Lucie van Koten: Udržitelnost je jako dieta

Název Biomapa zní prakticky a užitečně. Můžete ji představit?

Spíše než obyčejná mapa je to platforma sdružující zajímavá místa a firmy fungující na principu udržitelnosti. Ať už se jedná o značky, které se věnují přírodní kosmetice, lidi pracující s udržitelnou módou či přírodními materiály, farmáře, obchody, restaurace, ve kterých vaří z lokálních surovin.

Součástí je i magazín s různými užitečnými tipy, rozhovory se zajímavými lidmi, aby i laik pochopil, co udržitelnost vlastně je, jak může prakticky vypadat a usnadnit každému z nás život.

Jak dlouho projekt vznikal?

Už před více než sedmi lety jsem si říkala, že bych ráda dala dohromady všechny značky a věci, které mám ráda, a postupně přidávala další, které objevím. Nosila jsem ten nápad v hlavě a vyprávěla o něm lidem v okolí s tím, že jestli se do něho chtějí pustit, velmi ráda je podpořím. Sama jsem si nenašla čas, abych ho dotáhla do konce, dávala jsem přednost jiné práci. Až do minulého září, kdy přišel obrat. Došlo mi, že když se do Biomapy celou tu dobu nikdo nepustil, nezbývá, než abych se na ni vrhla sama.

Od začátku jste tedy počítala s tím, že půjde o interaktivní portál?

Ano, jen díky tomu se může rozrůstat. Jsem velmi ráda za každý tip, který mi přijde. Všechny zaznamenám, ať už je to mýdlárna z Chrudimi, moravské vinařství, nebo designový obchod v Mexiku. Biomapa cílí celosvětově a vždycky se těším na další přírůstky, zejména zahraniční. Teď se chystám do Finska i Estonska, takže přibudou další.

Má to být takový celosvětový lokální průvodce?

To bych si moc přála. Zatím mám skvělé ohlasy a zvažuji mobilní aplikaci, tak uvidíme, jestli půjde vytvořit tak, jak si představuji. Mým snem je, aby se Biomapa stala navigací světem udržitelnosti a rozcestníkem, když zrovna nemá člověk plány na víkend, chce si vylepšit dovolenou nebo vidět naživo tradiční řemesla.

Pak by se stačilo podívat, co se kde děje, ať už budu chtít s dětmi někam do přírody, nebo si nakoupit u lokálního návrháře při výletu do Barcelony. Zároveň jde o to, aby lidé navzájem sdíleli své tipy. Taková platforma místní místním.

Udržitelnost je populární termín. Vy jste však byla jedna z prvních, která o něm v českém rybníčku začala hovořit. Co všechno zahrnuje a co nikoliv?

Ano, udržitelností se ohání kdekdo. Proto dávám dohromady koncept, který by měl sloužit jako taková čítanka, definice toho, co to vlastně znamená.

Musíme si uvědomit, že nikdo z nás nemůže být stoprocentně udržitelný, protože už jen tím, že se narodíme, rosteme a stárneme, vytváříme obrovské množství odpadu. Je to nutné k přežití.

Proto bych daný termín vztáhla na životní styl. Udržitelnost pro mě znamená vědomý způsob života. Tedy vím, kdo jsem, co k životu potřebuji, co mi dělá radost, čeho se vzdát nedokážu, a naopak také to, bez čeho se obejdu.

Přitom se stále snažím minimalizovat vlastní globální stopu, negativní dopad na planetu. Zkrátka nežiji tak, že po mě přijde potopa.

Konzumu se v dnešní době nelze vyhnout, žít s málem mnoha lidem nevyhovuje, neumějí to. Existuje nějaká zlatá střední cesta?

Rozhodně to nefunguje tak, že se přes noc zbavím všech nepotřebných věcí a špatných návyků. Udržitelnost je proces. Samotné mi trvalo zhruba pět let, než jsem se od přírodní kosmetiky přes oblečení a domácnost dostala i k čistce ve vztazích.

