Lucie Výborná: Každý má kus návodu na dobrý život

Bojovala jste s pokušením ignorovat příznaky nemoci, které se u vás během expedice projevily?

Kdyby to bylo před deseti lety, tak bych svoji hranici asi ještě pokoušela, byť jsem podvědomě věděla, že nedojdu. Dřív, než se to doopravdy stalo a než mi můj průvodce Christian řekl, abych pokračování cesty zvážila. Po třech týdnech jsem nebyla schopna udržet potřebné tempo, protože ve chvíli, kdy jsem přidala, tak jsem jen kašlala.

Obrečela jste to?

Hodně. „Co sis o sobě myslela?“ říkala jsem si. Když jsme se pak ocitli nikoliv na základně, ale nejprve na jižním pólu, kam to jediné letadlo, co nás mohlo vyzvednout, letělo, šla jsem do stanu, co sloužil jako společenská místnost. Na mapě tam byly vyznačeny jednotlivé expedice a naše trojka byla stále ještě v Thiel Mountains, v půlce cesty, kde jsme to museli zabalit. Ač jsem myslela, že už to mám vyřešené, vyhrkly mi slzy a já vyběhla ze stanu, aby to nikdo neviděl. Okamžitě mi na obličeji zmrzly. A já se začala konečně sama sobě smát.

Musela jste někdy v životě udělat podobně těžké rozhodnutí?

Ano, ale to se týkalo mé rodiny a blízkých vztahů. Ve chvíli, kdy vám umírá nejbližší, musíte dělat opravdu těžká rozhodnutí. Antarktida je ve srovnání s tím prkotina.

Když jste zvažovala ukončení cesty, myslela jste při tom na někoho?

Před odjezdem jsem si povídala s kolegou, který mi kladl na srdce, abych se vrátila, když se něco „podělá“. Slíbila jsem sobě i jemu, že nepůjdu přes hranu. Na ten slib jsem si vzpomněla. A taky jsem nechtěla zmeškat svoji novou talk show. Divadlo pronajaté, štáb České televize v pozoru a moderátorka na Antarktidě nebo na cestě domů? To by bylo něco!

Já si spíš říkala, jestli jste se nechtěla vrátit kvůli manželovi a dceři.

Nebylo to tak, že kdybych pokračování expedice riskla, zemřu. Asi bych si poškodila hlasivky nebo plíce, ale myslím, že by to nebylo fatální. Navíc muž je na moje výpravy dávno zvyklý a dcera je dvacetiletá slečna, která má svůj život. Pro mě je spíš důležité vědět, že jsou v pořádku oni.

Jak se zrodil nápad vyrazit na jižní pól?

Na přelomu roku 2019 a 2020, když jsme s kamarády vylezli na nejvyšší horu Antarktidy a na lyžích se vrátili na základnu, mi bylo líto, že nemůžeme jít dál. Tak jsem si řekla, že se vrátím.

Co všechno příprava na polární expedici obnášela?

Pro americkou logistickou společnost, jež výpravu zajišťuje, jsem musela vyplňovat podrobný dotazník, ve kterém chtěli vědět, jaké mám zkušenosti s tábořením na sněhu, s extrémní nadmořskou výškou, kolik dní v roce strávím na lyžích, dokonce na jakých lyžích. Bylo to šest stran dotazníku! Stejným způsobem vyžadují kompletní zdravotní údaje. Neměli byste mít třeba slepé střevo a zuby osmičky, protože problémy s nimi by mohly být v polárních podmínkách fatální.

Zdraví a perfektní fyzička patří do základní výbavy polárníků. Vy jste v rámci zlepšování kondice vyrážela na dlouhé pochody, při kterých jste za sebou tahala pneumatiky. Proč?

Pneumatiky Emil, Jarmila a Mimi mě provázely skoro celý předešlý rok a byly zdrojem povyražení všude, kam jsem s nimi přišla. Málokdo věděl, že se chystám za sebou táhnout sáně, které mají přes 80 kilogramů. Ale bez téhle průpravy bych cestu Antarktidou nezvládla. Poslední pátky a víkendy před expedicí jsem s nimi nachodila přes dvacet kilometrů denně. Vzdálenost, kterou jsem v poslední fázi přípravy simulovala s pneumatikami, jsme museli v naprosto jiných podmínkách ujít každý den, abychom dodrželi plán. Polárničina je především matematika, řád, konstantní rychlost. Musíte mít všechno dobře spočítané.

Přemýšlím, jaké asi musí mít člověk na takovou cestu boty.

