Lucie Vondráčková: Překážky můžou v člověku zažehnout vůli nevzdávat se

Prý ráda chodíte pěšky. Přišla jste i sem, nebo přijela?

Pěšky chodím pořád a pokud možno všude, ale někdy jako dnes si třeba popojedu dvě stanice metrem. Většinou na to dojde, když mám trochu zpoždění, ale podzemí ráda využiju i v létě. Vedra, jako je právě to dnešní, nejsou nic pro mě. Naprosto mi vyhovovalo, když letošní srpen chvíli vypadal jako říjen.

Kdy jste s pravidelným chozením začala?

To už je dávno. V jednadvaceti letech jsem na studijním pobytu v Cannes, kde jsem se učila francouzštinu, hodně jezdila na koloběžce. Když jsem pak byla v angažmá v pražském Rokoku, jezdila jsem na ní i ze Strašnic do divadla. Jenže jsem si pak strhla záda, protože jsem blázen, co jde do extrému… A tak jsem koloběžku odložila a začala chodit. Je to návykové. Jakmile vynechám, chybí mi to úplně stejně jako někomu jinému fitko.

Počítáte kilometry, nebo máte oblíbené procházkové trasy, které si potřebujete projít?

Na procházky vlastně moc nechodím, to jenom s pejskem nebo když čekám na syny během tréninků. Vždycky to prostě musí mít důvod. Dopoledne si to třeba štráduju z domova na dabing a potom vyzvednout kluky ze školy. Kluky svým chozením ale netrápím, to je moje cesta, a taky jsem chtěla, aby uměli jezdit metrem i tramvají. Aby znali pravidla, koho mají pustit sednout a že mají nejdřív nechat lidi vystoupit. Prostě aby nebyli ztracení a stáli nohama na zemi.

Na pěší výlet do přírody by s vámi vyrazili?

Z donucení asi jo. Ale nedivím se jim, ani mě to v dětství nebavilo. Proto je do toho nenutím. Jsem ráda, že dělají aktivně sporty, které je zajímají, a pohybu mají tím pádem ažaž. K tomu je vedu od dětství.

Jejich tatínek je hokejista Tomáš Plekanec, baví je hokej?

Hokej ani jednoho bohužel moc neláká. Oba tíhnou hlavně k individuálním sportům a do žádných kolektivních se jim nechce. Takže u nás od malička jede plavání, gymnastika, tenis a tak. Ale stejně jako na tréninku, tak ve škole nejvíc záleží na učitelích. Buď jsou super, nebo vám to můžou trochu znudit…

K čemu je ještě vedete?

Matyášovi je jedenáct, Adamovi osm, jsou tedy ve věku, kdy mají být všestranní a učit se toho co nejvíc. Mně jde hlavně o to, aby neseděli doma za pecí, uměli jazyky, četli knížky a nevyrostly z nich povrchní bytosti.

Pokud jde o cizí jazyky, na ty máte v rodině zřejmě talent.

Na tom něco bude. Moje babička ovládá kolem deseti jazyků, byla dlouhé roky profesorkou na vysoké škole. Mámu to taky baví, ale není tím, myslím, až tolik cáklá jako já.

Takže vy jste vášnivá polyglotka po babičce?

Tak to se nedá říct, ale domluvím se obstojně anglicky, francouzsky a španělsky. Trochu jsem v průběhu let zapomněla na němčinu, ale mám ji ráda, tak to snad doženu.

Doba se změnila, vaši synové mají při studiu jazyků asi lepší možnosti, než jste měla v jejich věku vy.

Každá doba má svoje. My měli klepadla, céčka a vitacit a oni mají pokémony, Duolingo a neomezenou možnost cestovat a učit se. Ale právě ty překážky a fakt, že něco nemůžete, kdykoli chcete, ve vás můžou zažehnout ten správný oheň a vůli nevzdávat se. Spousta lidí, když může všechno, totiž nakonec nedělá nic. Neomezené možnosti jsou trochu nebezpečné, myslím.

V posledním roce je vás zase víc vidět. Vydáváte nové hudební album Letokruhy a za pár dní vás čeká premiéra v divadle… Čím to?

Kluci už odrostli a jsou samostatnější, tak už jsem si po návratu z dlouhé rodičovské dovolené postupně dovolila víc práce. Mám taky načerpáno. Všechny zážitky, milé i nemilé, zkušenosti, cesty, výchova dětí. To všechno se sečetlo a přehrála jsem se do rolí studovaných matek, které se vrací do práce. To jsou často teď moje role v televizi. A moc mě to baví. Zažívám osudy jiných postav, žen, co to mají podobně, a přece jinak.

Všimla jsem si vás už v zimě v seriálu O mě se neboj a nebyla jsem jediná, komu se váš výkon líbil. Říkala jsem si, že by vám podobné nabídky mohly chodit častěji.