Začala jsem také jinak přistupovat k volnému času, například jsem pochopila, že se za každou cenu nemusím nutit do sportovních aktivit, když jsem kavárenská povalečka. Člověk by měl rozvíjet, co ho baví.

Pokud vás zajímá móda, tak se vzdělávat ohledně materiálů a módního průmyslu, koho baví ekologie, ten může zacílit na zpracování odpadu a ochranu přírodních zdrojů. Jestliže si najdeme něco, v čem se budeme zdokonalovat, postupně se k tomu přidají další aspekty života, které přirozeně budeme chtít měnit.

Udržitelnost je jako dieta. Dlouhodobě hladovět nedokážeme, když se ale naučíme základy zdravého životního stylu a začneme ho aplikovat, samovolně zhubneme.

S dietou ale lidé často začínají neustále dokola, bývá vyčerpávající. Stejně jako kvůli vynalézavému marketingu odolávat nákupním svodům.

Všudypřítomný greenwasching je mocný a udržitelnost není legislativně ukotvená, takže si ji velké řetězce často ohýbají, jak se jim zrovna hodí. Profitují na tom, že pro nás bývá důležitější obal než obsah, jen zřídka koukáme na složení věcí, které si pořizujeme. Proto razím transparentnost a lokálnost. Vyplatí se pátrat po tom, co je značka vlastně zač, jaké má standardy, etický i morální kodex, jak si hlídá kvalitu produktů.

To jde nejsnáze u lokálních firem, kdy se můžete ptát přímo výrobců, mohou vám také dát nahlédnout do výrobních procesů, nejsou od nás vzdálené půlku světa. Člověk má mnohem větší šanci zjistit, co obnáší tvorba produktu, poznat souvislosti, aniž by musel umět anglicky.

Také je nutné si uvědomit, že jinak udržitelnost řeší matka se čtyřmi dětmi a jinak sportovně založený svobodný muž. Něco jiného je to v Evropě ve srovnání s Afrikou.

Každý máme navíc jiná měřítka, někomu vadí testování na zvířatech nebo nedoceněná lidská práce v Bangladéši, mantinelem jsou stále častěji i nejrůznější intolerance či alergie. Všechno se to skládá střípek po střípku.

Zároveň také chápu, že existují skupiny lidí, kterým udržitelnost absolutně nic neříká a nemá cenu je přesvědčovat, proč něco stojí víc a jaká je reálná hodnota slevových akcí.

Slevy jsou mocné zaklínadlo. Je to trik, nebo se mohou skutečně vyplatit?

Slevy jsou úplně ten nejmazanější obchodní trik. Zkoušejí naši vůli. A protože jsme marniví, většinou neodoláme a hřešíme. Přitom výhodná balení často nestíháme spotřebovat před expirací, čímž nejenže věcmi plýtváme, ale ještě zbytečně přicházíme o peníze. Samozřejmě je v pořádku nakupovat v akci, když jsem si jistá, že se věc nezkazí a včas ji upotřebím.

Je v pořádku si hlídat finance. Jenže mnoho z našich nákupů souvisí s marnivostí, nikoliv s tím, co nám reálně v šatníku či domácnosti chybí. V momentě, kdy na něco nemám, si nevybírám levnější variantu, raději přemýšlím, co všechno si mohu odepřít. To je asi nejudržitelnější cesta.

Zmínila jste, že tento přístup se dá aplikovat na vztahy. Promítá se do toho, v jaké sociální bublině se nacházíme a kým se obklopujeme?

Jasně. Nikoliv tím, co kážeme, ale tím, jak doopravdy žijeme, můžeme ovlivňovat ostatní. Mé vztahy prošly za poslední roky obrovskou transformací, kdy mi došlo, jak moc energie nejbližších lidí ovlivňuje můj život a moje konání.

Zdánlivě sebekrásnější zážitek bude mít hořkou pachuť, pokud ho prožijete s nesprávným člověkem. Jakmile si uvědomíte dlouhodobý dopad svého konání, změní se vám priority. Takže šťastně a udržitelně je pro mě jakási filozofie.

