Lucie Zedníčková: Jsem vůči sobě strašně kritická

Nedávno jsme se o tom bavili, jak je to nevypočitatelné. Ale vůbec nevím, kde je zakopaný pes. Vezměme si za příklad jeden titul, jedno představení. Mám jich víc, celkem hraju ve čtyřech představeních, ale budu mluvit o jednom konkrétním.

Takže přijedeme do jednoho města, kde je beznadějně vyprodáno a divadlo je narvané k prasknutí. Pak přijedeme s tím samým titulem do dalšího města, kde je plná třetina hlediště.

A termín v jiném městě nám úplně odpadne, protože si lístek koupilo ještě méně lidí. A v dalším městě je sál zase úplně narvaný. A to je pořád ten samý titul. Není to o tom, že by byl špatný anebo hra blbá.

Vlastně jsem nepochopila, proč někde lidé chodí, někde nechodí, někde jich chodí málo. Nechápu to a je to pro mě záhada.

Je to vždycky otázka, zda se všechny termíny, které máme, uskuteční a kolik se jich třeba i na poslední chvíli zruší. Je to hrozná nejistota a už mě to nebaví a psychicky mě to zmáhá.

Mám tam hrozně malou roličku, ale nabídku od režiséra Antonína Procházky jsem vzala proto, že pana Nárožného miluji. Stát s ním na jednom jevišti je pro mě herecký svátek.

Byla jsem v angažmá v Činoherním klubu, takže jsme se už na jednom jevišti potkali a pak jsme se dlouho neviděli. Mám ho moc ráda i jako člověka, je to můj idol. Obdivuji, že je ve svém věku takový čipera a pořád dělá na jevišti psí kusy. Je skvělé ho jen pozorovat.

Na našem povolání je krásné, a to je právě na těch starších kolezích vidět, že my herci máme neustále duši dítěte. Herec nikdy nepůjde do důchodu. Budeme hrát, dokud to půjde.

Paradoxně to byl už druhý podnik, který jsme spolu dali dohromady. První byla divadelní společnost v únoru 2020 a v březnu pak přišel covid. Ne zrovna ideální načasování.

Pokud jde o autodopravu, Míra už to před lety dělal, jen to dal k ledu, protože začal jezdit divadla. Tak to oprášil a začali jsme dělat v tomhle oboru, protože nic jiného nám nezbylo.

Fungovalo to tak, že on byl celý týden na cestách, jezdil jako řidič a já ho podle programu na autodopravu posílala jako dispečerka. Začalo mě to dokonce docela bavit. Navíc byla obrovská výhoda i v tom, že jsem mohla být doma, takzvaně na home officu a nemusela jsem chodit někam do práce.

Když byly ty uzávěry, nemusela jsem si hledat činnost pro činnost, neunudila jsem se. Autodopravu máme pořád. To jediné funguje, protože to už by se asi zhroutil průmysl, kdyby nefungovalo ani tohle. Je to taková naše stálice, jistota, která nás drží, že máme klid, že něco je.

A to divadlo je teď taková třešnička na dortu. Ale přála bych si, aby to bylo naopak. Chci prostě hrát divadlo a točit. Baví mě moje profese, kterou jsem vystudovala a je prostě moje. Ale nedá se nic dělat. Je jiná doba, člověk musí jinak uvažovat. A ta autodoprava bude pořád potřeba. Pořád ale doufám, že se to otočí a kultura bude to, co mě bude živit naplno.

Poté, co skončila Ordinace v růžové zahradě, jsem měla hezkou roli v seriálu Pan profesor, který se vysílal na Nově. Momentálně netočím, ale strašně se těším na jaro, protože to mám natáčet pro Českou televizi s režisérkou Lucií Bělohradskou. Znám ji hrozně dlouho, je hrozně šikovná režisérka, a to jak divadelní, tak televizní.

Viděla jsem i jeho obnovenou premiéru, protože byl zdigitalizovaný. Sešli jsme se tam všichni, přičemž některé lidi jsem neviděla třicet let. Jeden z kolegů velmi správně řekl, že mu to připadalo jako abiturientský večírek. A ten film jsem po třiceti letech viděla podruhé.

Koukala jsem se a už to nejsem já. Dívala jsem se s velkým nadhledem, naštěstí pro mne, protože jsem vůči sobě strašně kritická, mám nad sebou takový bič a na věci, kde hraju, se nekoukám, protože mě to deptá.

Ten film už je hotová konzerva, se kterou se nedá nic dělat, a ničí mě, že bych spoustu věcí už udělala jinak, a už to nejde. Ale ten Kouř jsem dala, protože je to opravdu dlouhý odstup.

