Článek
Získala jste už osmého Stříbrného slavíka. Pošilháváte po tom zlatém, nebo jste se stříbrem spokojená?
Letos to bylo hodně těsně, ale mně je to stříbro sympatické. Netíží tolik jako závazek. Spíš je to skvělá motivace do další práce, která mě nesvazuje, ale žene dopředu.
Jen jsem si vždycky myslela, že pokud někdy dostanu nějakou cenu, bude to za divadlo. Na zpěv bych u sebe nevsadila ani omylem. Mám zapamatovatelnou barvu hlasu, ale techniku dřu. Někdo otevře chlebárnu a je to tam. To závidím…
Měla jste na Českém slavíku Mattoni 2015 troje šaty. Proč tolik?
Všechny mi navrhla Jiřina Tauchmanová. Zlaté mi přišly adekvátní k padesátému ročníku soutěže. Slavnostní a rafinované. Červené byly nejpohodlnější, protože jsem si k nim obula konversky a mohla zpívat a tancovat a hodily se k písničce Hop hej.
A ty odvážné na afterpárty?
No… Víc odhalené, než je u mě zvykem, ale nedošlo k žádnému trapasu, takže v pořádku. Mám teď jinou postavu, než na jakou jsem celý život zvyklá. Už se těším, až zas na hrudníku nebudu nosit batoh. (směje se)
Co na to Tomáš?
No, nestěžuje si.
Do Kanady si beru jelení lůj, krupicovou kaši, krém pro děti od Nivey, spoustu splněných pracovních úkolů a novou energii.
Vašemu staršímu synovi jsou čtyři roky. Mladšímu pět měsíců. Kolik toho v tomto období naspíte?
Jsou pořád se mnou. Solnej sloup, tak se jmenuje moje nová písnička, jsem celý nazpívala s Adamem v náručí.
Vážně?
Vážně. Je u mě v největším klidu. A spánek? Znáte to. Spíš nespíte, někdy trochu a pořád vám chybí. Ale to už asi jiné nebude a je mi to celkem fuk. Hlavně ať jsou kluci zdraví.
Někdy bývá zvykem obdarovat maminku po porodu například šperkem. Dodrželo se to i u vás?
Já na šperky moc nejsem, i když jsem svou tvář spojila s Trollbeads šperky, protože jsou praktické, krásné a variabilní. Ale takové ty křehulky kolem krku, které stojí bambilión, by mi dlouho nevydržely. Buď bych je někde zapomněla, nebo by je kluci rozcupovali, nebo bych si při běhu vyrazila zub.
Jak vlastně vznikla volba sáhnout po tradičních mužských jménech, jako jsou Matyáš a Adam?
Jsou jasné ve všech jazycích, nekomolí se ani francouzsky, ani anglicky a dávají klukům možnost je naplnit vlastním charakterem. Jen jsem nepočítala s variantou Adámek. Tak Adamovi neříkám, protože se mi to k němu nehodí. Je to buď Adam, nebo pan Miminko.
Všechno, co jsem prožívala, se dřív nebo později do textu promítne. Ale není to prvoplánové.
To je tak vážný či důstojný? Nebo proč?
Je to takový usměvavý tydýtek. Takže ho miminko vystihuje zatím nejlíp.
Jak přijal brášku starší Matyáš?
Je to ten nejlepší brácha na světě.
S manželem Tomášem Plekancem je šťastná. „Zaujalo mě, že má oči jako tajemný voják od Viktorky,“ žertuje.
Kdo vám teď nejvíc pomáhá?
Stavebnice Lego a v Čechách babičky a děda.
Pomáhá vám s dětmi i manžel?
Tak určitě… (směje se)
Obvykle se říká, že žena při očekávání syna zkrásní. Slýchala jste to?
Krásná jsem si rozhodně nepřipadala. Hlavně ty problinkané první tři měsíce těhotenství. To jsem vypadala spíš jako zombie.
Nedávno jste prohlásila, že jste máma na plný úvazek, bez chův. Vždy mě překvapí, jak některé ženy s našláplou kariérou dokážou včas ubrat plyn. Vy jste hrála, zpívala… Nechybí vám publikum?
