Lucie Vondráčková: Na kompromisy není čas

„Všechno je stejné, až na to, že je všechno úplně jiné,“ směje se na úvod. „Každá pracovní nabídka je teď křižovatka, na které se musím jako žena rozhodnout, jestli dám víc času profesi, nebo budu víc doma. Snažím se balancovat a snad se to zatím daří. Dělám opravdu jen to, co dělat chci. Na kompromisy není čas. Ledacos jsem odmítla, nedovedu si představit, že bych chodila večer ještě hrát do divadla. Je to zkrátka otázka volby. Zvlášť tady, v Kanadě, je to jednodušší.“

O Montrealu, kde si vloni po boku manžela, hokejového reprezentanta Tomáše Plekance rychle zvykla, si ale ve chvíli našeho setkání nechává jen zdát. Měli tam odjet v září, kvůli stávce v NHL zůstali v Česku.

Žijeme provizorní život. Máme dávno všechno sbalené a jsme vlastně jednou nohou v letadle. Přitom se řešení stále prodlužuje. Sympatické by bylo, kdybychom přijeli do Kanady a tam bylo září, abychom stihli všechny nádherné barvy v přírodě, neskutečně rudé javory…

Kvůli nejasnému odjezdu jsem přišla o pár krásných nabídek, ale nevadí. Snažíme se ten čas nějak smysluplně vyplnit, takže Tomáš hraje za Kladno a mně se nahrnulo mnohem víc práce, než normálně bývá zvykem. Hlavně mám hodně dabingu, který mi za mořem nejvíc chyběl. Je to nádherná a specifická disciplína.

Dokončovala jsem několik seriálů, ve kterých jsem jela - Dexter, Pravěk útočí a Drbna. Ale nejraději mám takové to překvapení, když přijdu do studia a nevím, co budu dabovat. U seriálu víte, jaká postava vás čeká, u filmu netušíte, co najdete v balíčku, až ho rozbalíte. Je to Ježíšek každý den. Často mě překvapí, jak mě vidí režisér, koho mu připomínám. Nedávno jsem dostala v krásném francouzském filmu hodně energickou černošku. Pobavilo mě, jak mohli do té role obsadit právě mě? Tak jsem položila hlas níž a začala nadávat.

V Kozím příběhu Smradlavé syrečky. (smích) A kvůli videoklipu k historické pohádce Rebelka jsem musela jet až do Polska. Myslela jsem, že se cestou zblázním, protože vydržím sedět v autě maximálně dvě hodiny. Jeli jsme děsně dlouho, ale brala jsem to jako zkoušku trpělivosti. To natáčení za tu dálku stálo. Zjišťuju, že si teď vybírám práci dost podle toho, aby ji mohl co nejdřív vidět Matyáš. Třeba jsem namluvila s kolegy několik úžasných cédéček pro děti a už se těším, až mu je pustím. Snad se mu budou líbit.

Líbí se mi, že Zdeněk točí filmy, které mají lidi rádi. A přitom je to jeden z nejerudovanějších, jazykově a kulturně nejvzdělanějších režisérů. Baví mě jeho volba nepovyšovat se nad ostatní, nepoučovat, ale být pokorný a dělat to, k čemu ho srdce táhne - krásné obrázky a příběhy z jižních Čech. A já chtěla být součástí toho světa. Bude to legrační a na nic si nehrající film, který pobaví. Byla klika, že jsem mohla vzít Matyáše s sebou, říkali jsme tomu natáčení family friendly, protože nás s dětmi bylo víc. Tomáš měl tři týdny volna, takže to bylo ideálně načasované. Bydleli jsme ve vedlejší vesnici v penziónu, nádherné prázdniny!

