Lucie Výborná: V Česku je to v létě nejlepší

Těžko. Poletíme tam – pokud budou cesty v pořádku – s expedicí na Cho Oyu, vysokou 8201 m. Teď možná už jen 8200 m, protože se Himálaj o metr propadl. Budu denně pro Radiožurnál natáčet a vysílat reportáže.

Poleze s námi nevidomý Honza Říha a já bych chtěla vyprávět příběh expedice jeho prostřednictvím. A také bych ráda vyslala vzkaz, aby lidé nepřestali do Nepálu jezdit jako turisté. Tím Nepálcům pomůžeme nejvíc. Jsou na cestovním ruchu hodně závislí.

Určitě. Tuhle práci miluji, vlastně to žádná práce není. Když jsem byla s výpravou na K2, také jsem denně vysílala. Už mám trénink.

(směje se) Nevím, běží to rychle. Dokud mě budou přitahovat lidi, kteří přinášejí posluchačům motivaci, příběhy a inspiraci, budu je zpovídat. Člověk ve studiu vás musí zajímat a já zase musím mít touhu ho poznat. Zatím se na své hosty stále těším. A navíc – mám ještě dlouhý seznam jmen.

S výběrem a řazením hostů pomáhá dramaturg pořadu Martin Mašek, mám rešerše, čtu, hledám na internetu a snad mám i slušnou představivost, to pomáhá. I různé životní zkušenosti se hodí.

Nedávno jsem lezla v Itálii na více délkových stěnách, kde strávíte skoro celý den. Najednou jsem si uvědomila, že se při rozhovoru ve studiu musím příště horolezce zeptat na koncentraci. Na skále je velice snadné ji ztratit, udělat úplně školáckou chybu a umřít. Tenhle moment jsem si zasunula do hlavy a vytáhnu ho, až nastane správná chvíle.

Budím se v pět hodin. Otevřu oko, zjistím, že jsem ve své posteli, slyším zpívat ptáky a mám radost. Protáhnu se a pak už si dělám plány, co a jak bych chtěla ten den dělat, vracím se k přípravě na hosta, který přijde do studia, ujasňuji si okruhy otázek. Stihnu si i zacvičit, vzbudím dítě a připravuji snídani. Jíme všichni tři dohromady i s manželem.

Jako že vyplýtvám energii dopoledne? Nebývám protivná, spíš někdy nemám chuť s někým mluvit. Nebo musím psát a nechce se mi. Nejlepší ventil je sport nebo půlhodinová procházka po lese. Pak zase naskočím.

To mám malou smrt. Jak brzy vstávám, tak přesně v pět odpoledne přichází krize, kdy bojuji s únavou. Když byla Vanilka malá, vyprávěla jsem jí tou dobou pohádky a často jsem usnula opřená o skříňku.

S některými si opravdu píšu nebo se sejdeme, ale jde většinou o větroplachy, jako jsem já, takže není moc času. Objeví se na chvíli a pak zase zmizí.

Poprvé to bylo 90 hostů za 48 hodin vysílání. Tím jsme chtěli oslavit 90. výročí založení Československého rozhlasu. Podruhé nás vyhecoval kolega z rádia, ať prý dáme stovku. Zvali jsme si lidi do mobilního studia Radiožurnálu na Václavském náměstí v Praze. Akce trvala 56 hodin, rozhovory byly krátce přerušovány jen zprávami. Vyzkoušeli jsme si limity, kam až můžeme, abychom to zvládli a posluchač to neodnesl.

Pokud jste v plném zápřahu a soustředění, v akci typu Český lev, tak se to nestane. Ale někdy u mě přece jen probíhá moment paralelního myšlení – jedna půlka mozku ví, co říká, poslouchá toho, který se mnou komunikuje, na něco se ptá, a druhá půlka mozku začne konstruovat. Mám totiž dětské myšlení. Někdy se obě strany prolnou, jenže často se moje fantazie nedají použít. Anebo s rizikem, zda to můj host a posluchači unesou.

Víte, to, co udělám k večeři, mě dost nezajímá. Jedna mladá zooložka, co zkoumá chování nosorožců v Africe, mi například vyprávěla, že si musí dávat pozor, aby večer při návratu z parku neuvízla mezi slony. A já hned začala řešit, co bych dělala. Jestli bych vystoupila z auta, nebo by bylo lepší zůstat uvnitř.

Řekla mi, že je dobré na slony mluvit, což jsem rozvíjela dál – samozřejmě mě zajímalo, co v takovou chvíli člověk těm obrům říká. Paralelně jsem si vzpomněla, jak jsem jednou za polárním kruhem sama mluvila na soba, aby odešel a nezkřížili jsme si cestu.

Odešel, ale tady už se dotýkám hrany, kam až lze v rozhovoru zajít. Můj pořad není zábavný jako Všechnopárty Karla Šípa.

Většinou ano, samozřejmě s ohledem na povinnosti manžela a dcery. Musím i plánovat. Zejména pokud jde o expedice nebo nějaké výpravy.

V Rusku ne, tam se v šedesátých letech narodil můj bratr. A v Číně jsem byla v roce 1990 až 1991. Do Ruska jsem odjela až s manželem a Vanilkou v roce 2010.