Jsou o několik čísel větší než normální obuv a existuje mnoho způsobů, jak si je uzpůsobit pro chůzi na sněhu. Musíte zjistit, jaký vnitřek boty vyhovuje právě vaší noze, a naučit se v nich chodit. Jakmile by si člověk během prvního týdne vyrobil puchýře, bylo by to extrémně bolestivé a poznamenalo by to celou výpravu. Nové boty jsem proto rozchodila už během přípravy ve Švédsku, Norsku a na Špicberkách, kam jsem odjela s norskou kamarádkou Kathinkou.

Vaším průvodcem byl zkušený norský průvodce Christian. Už jste spolu předtím nějakou výpravu podnikli?

Předtím jsme se neznali, jen přes Skype a po telefonu, ale nevadilo to. Fungovali jsme spolu tak, že jsme se ráno v 8.15 sebrali, šli osm hodin, pak jsme si plácli a rychle postavili každý svůj stan. Christian proto, že byl závislý na kávě, já zas měla velký hlad. Další den ráno jsme stany ve smluvený čas rozepnuli a vyrazili.

Měli jste během putování vůbec možnost se poznat?

Na konverzační tempo, při kterém se běhá jogging, není čas. Padesát minut ostré chůze střídá deset minut pauzy. Není to přestávka na odpočinek v pravém slova smyslu, napijete se, vyčůráte, maximálně upravíte výstroj a pokračujete dál. Když nefičelo nebo jsme se zrovna nekochali výhledem, prohodili jsme pár slov. Vzhledem k tomu, že už třiatřicet let sedím v rádiu s velkými sluchátky, které mám hodně nahlas, ticho jsem si dost užívala. Ticho je součástí mého domovského pocitu, ani doma nemám televizi.

A jak zní polární ticho?

V Antarktidě má ticho vlastní zvuk, dokonce bych řekla několik různých zvuků, přesně je popsat nedokážu. Jeden z nich nastává, když přestane foukat, ten bych přirovnala k jakémusi absolutnímu tichu, zenu. Specifický zvuk mám třeba spojený s brnkáním větru o stanová lanka, před usnutím jsem pak poslouchala, jak vítr přesouvá ledové krupičky po pláni. Věřím tomu, že se dá ucho natrénovat na zvuky, které při normálních podmínkách nejsou slyšitelné.

Pospícháte pustinou pokrytou sněhem s těžkým nákladem na saních, posloucháte ticho. Co se vám honí hlavou?

V hlavě mi neustále bzučí, takže první myšlenka byla, jestli se pokusím všechny ty toky různých nesmyslů korigovat, a pak jsem si řekla, že ne. Chtěla jsem vědět, jaký bordel v sobě mám. Postupně hlava vyhazuje různé smetí, až se pátý šestý den unaví sama sebou. Nemáte žádné podněty, které by mozek musel zpracovávat, pokud zrovna nemusíte zabrat nebo dávat pozor, abyste zvládla sněhový jazyk. Když přituhne nebo to začne být těžké, v danou chvíli děláte, co musíte, a na nějaké přemítání není prostor.

Zmínila jste dlouhý vztah s rozhlasovými sluchátky. Teď se ale vracíte na televizní obrazovku s vlastní talk show. Zastesklo se vám po moderování před kamerami?

Bez rádia nedokážu být, nechám se z něho asi vynést nohama napřed. Pořád mi ale v hlavě straší různé nápady, a když mám pocit, že za něco stojí, snažím se je realizovat. Za dobu, co pracuji v rádiu, jsem zpovídala téměř všechny známé a zajímavé osobnosti, některé i vícekrát. Tak mě napadlo, jak by se někteří vynikající lidé dali tematicky propojit. U zrodu nápadu stála producentka Kateřina Kovářová a vedení České televize mi dalo prostor na Dvojce, což je kanál k danému typu pořadu jako stvořený. Nejsem ale bavič a nebudu si hrát na Karla Šípa nebo Honzu Krause.

Podle jakého klíče budete hosty propojovat?

Když se setkám s člověkem v rozhlase, tak z něho chci dostat návod na dobrý život. Věřím, že všichni v sobě kus takového návodu máme. Stejně tak moji budoucí televizní hosté. Kousky návodů budu skládat v různých tématech. V prvním díle to jsou učitelé, příště si budu povídat o tom, jak se žije s hyperaktivitou, tam počítám s tím, že se asi nedostanu vůbec ke slovu! Nápadů máme s dramaturgem Tomášem Černým spoustu, tak uvidíme, jak se jim bude dařit.

Z vašich deníkových zápisků vzešla kniha Mezi světy. Plánujete nyní antarktické pokračování?