To byly opravdu nabídky, o jakých se ani nesní. Já bych možná i šla, mně se v Rusku líbilo, i když zatím znám jen Moskvu. Přijde mi, že je to země nevídaná, uhrančivá… Petrohrad jsem chtěla poznat už na škole, měli jsme cestovat po muzeích, ale nějak to nakonec nevyšlo. Mám to v sobě jako rest, takže když přišla tahle varianta, úplně jsem se nadchla. A celkem jsem Tomáše přemlouvala, ať tam jedeme. Ale on chtěl být na Kladně, a to rozhodlo. Tady je taky dobře. Cestovní hlavolam je prozatím vyřešen.

Ani to nevíme jistě, rozhodnutí se posunuje z týdne na týden. Zatím je zrušených jen prvních čtrnáct dnů v NHL a během listopadu se uvidí, co dál. Já navíc začala pracovat na desce, takže se mi šikne, že tu jsme déle.

Teď už ne. Matyáš musí chodit brzo spinkat, žádné ponocování se nekoná. Pokud byl hodně malý, usnul kdekoliv. Ale nedávno jsem ho vzala na Kladno a moc nadšený z toho nebyl. Tak jsem si řekla, že nebudu jančit, a raději sledujeme tátu on-line doma.

Překvapilo mě, že jsem najednou hodně vzpomínala na své vlastní dětství. Dávno zapomenuté věci se mi vybavovaly, jako by se odehrály včera. Jinak pohoda. Známí mě strašili, že první měsíc bude katastrofa, radili mi, abych spala před porodem do zásoby. Ale není to až tak strašné, měli jsme to s Tomášem vymyšlené na střídačku - já si šla lehnout brzo a byla vzhůru od dvanácti, aby si odpočinul před zápasem. Našli jsme systém, který nám vyhovoval. Kdekdo ovšem říká, že jedno dítě - žádné dítě, tak nevím…

Praktickou školu jsem měla u kamarádky Heleny, která mě nechala párkrát přebalit svého chlapečka a přidala moudré rady. Jinak pořád listuju chytrolínskými knihami o dětech, co s nimi dělat a co ne, jak reagovat, když se začnou vztekat na ulici. Jenže člověk stejně neví, jak zareaguje v praxi. Co mě ale udivilo: byla jsem holka, co si rychle rázuje po ulici a ohlédne se akorát za někým zajímavým. Dnes si všímám každého kočárku a hned koukám dovnitř. Zvažuju, kolik je kterému dítěti měsíců, co na ten věk umí, mám metr podle Matyáše.

Já vlastně nevěděla, co očekávat. Chtěla jsem, aby bylo dítě hlavně zdravé. Ale přece: myslela jsem, že zůstane dlouho jako nečinné miminko. Jenže je to hezky vymyšlené, ty fáze se střídají tak rychle, že není šance se nudit. Nejdřív čekáte, kdy se převalí na bok, pak na zoubky, na první krok, pak na to, kdy zafunguje nočník. Mezi tím není rok, ale skok. Takže si myslím, že kdybych nastoupila do muzikálu, přijdu o spoustu nádherných momentů.

To je moc prima knížka. Já jsem taková i maková, jak kdy. Pokud si Matyáš kvikne, že chce zrovna maminku, chvilku ho nechám. Ale zdá se mi, že má právě období, kdy si vytváří důvěru ke světu, ke zvířatům, k lidem, k sobě. A já jsem tu proto, abych ho podpořila. Aby věděl, že mu budu vždycky pomáhat. Prostě nejsem ochotná nechat ho dlouho brečet, dítě nemá jak jinak říct, že něco potřebuje. Oplácí mi to tím, že je bezproblémový, prima kluk.

Těšila jsem se, že v něm uvidím svého muže jako malého chlapečka. Byla bych šťastná, kdybych ho znala už dřív. Teď snad vidím, jak vyrůstal. Matyáš byl zpočátku černovlasý havránek a dnes je blonďáček. Oči měl modrozelené, teď jdou do černa. Když na něj zaštěká pes, začne se smát. Celkově se víc směje, než brečí. Tuhle jsme jeli na Žofín, kde běhali tři psi. Jeden se ocitl blízko a štěkl mu přímo do kočárku. Lekla jsem se, že by se ve mně krve nedořezal, zatímco Matyáš se začal nahlas řehtat. Je to takový Nebojsa.