Nemůžu říct, že znám poměry, ale cestovala jsem tam, žila a mluvila s lidmi a představu jsem si udělala. Na tu otázku si ale netroufám odpovědět, nejsem politolog ani sociolog. Můj táta, sinolog, to ale o Číňanech tvrdil už před třiceti lety. Znal mentalitu Tygra. Rusko nás nepřeválcuje, nemá čím a má svých problémů dost, zato nastává století Číny. Už teď skoupila části Afriky, Ameriky i Evropy.

To se mu stávalo málokdy. Táta měl velice rád umění, ctil čínskou filozofii, znal literaturu, poezii, historii země, a hlavně lidi. Vždycky byl sociální typ, tíhl k chudým a poctivým Číňanům, kteří by vám dali to poslední, co mají. Takových je ještě pořád dost, především v odlehlých oblastech, kde se ještě nezhlédli v euroamerickém importu.

Složitý byl vždycky, ale teď je velmi rychlý a přehlcený informacemi.

Ráda bych ji naučila filtrovat informace a vybírat si jen to podstatné. Aby přemýšlela, uměla si vytvořit vlastní názor a věděla, co je to kritické myšlení. Jinak se zahltí nepodstatnými zbytečnostmi a ztratí celý život, jako když mávne proutkem. A ještě ji chci vést k samostatnosti, aby si byla jistá sama sebou, věděla, co má, a vážila si toho. Co si sama udělá, to bude mít.

Teď ne, je jí dvanáct a začíná jí puberta.

Po mně naštěstí ne! (směje se) Má dominantní rysy po prarodičích, je v ní touha věci plánovat a řídit. Je organizační typ, všeho se hned chopí. Snaží se přebírat odpovědnost i za mě. Bráním se tomu a ještě to pár let vydržím.

Je opatrná, nepřekročí hranici rizika. Do adrenalinových sportů se nepustí.

Balet ani náhodou. V rodině nemáme talent k tanci. Vanesska jezdí na koni. Umí něco, co my s manželem neumíme, takže má nad námi navrch a to se jí hodně líbí.

To všechno jsou sporty, které jsem si v určité době vyzkoušela. Teď se můj sportovní život smrštil na aktivity, které mi přinášejí klid a relaxaci, tedy na pobyt v horách a u oceánu. Chodím a lezu po horách, v zimě mám ráda skialpinismus, v oceánu surfuji a potápím se. Patřím do skupiny žroutů života, ale teď už naštěstí vím, že všechno nemůžu stihnout.

Ano, na dovolené. Ráno jsem surfovala, což Vanilku ani mého muže nebere. Od půl šesté do devíti je ve vodě jen málo surfařů, máte vlny pro sebe. No a po desáté už jsme byli spolu a podnikali jsme běžné dovolenkové věci.

Musím si všechno vyzkoušet. Pro novináře a reportéra je to nejvíc, pak můžete předávat tu zkušenost dál v otázce, reportáži, glose. Po tatínkovi jsem zdědila vypravěčství a zkoumání lidských motivací, maminka byla plánovač a velká sportovkyně. Díky ní jsme oba s bratrem lyžovali. Já pak měla opakovaně úrazy kolene a bylo po sportovní kariéře.

Stabilně. Ještě jsem si ho na jiných akcích dobila, přišly přetržené vazy a chrupavky. Letos v lednu jsme na skialpech v Rakousku sjížděli třítisícovku, a protože jsem si nevzala ortézu, musela jsem dávat pozor a neužila jsem si to tak, jak jsem mohla.

Nikdy nejdu do extrému, nepotápím se do extrémních hloubek, nedělám prvovýstupy s rizikem, že spadnu, navíc mě na laně jistí kolega. Stojím ve stěně, v plném soustředění, abych našla další chyt, nikdo na mě nespěchá, všude je klid, kolem jen skály, dole vidím údolí, fouká vítr, občas proletí pták. V tu chvíli jsem součástí věčnosti. Co je na tom adrenalinového?

V nejhorším případě spadnu o metr dva níž a zkusím to znovu.

Byla jsem tam s osmičlenným týmem žen a každá jsme měla svého horského vůdce. K vrcholu jdete (pokud předtím nesněžilo) po hřebeni ušlapanou cestičkou, širokou na dvě stopy, vpravo, vlevo i za vámi je díra, před vámi vrcholová placka. Nahoře je však překvapivě docela dost místa.

(dlouho přemýšlí) Bojím se, že lidi, kteří mě mají rádi, jednou přijdou a řeknou, že už mě nemají rádi.

Nevím, třeba jejich láska nebo přátelská náklonnost vyprchá. Už se mi to párkrát stalo. Také se bojím, aby se mé dceři nepřihodilo něco špatného. Bojím se jízdy na horském kole a někdy i při surfování, když je vlna příliš vysoká.

Část prázdnin strávím s dcerou a s horolezci plánujeme dva přípravné kempy na Himálaj. Musíme se naučit vodit nevidomého Honzu. Jinak zůstanu doma. V Česku je to v létě nejlepší. Od května do září je nesmysl opouštět tuto krásnou, zelenou a kvetoucí zemi.