Lucie Vondráčková: Tancuju odjakživa na všechno, co má v sobě rytmus

Ale i trochu zahálela. (směje se) A taky jsem pracovala v rozhlase. To byl delší dobu můj sen a teď se mi splnil hned několikrát. Měla jsem možnost točit s panem Weinlichem, s panem Ruskem a jednou jsem měla šanci podívat se do světa Augusta Strindberga, kterého jsem zatím jen jako čtenářka obdivovala a s respektem od něj udržovala odstup.

Uvidíme. Teď jsem na takové křižovatce, ale vypadá to nadějně.

Že přesně platí tahle věta: Odpočívej ještě předtím, než únava dosáhne vrcholu. To jsem dřív neuměla.

Když do něčeho jdu, tak naplno. To se nemění. Ale mezitím umím dělat pauzy. To slovo jsem dřív neuznávala.

S nabídkou na muzikál jsem váhala. Ale spíš kvůli tomu, že jsem u muzikálu obzvlášť opatrná a vybíravá. Základem pro mě vždycky byla činohra. Ta tvoří devadesát procent rolí, které jsem si na jevišti prožila. Muzikál vnímám spíš jako hodně náročné a šťavnaté zpestření divadelní činnosti.

Moc se mi líbí věci, které pro Rokenrol napsal. Vyzvídala jsem, jaký měli s panem Šípem postup práce. Nebudu ho prozrazovat, to musí oni sami, ale myslím, že to byl skvělý nápad a pro oba inspirativní cesta. A proto vznikly tak čerstvé a konkrétní hudební motivy. A Honza Toužimský celou desku náramně pěkně nazpíval.

Asi týden. Pak přišel listopad 1989 a všechno zrušili. Jezdila jsem ale na vodácké a taneční tábory. Tam po nás červené šátky nikdo nechtěl. Tam jsme museli pádlovat nebo tancovat.

Mám ráda taneční hudbu, která z té rokenrolové vychází.

Tancuju odjakživa na všechno, co má v sobě rytmus. A někdy to zvládnu i na to, co žádný rytmus nemá. (směje se) Jana Hanušová navíc udělala takové krásně přirozené choreografie, které v sobě mají i humor. Něco podobného jsem viděla na představení Veselých skoků, což je originální pohybové divadlo, které mám moc ráda. Působilo na mě jako zjevení. Takže při takhle skvělé choreografii se tancuje jedna báseň.

Myslíte třeba ty, které se tančí v závodním akrobatickém rokenrolu? To určitě ne! Já během tance radši zůstávám při zemi a salta a fliky nechávám těm, kteří se tolik nebojí. Nejlíp, když si dá salto nějaký šikovný kluk a já tu figuru pak dozdobím dvojitou piruetou. Něco jako třešnička na dortu, víte? To jde k holce líp!

Líbí, ale osobně jsem spíš typ, co nosí džíny a volný triko. Není to zdaleka tak elegantní, vím, ale vyhovuje mi ta pohodlnost a určitá svoboda.

Nám táta pouštěl Bedřicha Smetanu a Beatles. Nerozdělovala jsem v sobě muziku na správnou a nesprávnou. Poslouchala jsem to, co jsem poslouchat chtěla. Dřív sice existovala hudba různé kvality, ale dneska má taky spousta lidí tendenci diktovat, co je podle nich to jediné správné. A čím si v žádném případě nesmíte ničit vkus. A já opravdu netuším, proč by měl někdo komukoli říkat, co poslouchat, a co ne. Hodnotit a posuzovat vkus kohokoli mi připadá naprosto nepřijatelné. Fandím cestám, které si v sobě lidi objeví sami.

Objevila jsem ho až na DVD. Poměrně nedávno. Ale potkat na place paní Štěpánkovou a paní Kolářovou a mít takového tatínka, jako je Jaromír Hanzlík, to pro mě bylo velkým hereckým dárkem. První den jsem měla obrovský kámen na duši, abych jim nekazila tu jejich zabydlenost v perfektně známém prostředí, ale pak se mi zdálo, že mě přijali do rodiny. (směje se)

Nevyskytovala, takže předloha nebyla. Ta dnes už dospělá holka byla v té době tuším ještě v bříšku. Takže z ní mohla klidně vyrůst taková brejlatá, jemně nervózní osoba, kterou dohání k šílenství její tchyně.

Víte, jak vždycky všichni říkají, že Vánoce jsou moc hektické a jak je dohánějí k šílenství ty spěchající vlny lidí na ulicích a v obchodech? Tak naše rodina je pravý opak. Máme hodně rychlý celý rok. Zvlášť na podzim, když jsme dodělávali desku. Vánoce jsou pak naprostá oáza klidu. Vlastně chodím do těch davů, které útočí na regály se vším možným, odpočívat. V den Vánoc je u nás posvátno jako v kostele. To je u Vondráčků neměnné. V lednu se zase rozjedeme jako pendolino. Rychle a potichu. (směje se)

Každý den si ráno najdu nějaký citát, který mě celým dnem provází. Dneska to je třeba latinské úsloví: Nezná sladkého, kdo neokusil hořkého.

Všechny, které nakonec vyberu na desku, se mě dotýkají velmi osobně. To, co neumím pojmenovat v rozhovoru, se nebojím vyslovit v muzice. Buď v textu svém, nebo Hanky. Dokonce bych řekla, že ty, které napíšu já, jsou ve své výpovědi o něco uzavřenější než ty, které si troufám zpívat, když vím, že je píše ona. Je v tom možná trochu herectví, protože se můžu schovat za roli zpěvačky. Ale paradoxně toho na sebe skrz ni prozrazuju daleko víc než skrz svoje vlastní slova.

Jmenuje se Dárek a tajila jsem ho, jak nejdéle to šlo. Aby to byl opravdu vánoční dárek se vším všudy. Jsou na něm zasněženě pohádkové písničky, hodně duetů s lidmi, které mám ráda, spousta nových pomalých balad a některé věci, které jsem si zazpívala třeba po patnácti letech. Chtěla jsem si vyzkoušet, jak se písnička změní, když do ní otisknete novou životní zkušenost. A to je asi to, co prozrazuju. Nové zkušenosti.

(Rozesměje se) Oddechla jsem si. Konečně mám pocit, že nemusím vysvětlovat svoje profesní volby a kroky. Odjakživa si dělám, co dělat chci. Ale když jste mladší, tak má spousta lidí, které sotva znáte, pocit, že vám musí radit a sdělovat své soudy.

Ohledně všeho. Nebudu to rozvádět. S tím už se teď, po skoro dvaceti letech práce v oboru, nesetkávám. Dost lidí si už naštěstí zvyklo i na to, že se věnuju jednak činohernímu herectví, kde se nořím do Dostojevského, ale také že se občas zapatlám flitrama a udělám si výlet do popu. Jsou to dva protipóly, ale oba pro mě a ve mně mají svůj prostor a právo na existenci.

Nemluvím. Soukromí střežím v srdci jak oko v hlavě. To máte pravdu (směje se). Trávím čas s lidmi, kterých si hodně vážím, se kterými je mi příjemně, mají v sobě klid a které znám buď hodně dlouho, nebo mám pocit, že je chci dlouho znát. Řídím se heslem, které nám vždycky říkal náš pan profesor antropologie: Mluv, zajímáš mě!