podávají přihlášky na konzervatoř.“

To, že by se někdy věnovala něčemu jinému než herectví, Lucii ale nenapadlo ani na chvilku. S vlivem výchovy herce Pavla Zedníčka, který žil s hereččinou maminkou od Luciiných osmi let a také jí dal své jméno, to však nespojuje. „Hrála jsem už předtím, než se máma s Pavlem seznámila. Dětství s ním bylo ale fajn a také jsme si užili, když jsme spolu pak v devadesátých letech uváděli televizní pořad Ptákoviny.“

Po maturitě na gymnáziu byla přijata na DAMU, kde ji ve třetím ročníku zastihla sametová revoluce. „Dnes mi to přijde jako úplně jiný život – lidé nocovali venku před Činoherním klubem ve spacáku a čekali, až se ráno otevře kasa! Jako studenti DAMU jsme tam chodili na představení zadarmo a v klubu bývala legrace. Teď se všichni honí hlavně za kšefty, a lidé jsou spíše jen známí než kamarádi a to jediné mi trošku chybí.“

Jako jedenáctiletá si Lucie Zedníčková v roce 1979 zahrála ve filmu Lásky mezi kapkami deště, v osmdesátých letech jsme ji mohli mimo jiné vidět ve filmech Jen si tak trochu písknout, Levé křídlo nebo v seriálu Dobrodružství kriminalistiky, v devadesátých letech pak v Saturninovi, Kanárské spojce či v seriálech Hříchy pro pátera Knoxe nebo O zvířatech a lidech.

Ovšem její zatím největší filmovou zkušeností, za niž získala i ocenění na filmovém festivalu v Egyptě, je hlavní role ve známém snímku Helimadoe z roku 1992 v režii Jaromila Jireše.

„Přelomová role to pro mě byla hlavně díky Jaromilu Jirešovi. Pracoval podobně jako Evald Schorm na divadle a byla to pocta. Říkal, že neví, jak to udělat, abychom zkusili něco vymyslet. Tím nás ale jen chtěl donutit k maximálnímu výkonu a zapálení, protože jsme mu pak chtěli udělat radost a snažili se, přitom on už to měl dávno vymyšlené.“

I setkání s hereckými kolegy byla úžasná – například jejího filmového otce hrál Josef Somr.

A jestli čeká na další podobně přelomovou roli? „Čekat můžete, ale není vám to nic platné. Plánovat a počítat s něčím dopředu se nedá ani v profesi, ani v osobním životě.“

To její role v televizním filmu Škodná možná nebyla přelomová, ale osudová rozhodně. Seznámila se při ní totiž se svým nynějším partnerem Petrem Štěpánem, držitelem ceny Thálie za roli v muzikálu Čarodějky z Eastwicku.

Lucie si také zkusila, jaké to je točit v zahraničních produkcích. Několikrát byla obsazena do německých filmů a dokonce i do snímku Dead Fire natáčeném v roce 1997 v USA.

„Jako zkušenost bylo natáčení v USA úžasné, ale jinak to byl bohužel takzvaně „béčkový film", kterých v Americe vzniká spoustu. Proto si na něm nijak nezakládám, ale ani se za něj nestydím. V Německu jsem točila filmy i seriál, a to jsem si užila víc, protože němčinu jsem uměla, a když režisér na poslední chvíli něco změnil, nebyl to pro mě problém.“

Hodně se také v průběhu let věnuje dabingu, což ji baví. „V Brně dabuju ještě víc než v Praze. Namlouvat například mexickou nebo argentinskou telenovelu, to je opravdu pecka. Už mám za sebou asi čtyři a je to hrozná sranda. Někdy tam jsou i dobré fóry a hlavně se mi líbí, že Argentinci se s tím nepářou, a rovnou natočí třeba pět set dílů.“

Příležitostně také moderuje. „Teď se zasmějete, ale naposledy jsem uváděla školní ples základní školy, kam chodí moje dcera. Měli padesáté výročí od založení a bylo to moc hezké. Pak mi děkovali ve školním rozhlase.“

V roli mámy se Lucie Zedníčková našla. „Moc ráda vzpomínám třeba na to, jak jsem dětem večer četla pohádky, když byly malé. Anebo si zalezly do postele a poslouchaly je z kazeťáku.“ Tyto vzpomínky ji nedávno přivedly k tomu, že se zapojila do projektu Česko čte dětem.