Úplně nejvíc se ale směje, když jím jablko. Musím ho buď jíst tajně, anebo se s ním rozdělit, jablka miluje, i když nemá hlad. Možná proto, že jsem je jedla hodně v těhotenství. V jednom románu o Rembrandtovi byla zmínka o manželce, která uměla jedním tahem oloupat hrušku. Já už mám taky svůj grif, koupila jsem si škrabku, kterou vozím všude s sebou. Oloupu, rozkrojím napůl - a baštíme.

Dočetla jsem se, že děti tohoto věku si mají hrát s kostkami. Tak jsem mu koupila takové měkoučké a on si s nimi hraje tak, že já postavím cosi a on to jedním máchnutím zboří. Myslela jsem, že bude hned stavět paláce. (smích) Moc se mu taky líbilo v pořadu Sama doma, měli tam na rozhovor gymnastku s flitrovým dresem a Matyáš z ní byl úplně hotový. Taky z bublin z bublifuku. Od produkce dostal králíky v klobouku, kteří mluví, ti jsou teď jeho nejoblíbenější hračkou. A myslím, že než tenhle rozhovor vyjde, bude už chodit. Je děsně akční, všechno musí vidět a vědět, šílenec.

Točila jsem klip. Ale protože jsem ho plánovala dlouho dopředu, věděla jsem, že nemůžu v těhotenství sníst každou čokoládu, která mi přijde pod ruku. Držela jsem se dál od oblíbeného Ferrero Rocher a naštěstí v Kanadě nemají Milku, na které ulítávám. Přibrala jsem kolem jedenácti kil, ale po těch dvou měsících byly pryč. Cvičila jsem pořád, vynechala jsem snad jen týden, pak si tělo řeklo o pohyb. Ale nedělala jsem žádnou gymnastiku, jsem chodec, a tak jsem obíhala kopce kolem Montrealu. To a jóga mi stačí. Chodím bez hůlek a musím mít nějaký cíl. Jdu třeba nakrmit kačeny.

V Kanadě je to stmelenější, protože většina hráčů pochází odjinud a navzájem si hodně pomáhají. Když přijde někdo nový, přijmou ho přátelsky mezi sebe. Mně nejvíc pomohla Lenka Špačková, se všemi mě seznámila, všechno mi ukázala. Ale představa, že hráči mají za partnerky modelky a missky, neplatí. Jsou to normální ženské, které vychovávají děti a mají spoustu běžných starostí. V Česku má každý své zázemí, kam spěchá.

Pořád se mám Tomáše na co ptát, a když má trpělivost, tak mi odpovídá. Jinak je docela málomluvný. Na souhru se ptát nemusím, tu vidím - jsou s Jágrem a Tlustým skvělá trojka. Dost se teď zajímám o rozdíly hry tady a tam. Měla jsem pocit, že s hokejem to je jako v divadle. Čím víc hrajete, tím lepší představení je. V Čechách se ale hraje míň. Mají i čtyři dny volno. Je tu vůbec trochu jiný systém, taky větší led. Jestli pojedeme zpátky, bude si zase převykat - i na rvačky, kterých je tam víc. Tak mě zajímalo, jestli mu to nevadí.

On hokej miluje a nejraději by hrál denně, ale má na rozdíl ode mě šťastnou povahu, že se umí vnitřně přizpůsobit systému, který zrovna je. Nejde hlavou proti zdi. Když něco není, jak chci já, bublá ve mně netrpělivost a musím něco udělat, jinak se mnou není k vydržení. Například v těhotenství jsem terorizovala okolí svými návaly hladu. Když na mě někdo v tu chvíli promluvil, nedostal odpověď, dokud jsem něco nezblajzla. To jsem byla fakt čarodějnice. Přitom když jsem kdysi zkoušela v Excaliburu Morganu, nevzpomněla jsem si na jídlo celý den. Ale jak jíte za dva, máte větší zodpovědnost, aby mělo děťátko, co potřebuje.