Já ji celkově moc neřeším. Miluju hlavně pohodlné věci, třeba volné šaty a k tomu legíny. Prostě je vzít a jít a je úplně jedno, jestli pod tím jste najedená nebo nenajedená, hubená nebo tlustá. Mám ráda nadčasové věci a na módní výstřelky si nepotrpím.

Velmi dobře. Je to fajn kluk a já ho mám moc ráda. Studuje medicínu, což znamená, že se pořád učí.

Amelie stejně žádný diskotékový typ nikdy nebyla. Spíš je to o tom, že ona toho má ve škole taky hodně a on ji motivuje. Když jsou spolu, jedou třeba do knihovny a on se učí tam. A co tam má dělat? Koukat na něj? Tak se učí taky.

Oni už jsou spolu docela dlouho. Ale na procházky taky chodí nebo do kina, ten čas si najdou. Nějaké společné volno mají, ale je ho málo. To je pravda.

Objevíme se společně ve filmu Když prší slzy, který režisérka Michaela Semela natáčela loni v zimě. Ale tam k sobě v dějové lince nepatříme.

Otázka je, co to znamená být slavný. O tom bychom se mohli bavit dlouho. Na obrazovce byla poslední roky vidět hodně, víc než já. Ale jak to bude do budoucna? Znáte to, jak je to v té naší profesi. Chvilku jste nahoře, chvilku dole. Je to jako monitor tepu, ten náš život.

Přeji jí, aby jí to nahoře vydrželo co nejdéle, ale je za tím tvrdá práce. Doufám, že to ví a bude na sobě makat, aby nezhasla dřív, než se rozsvítí.

Vlastně ne, protože jsem přesvědčená, že je to chytrá holka. A vzhledem k tomu, že to nahoře a dole zná z rodiny a ví, jak ten herecký život funguje, tak není úplně naivní. Je v dobrém slova smyslu velice ambiciózní.

Pracuje na sobě, snaží se ze všeho vytřískat maximum, opravdu v tom dobrém slova smyslu. Doufám, že tahle kombinace jí nedovolí, aby se z ní stala ta povrchní slečna, která si myslí, že to, že má dvakrát týdně hlavu v televizi, je ten vrchol.

Tentokrát to bylo 23. prosince. Léta letoucí to máme tak, že jeden rok jsou na Štědrý večer děti se mnou a druhý s jejich tátou Vítkem (dramaturg Vítek Pokorný). Takže já jsem měla 24. prosince pohádkový den, válela se a uklízela papíry po dárcích.

Objednávala jsem část dárků online, tak jsem byla trochu napnutá, jestli dorazí včas. Ale nikdy nenakupuji podle toho, kolik za ten rok vydělám. Připouštím, že to je rok od roku těžší, ale ne kvůli mým financím.

Děti už jsou v podstatě obě dospělé, a hlavně finančně samostatné. Takže si během toho roku koupí všechno, co potřebují a chtějí. Takže koupit jim nějaký dárek, který si přejí a nemohou si ho dovolit, vlastně už není reálné. Spíš je to o tom, něco vymyslet, aby je to mile překvapilo, udělalo jim to radost, a asi už tolik nezáleží na tom, kolik to stálo.

U mě je to také komplikované, protože žádné materiální dárky si nepřeji. Miluji cestování a nějaké zážitky. Radost mi udělá wellness víkend anebo nějaká cesta. Ale s cestováním je to pořád složité, takže nějakou dovolenou v teple odložíme na později. Pořád mám pocit, že se ještě všechno může změnit, tak vyčkáváme.

Všechno je při starém a tak, jak má být. Ale přiznám se, že už mě ta covidová doba zmáhá. Předloni, když byly ty lockdowny, tak to bylo možná horší, ale pořád ještě jsem měla tu naději, že se to za chvilku zlepší. Ale teď už se to táhne strašně dlouho. Už mě to fakt nebaví.

O tom jsem vůbec neuvažovala. Teď mám úplně jiné starosti než řešit takovou záležitost. Vlastně teď řeším jenom to, co hoří. To, co je palčivé, naléhavé. Všechno ostatní neřeším, protože to už bych se z toho zbláznila.

Chtěla bych upřesnit, že je to ještě Praha. Tedy Praha-západ, jsme poslední vesnice před cedulí Kladno, která tam spadá. Ocenila jsem to hlavně během těch uzávěr loni na jaře, že jsem nemusela být zavřená doma v bytě, i když jsem musela složitěji řešit nakupování, jelikož nejbližší větší prodejnu jsme měli až ve vedlejším okrese.

Samozřejmě jsem začala pěstovat rajčata a okurky, užívám si zahradu. A při zařizování jsem se třeba naučila vyrábět mozaikové desky. To mě bavilo. Můj partner je velmi šikovný, takže toho spoustu zvládl sám. Práce to byla spousta, protože to byl takový holodům. Ale byla to vlastně radost.