„Amálka začala číst už v pěti letech, Mikiho brzy chytil počítač, ale dnes už čte také. Jen mi vadí, že knížky jsou čím dál dražší. Na jednu stranu se dělá kampaň, aby všichni více četli, a na druhou stranu se knihy zdražují.“

Lucie Zedníčková miluje jako zrozenkyně Štíra moře. Dovolená bez moře pro ni vlastně ani žádnou dovolenou není. Letos stihla plážové dovolené dokonce dvě – nejprve byla s rodinou na Kypru a v srpnu jela zaslouženě odpočinkově pouze s partnerem do Thajska. „Čas od času potřebuju jet kamkoli do Asie, kterou miluju.

V minulém životě jsem musela být Asiat.“

Zdejší lidé jsou podle herečky úžasní a nesmírně milí. „Pojala jsem podezření, že to je především díky jejich vyznání – buddhismu. Usmívají se na vás a jsou úslužní, ale to ani není přesný výraz. Prostě mají radost z každé drobnosti. Anebo je druhá možnost, že mají navíc nějaký gen štěstí.

Vždy mají po ruce způsob, jak to jde, a nic není problém. U nás je to naopak. Podle mě je to především kvůli tomu, že jsme zničeni komunismem a teď i zákonem džungle, kdy jsme na sebe hnusní z principu.“

Jako příklad mi Lucie vypráví svou nedávnou motoristickou historku, která ji v jejích úvahách jen utvrdila. „Minulý týden mi při jízdě jednosměrkou něco prasklo v převodovce a auto zůstalo stát zcela nepojízdné. Vyndala jsem trojúhelník a zavolala odtahovku, ale než přijela, odehrála se tam zajímavá sonda do duší českých řidičů. První, který nemohl projet, na mě sprostě řval, další řidič trojúhelník ze silnice odstranil a pak zkoušel moje auto rozjet sám. Marně. Do třetice na mě křičela jedna žena, že to mám rychle nějak řešit.“

Na otázku, co pro sebe Lucie Zedníčková dělá, aby byla v kondici a cítila se svěží, odpovídá, že nic moc, ale to podle ní není důležité, protože na internetu napsali, že zestárla před očima. V dalším článku se však zase pro změnu dočetla, že nestárne. Co si z toho vybrat?

„Samozřejmě jsem si vybrala, že nestárnu,“ směje se. Je mi to celé doopravdy k smíchu a k pláči zároveň. Včera v noci jsem se po dlouhé době dívala na diskusi, která se na internetu rozběhla k seriálu Ententýky. Nevím, proč jsem to udělala, a zase mě to na dlouhou dobu vyléčilo, protože lidé tam jenom pomlouvají. Řeší, kdo má velký zadek a kdo malý, což mi přijde jako šílenství.“

Sociálním sítím tedy Lucie Zedníčková nepropadla a vzdala je dobrovolně. „Nevím, co je Facebook a klidně to přiznám, ale vůbec si proto nepřijdu odepsaná. Je to přece volba každého,“ uvádí.

Na co herečka dá bez výhrady, je intuice. „To mám už ověřeno, protože intuice nám byla dána, abychom vůbec přežili. Mozek už je ovlivněný výchovou a konvencemi, ale intuice je ryzí a čistá, proto když nevím, dám na první dojem a zatím se mi to vždycky vyplatilo. Jakmile jsem začala kombinovat hlavou, bylo to špatně.“