Pořád hraju i zpívám, takže není důvod, aby mi publikum chybělo. Koncem roku v éteru pouštěli nový duet s Karlem Gottem Čas vánoční a v lednu jsem přišla s novou písničkou. Když máte v krvi práci, tak vás děti nezastaví. Jen prohloubí.
Mimochodem, potkala jste se s Karlem Gottem na Slavících? Co jste mu popřála?
Nepotkala. Už to, že přišel a cenu převzal, byl úžasný moment. Nikdy bych se neodvážila ho zdržovat a riskovat tím jeho zdraví.
Se zpěváky Janem Toužimským a Petrou Janů se před pěti lety sešla v muzikálu Ať žije rokenrol.
Plynou vám teď dny jinak? Pomaleji, rychleji?
Jsou víc členěné a mají pevnější řád. Když jsem byla v Praze na Slavících, kluci měli posunutý čas z Kanady o šest hodin. Přesně ve dvanáct v noci pro ně bylo šest večer, a tak jsem mohla dát Adama spinkat a jít na párty. Vyšlo to perfektně.
Některé maminky dlouho doma nevydrží, nejsou domácí typ. Jak jste na tom vy?
V Kanadě jsem typ domácí a v Čechách mě baví pracovat. Je to příjemná kombinace obou světů. Ale v Montrealu jsem nadabovala Hotel Transylvánie a natočila dva klipy. Takže se to rozdělení tak jemně míchá.
Najdete si vůbec při vašem vytížení čas pro sebe? Jak ho trávíte?
Ale jo. I když jsem sama pro sebe takové páté kolo u vozu. (směje se) Mně stačí dlouhá procházka. Tam si utřídím nápady a pocity. Bez toho bych měla v duši docela zmatek.
Chystáte se zkušenost mateřství taky vyzpívat, jako jste to dělala se svými jinými životními prožitky?
Všechno, co jsem prožívala, se dřív nebo později do textu promítne. Ale není to prvoplánové. Chci, aby se posluchači mohli s příběhem nebo zpovědí identifikovat. Já sloužím jen jako zdroj a hlas.
Žijete v Kanadě. Nestýská se vám, zvlášť teď? Nepřipadáte si osamělá?
Proč bych měla? S dětmi je fofr a sranda a nikdy nuda. Sem tam mi všechno padá na hlavu, jindy jde vše jako na drátkách. A osamělá jsem nebyla nikdy. Ani když jsem žila sama.
Vy si snad nikdy nestěžujete. Nebo ano?
Mám pár svých vrb a těm říkám, co mě štve a trápí. Ale spíš se snažím s takovou věcí bojovat sama.
S kým se nejvíc v Montrealu stýkáte?
S kamarády. A docela často se vídám s Martinou Adamcovou. Tu jsem obdivovala, už když skvěle uváděla Hry bez hranic. Líbilo se mi, jak plynule přepínala z češtiny do francouzštiny.
Co si při návštěvě Čech nezapomenete s sebou odvézt do Kanady?
Jelení lůj, krupicovou kaši, krém pro děti od Nivey, spoustu splněných pracovních úkolů a novou energii. Do Kanady si pak jedu pro nápad a řád v životě. Ten mám v Praze kvůli práci minimální.
V čem je v Kanadě život snazší a co vám naopak přináší komplikace?
Život mi přijde všude stejný. Takový, jaký si ho uděláte. Je to na vás. V Kanadě jsou větší vzdálenosti ke všemu. V Praze máme všechno, co by kamenem dohodil. Což je fajn. Jen na stromy už nějak není prostor. To je mi líto.
Za své CD Dárek obdržela platinovou desku, která se uděluje za více než 20 tisíc prodaných kusů. Převzít si ji šla se svým tatínkem, hudebníkem Jiřím Vondráčkem.
Dovedete si představit, že byste v Kanadě zůstali nastálo?
To se asi nestane. Ale vidím teď maximálně na rok dopředu. Dál ani na krok.
V hudbě se vám daří, máte krásnou rodinu. Co byste ještě ráda?
Natočila jsem spoustu pohádek, ale nikdy tu pravou štědrovečerní. Když mi Maty říká, mami, pusť mi pohádku s tebou, tak odpovídám: Ještě jsem tu pravou pro tebe nenatočila. Snad se někdy dočká. To je můj sen.