Poranila jsem si tehdy achilovku, a abych nezešílela, pustila jsem se do vydání knihy Mezi světy. Nesmírně si vážím ohlasů, které na knížku mám, ale jestli přijde další titul, se ještě uvidí. Nejsem spisovatel, jsem novinář, možná šikovný publicista, proto bych ráda pustila do světa jen knihu, za kterou se nebudu muset stydět, rozhodně ne deníček z pionýráku. Jsem v kontaktu s editorem a třeba se podaří, aby byla druhá kniha lepší než první a dostala u čtenářů šanci.

Deník si vedete dlouhé dekády. Krmíte ho svědomitě každý den?

Píšu si ho už od deseti let, ale ne pravidelně, spíš v okamžicích, když mě něco zasáhne, přebublá přes okraj a já si to chci uložit, abych se k daným pocitům a myšlenkám mohla zase vrátit. Většinou se jedná o krásné věci a mrzelo by mě, kdyby se rozplynuly a ztratily. Taky si věci ráda fotím. Dokonce jsem si pořídila tiskárnu, abych si mohla do deníku lepit obrázky.

Jaké impulzy vás pudí ke psaní?

Hlavně pobyt v přírodě, je jedno, jestli jsou to Krkonoše nebo Antarktida, všude se dají vidět zázraky. A potom – v práci se neustále setkávám se zajímavými lidmi a jejich výtvory. V rámci příprav sleduji aktuální seriály, čtu romány. Musím se soustředit na detaily, i když mám občas pocit, že mi praskne hlava. Deník mi pomáhá utřídit si myšlenky. I když ho někdy píšu do noci a ráno vypadám jako sůva.

Za mikrofonem přece není poznat, že jste sůva.

Za mikrofonem nesmí být poznat, ani když vám někdo z rodiny umírá. Někteří posluchači na tom mohou být o dost hůř než já.

Na to myslíte, když vysíláte?

Dost často. Kdysi jsem na Frekvenci 1 vedla pořad Na titulní straně a rozebírala v něm téma humor. Ptala jsem se, jestli lidé znají někoho, kdo vymýšlí vtipy, posluchači volali a mezi nimi i pán, který začal vtipy rovnou vyprávět. Přesto jsem podle intonace a slov poznala, že je hodně smutný, a zeptala jsem se ho proč. Ticho. Jedna, dvě, tři vteřiny. V rádiu je to celá věčnost. Pak řekl, že je na jednotce intenzivní péče a umírá. A zase ticho. Jedna, dvě, tři vteřiny. Tentokrát šlo za mnou. Musela jsem se s tím těžkým momentem popasovat za všechny posluchače. Od rodiny jsem se za několik dní dozvěděla, že pán umřel. Od té doby ho nosím v hlavě, zejména když nejsem ve formě. Vím, že na každém slově záleží.

Horolezecké i polární expedice jsou vnímány jako extrémní a nebezpečné. Dá se říci, že se při nich dostáváte blízko smrti?

Naopak. Setkávám se při nich se životem v nejčistší podobě. Beru život do vlastních rukou a dělám všechno pro to, aby se mi nic špatného nestalo.

Co myslíte onou nejčistší podobou života?

Chci si umět poradit, postarat se o svůj život, potkat se s ním, aniž by mi kdokoliv říkal, co a jak mám dělat. Vím, že žiji v bláznivé civilizaci, která vytváří mentální spam, o nějž nestojím, proto se snažím od jejího vlivu utíkat. Jsme jako lidstvo přešlechtění, pořád se myjeme, dezinfikujeme, nejsme schopni vyjít schody, radši jedeme výtahem, zateplujeme si baráky, v autě si nahříváme sedačky, aby nám nebyla ani trochu zima. Vaříme se jako žába pomalu v hrnci. Život rozmělňujeme ve zbytečné pohodlnosti místo toho, abychom byli venku, chodili, lyžovali nebo sekali dřevo. Přitom jakmile opustíme jakousi „skořápku bezpečí“, jsme nejblíž sami sobě.

Není to rozkol? Bez civilizace se neobejdete a jen díky tomu, že v ní fungujete, můžete podnikat útěky do divočiny.

Není. Přijímám věci takové, jaké jsou. Žiju v Praze, protože tu mám práci. Vím, že v pátek odjedu do hor, postavím si stan, uvařím si vodu ze sněhu a budu se dívat, jak vycházejí hvězdy. Jsem ráda venku, mám ráda pomalé plynutí času, je to ozdravný proces. Žijeme zbytečně rychle a děsí mě, kde se pokrok zastaví. Vždyť nejsme stroje. Chci mít svůj život ve svých rukou a myslím, že si to samé zasloužíme všichni.