Ne, k bílému masu a rybám jsem se vrátila asi před pěti lety. A Tomáš mě přivedl dokonce k hovězímu, umí tak skvělé steaky, že nešlo odolat. Je mistr! Matyášovi vařím maso běžně, je velký masožravec. Nedávám mu ale zbytečně sladké, stačí cukr v ovoci a zelenině. Bála jsem se, aby nebyl koulející se miminko jako kdysi já, ale je to atlet. Ovšem ve školce určitě zjistí, že existují všechny ty hrůzy, které nám tak chutnají, s tím nic nenadělám.

Máme to i tady napůl. A když jdeme někam společně, hlídají babičky. Moje máma mi dala jednu důležitou radu pro začátek, kdy toho je na člověka moc. Ať si uvědomím, že to za chvilku bude pryč, že všechno uteče jako voda. A měla pravdu. Druhé poučení jsem dostala v Kanadě - abych v době, kdy miminko spí, neuklízela, ale šla si lehnout. Dřív jsem byla zvyklá využít každou půlhodinku, ale tohle byla opravdu dobrá rada.

Zatím vážně ne. Psalo se toho víc. Že jsem nechtěla do Ruska, že odlétám sama do Kanady… Proč bych to dělala? Všechno bylo vymyšlené včetně přímých řečí - a ostatní to papouškují jako na běžícím pásu.

Ve sportu, v přírodě, v knížkách, u zvířat, která miluju, a u své rodiny. Taky ráda koukám na dobré sitkomy. Smích opravdu léčí, což jsem si uvědomila, když jsem musela být dva měsíce v nemocnici na vozíčku. Takže ho máme doma jako kulisu. A snažím se psát Matyášovi deníček. Až se mě jednou zeptá, jaký byl jako dítě, dám mu ho přečíst. Možná mu z něj budu vytvářet pohádky o malém Matyáškovi. Vzpomínám, jak mi děda kdysi vyprávěl takové napůl pravdivé příběhy - ty se mi líbily nejvíc.

Ráda bych jim umožnila to, co já už mít nebudu, a sice dvoj - nebo přesněji trojjazyčnost. Pokud budeme v Kanadě, naučí se přirozeně anglicky i francouzsky. To bych byla šťastná. Na druhou stranu tady mají babičky a dědečky. Uvidíme, je to ještě daleko. S lidmi u nás to tak špatně nevidím, na procházce nebo v metru nám ochotně pomáhají. Pokud se na ně usmějete, oplatí vám to. Neurotiků, co troubí jen proto, že zdržuju s kočárkem, je málo. Většinou jsou k sobě lidi solidární, jak je něco špatně, semknou se a pomáhají. V Kanadě se na ulici moc neusmívají, na to je velká zima, zato si sebe navzájem víc váží. Kdo pracuje na stavbě, je hrdý na svoji profesi, stejně jako vysokoškolský profesor. A ten si váží i toho dělníka, když dělá svoji práci dobře. To se mi líbí.

Tady se mi stýská po kanadské přírodě, líp se tam dýchá. A tam? Možná po těch úsměvech na ulici. Ale v žádném případě se mi nestýská po popularitě. Už od deseti let jsem nezažila pocit anonymity. Mám pozornost ráda, proto svoji práci dělám, ale je neuvěřitelná úleva, když vás okolí bere jako normální holku a vaše „sláva“ je mu šumafuk. Je to příjemné zklidnění.

Dvakrát jsme byli v Kanadě, zavedli jsme si tam už svoji tradici. Místo kapra, kterého jsem celý život nesnášela, jíme steak. Jinak ráda vytvářím pravou vánoční atmosféru. V dětství jsme dávali šupiny pod talíř, krájeli jablka, pouštěli koledy, pálili františky… Vánoce miluju - tady i tam. Když vyjdou v Česku, budou velké, obě naše rodiny spolu. V Kanadě zase jen naše. Zasněžené a díky Tomášovi s Matyášem ideální.