Ve stejnou dobu jsem vplula zpátky na jeviště i na obrazovku. Byla jsem nejdřív trochu opatrná, ale po větších dramatických i epizodních rolích jsem začala mít pocit, že časově už zvládnu i větší herecký prostor. A pak přišla nabídka z Ulice. Ptala jsem se kluků, jestli do toho mám jít. Řekli mi, že „to dáme“. Těší mě, když na sebe věci navazují takovýmto přirozeným způsobem. Prostě všechno si vás vždycky najde ve správný čas. No a divadlo, to už se taky pěkně roztočilo.

Na castingy tedy možná ani nechodíte?

Chodím. Já je mám docela ráda. Nebyla jsem tady deset let (s dětmi a dnes už bývalým manželem, hokejistou Tomášem Plekancem, žila v Kanadě, pozn. red.) a za tu dobu se změnila spousta věcí. Byla jsem zvyklá točit s takovými bardy, jako byl Karel Kachyňa nebo Václav Vorlíček, ale teď už je všechno jinak. Mezitím vyrostli noví tvůrci, objevila se řada mladých hereckých kolegů… Spoustu z nich neznám, a tak mám na castinzích příležitost se s nimi potkat. Kromě toho se i ráda učím nové texty, trénuju si tím paměť. Castingy mě prostě baví. Nezáleží mi až tolik na tom, jestli tu roli dostanu. Pokud se do nějakého obsazení nehodím, nedá se nic dělat. Neberu si to osobně.

Divadlo jste prakticky přestala hrát s narozením prvního syna. Ale loni na podzim jste se najednou znovu objevila v komedii Štěstí v pražském Divadle Palace. Chcete se už vrátit také k divadlu?

Ráda bych. Hru našel pro Hynka Čermáka a pro mě režisér Ondřej Zajíc, s kterým se znám ještě z dob svého angažmá v Rokoku. Je to taková občerstvující záležitost, dialog mezi ženským a mužským světem, ale nic povrchního, Ondra s námi šel opravdu „pod pokličku“. Myslím, že diváci se moc baví. Jak muži, tak ženy mají příležitost leccos uvidět z opačné perspektivy. A s Hynkem se nám hraje moc hezky.

Za pár dní budete mít další premiéru, v inscenaci Hračička v Divadle Radka Brzobohatého. Vím zatím jen, že jde o americký psychothriller. Jaká je vaše postava?

Je to příběh z osmdesátých let, hraju psycholožku, která žije v Los Angeles, pomáhá v nemocnici. Ve městě zrovna řádí psychopat, který svým obětem rafinovaně ubližuje. A přestože ona s nimi na klinice pracuje, a ví tedy naprosto přesně, jak ten pachatel funguje, pustí si ho do bytu. Nepozná ho. On má nejen vysoké IQ, ale i velké charisma. Okouzlí ji.

Dalo by se tedy říct, že je moc důvěřivá, když mu takhle naletí?

Nemyslím si, a to je na tom právě to překvapivé. Když vás má někdo nastudovanou a půjde na vás tím správným způsobem, prostě vás dostane. Můžete být inteligentní a vzdělaná, dokonce můžete být i odborníkem v psychologii, ale přes ty správné emotivní „trigger points“ (spouštěcí body), které zmáčkne, vás manipulátor nakonec stejně zmákne. Stává se to i v blízkých vztazích. Znám řadu vzdělaných i vysoce postavených žen, které doma za dveřmi zažívaly nebo ještě zažívají s partnerem naprosté peklo. I kvůli těmto aspektům mě hra zaujala.

Plánujete ještě další divadelní práci?

V září začínám zkoušet ještě s Jankem Ledeckým takový vtipný, odlehčený muzikál Zapomeňte na Shakespeara. Ale co bude dál, to se teprve ukáže. Moc neplánuji, ráda se nechávám překvapovat a spíš pokorně počkám, co život přinese. Mám z toho pak i dobrý pocit, věřím, že se sešly všechny hvězdy a dobré energie, a proto to vyšlo.

Zatím mluvíme o herectví, ale vy také zpíváte. Cítíte se víc herečkou, nebo zpěvačkou?

Pokud se o mně píše jen jako o zpěvačce, připadám si neúplná. Nedefinuje mě to. Nesmírně mě těší, kolik písniček ode mě si lidi sem tam už broukají, ale svůj čas věnuju hudbě, herectví a dabingu. Prostě nejsem ztotožněná jen s jedním aspektem své práce.

Takže jste nikdy, ani v pubertě, nesnila o kariéře zpěvačky?

Ne, nikdy. Mně se to vlastně tak nějak stalo!

Zpívání vás ale drží už řadu let. Takže za tím musí být něco víc.

Myslím, že mám prostě docela čich na hezké písničky. Najdu je třeba i u autorů, kde je nikdo nehledá. Pro mě to je jako drahokam. Ostatní hledají poklad na Klondiku, a já ho vyhrábnu třeba v paneláku. A to mě moc baví. Mám taky obrovské štěstí na už zavedené a skvělé autory, jako jsou Kamil Peteraj, moji rodiče (textařka Hana Sorrosová a skladatel Jiří Vondráček, pozn. red.), Petr Fider, Jindřich Parma. Těší mě ale i dávat příležitost mladým muzikantům, skladatelům, textařům. Ovšem nikdy jsem asi neviděla svoji pěveckou dráhu jako tu hlavní. Jenom zkrátka byla vždycky víc vidět.

Čím to podle vás bylo? Točila jste přece už od mládí.

Nejspíš tím, že jsem jako profesionální herečka vždycky měla hodně práce v divadlech, na jevišti jsem někdy byla i třicet večerů v měsíci. Pokud o mně někdo mluví jako o zpěvačce, už si to neberu osobně, asi prostě nechodil do žádného z divadel, kde jsem hrála. Někdo jiný zase neposlouchá rádio a hudba ho vůbec nezajímá a zná mě jen jako Julii, Desdemonu, Morganu, Luisu, Aňu . Prostě každý máme svůj „matrix“.

Texty k písničkám vám léta psala vaše maminka, ale čím dál víc se do toho pouštíte i sama. Proč až teď?

Asi jsem potřebovala popostrčit. Poslední dvě desky jsem natočila na Slovensku. Krátce předtím už jsem chtěla zpívat jen tak dietně a soustředit se víc na herectví, které mi chybělo. Hlavně na divadlo. Jenže mi jednou v noci napsal kamarád ze Slovenska, jestli si nechci poslechnout jednu věc. Vzkaz v láhvi. Zase si mě našel drahokam, který jsem pak i spolutextovala. Nazpívala jsem ji a postupně nám z té spolupráce narostlo pod rukama loňské album Láskokvěty, které už je platinové. Je v něm spousta energie a náramné muzikantské práce.

Čím vás spolupráce se slovenskými tvůrci popostrčila ke psaní textů?

Pracovala jsem například s Kamilem Peterajem, který ženskou duši dobře zná, léta psal pro Mariku Gombitovou, jenže texty od některých dalších autorů byly pořád dost mužské. Potřebovala jsem si je trochu přetransformovat do našeho ženského světa. Baví mě to, takže jsem jako textařka začala čím dál víc vystrkovat rohy. Na nové desce Letokruhy jich budu mít už docela dost.

Co jste myslela tím, že jste chtěla zpívat už jen dietně? To jste chtěla postupně skončit? Vždyť jste byla úspěšná, máte spoustu zlatých a platinových desek, Slavíka, TýTý…

Skončit ne. Dřív mě hodně bavila studiová práce a natáčení klipů. Čím dál víc mě ale baví koncertovat. Teď si tedy užívám pódium a spolupráci s fajn muzikanty, takže mě čeká zase tahle etapa. Ale muzika už se prostě bude muset hodně dělit o čas s natáčením a jevištěm. Taky už nejsem nejmladší a mám děti… S časem se musí zacházet přiměřeně. Ve všem.

Opravdu vás nelákalo začít psát texty dřív?

Už před sedmnácti lety mě popichoval kamarád: „Vždyť si pořád píšeš deníky, tak to přece zkus!“ Mně to sice vrtalo hlavou a opravdu jsem to zkusila, ale na desku jsem tehdy vždycky dala jen sem tam něco málo.

Pořád si píšete deníky?

Nejčastěji, když si nevím rady, kterou cestou v životě se vydat. Pomůže mi, když si to dám na papír a vidím to černé na bílém, v mém případě tedy spíš zelené na modrém a podobně. Taky jsem vedla deníky dětem, abychom měli památku, co všechno jsme spolu prožili. Mám už sedm bichlí… Jsem jako Kosmas. (směje se)

Čtete tedy i deníkovou literaturu nebo memoáry?

Moc ne, ale zbožňuju životopisné romány, hlavně o malířích. Nejvíc mě fascinuje období, kdy si v umění teprve hledali svoji cestu. Zajímavé je, že když dosáhli úspěchu, často je umění přestalo bavit. Mám tedy ráda, pokud mě v životě provází jemný nedostatek, protože člověka může i tak trochu pohánět vpřed. Ale o tom už jsme mluvily na začátku, že překážky můžou zažehnout v člověku oheň a vůli nevzdávat se.

Nenapadlo vás někdy posunout se při psaní třeba k povídkám?

Ne, já se držím svého herecko-pěveckého kopyta. Pravda, spousta mých hereckých kolegyň vydá knížku, pak podle ní natočí film a zahraje si v něm hlavní roli. To je super přístup a držím jim palce. Je potřeba víc témat, kde jsou ženy v hlavní roli, a ne jako pouhá ozdoba hlavního mužského hrdiny. Takže tomu hodně fandím. Ale mě si teď samy nacházejí opravdu šťavnaté role, tak se zatím nechám překvapovat vším, co mi v herectví pinkne do klobouku.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Palace, Divadlo Radka Brzobohatého