K udržitelnosti vás přivedla přírodní kosmetika. Kdy jste se začala zajímat o složení kosmetiky?

Pamatuji si, že už ve 12 letech jsem věděla, že odličování je základ. Vděčím za to máti, která chodila vždycky upravená a nikdy na péči o sebe nerezignovala, ať se dělo cokoliv. Po revoluci sem chodilo hodně věcí ze Západu a ona se tím prokousávala, díky čemuž měla ke všemu zdravě kritický přístup.

Tak mě například varovala před margarínem a vysvětlovala mi, že na ztuženém tuku není nic moc dobrého, nebo mi dala přečíst článek o parabenech. Díky tomu jsem si hlídala, co se v kosmetice objevuje, a od té konvenční jsem pozvolna přešla k přírodní.

A co nějaké beauty přešlapy?

V patnácti jsem měla úplně zrzavé vlasy, chodila jsem jen v oranžové, měla jsem i oranžová rovnátka a všichni mi říkali Oranžádo. Líčit jsem se začala poměrně pozdě, až ve druháku na střední, to mi bylo nějakých sedmnáct, kdy mi holky řekly, že si mám dát alespoň řasenku.

Do té doby jsem se nemalovala, zato jsem si barvila vlasy a dost jsem si je tím zničila. Teprve po dvacítce jsem začala přemýšlet nad tím, co mi vlastně sluší. Tehdy vznikla má linka, ve které se cítím nejlépe.

O kosmetice a nejen o ní píšeš blog Život podle Lucie, se kterým jsi vyhrála titul Blogerka roku 2013.

V době, kdy jsem začínala psát, to bylo v květnu 2010, byl blog pouze deníková platforma. Sloužil ke sdílení zážitků, nebyly rozjeté sociální sítě, nikdo moc neřešil, co virtuální prostor snese a co ne.

Zaznamenávala jsem převážně rádoby vtipné zážitky z cest, průšvihy, cizí neštěstí, často spojené s tím, že se člověk nedomluví.

Byla jsem opravdu disciplinovaná a psala každý den, což mi mimochodem vydrželo dodnes. Občas mě to až překvapuje, že stále držím a ne a ne přestat, až se z toho stal zvyk. Asi mě vytrvalost a trpělivost svým způsobem definuje.

V roce 2018 se ozvali z vydavatelství, že nejlepší příběhy z blogu chtějí vydat knižně. Co změnilo vydání knihy?

Pak věci dostaly vážnější a serióznější spád, stala se z toho jiná disciplína než deník. Najednou se na mě sesypaly různé firmy, sponzoři a já měla pocit, že jsem povinována jim vyjít vstříc a propagovat jejich výrobky. Postupně jsem si uvědomila, že jsem nucena psát o věcech, které jsou mi proti srsti, tak jsem si začala sama vybírat a soustředila se pouze na kosmetiku, kterou s čistým srdcem mohu doporučit každému.

Věnuji se i módě, protože už od školky jsem byla parádivá. Nikdy jsem nepodléhala trendům, to mě minulo stejně jako nálety do fastfoodových řetězců. Jsem sukňový typ, mám ráda vintage věci, přírodní materiály, jednoduché a elegantní linie. Ráda cestuji, čtu nejrůznější literaturu.

Jak jste se dostala k modelingu?

Studovala jsem hotelovou školu v Plzni, když mě na ulici oslovil člověk z agentury. Tak jsem začala třikrát týdně jezdit do Prahy na castingy a čekala, co z toho bude. No a bylo manželství.

To se přihodí jak?

Vyhrála jsem casting na jakési natáčení, které bylo naplánované na druhý den. Měla jsem čas, brouzdala jsem s papírovou mapou po centru Prahy, až jsem narazila na Máj na Národní třídě. Rozhodla jsem se vybrat dárek pro kamarádku a poměřovala jsem dva fotorámečky, když tu se za mnou anglicky ozvalo: Tenhle by byl nejlepší na mém nočním stolku s tvou fotkou. Za mnou sympatický muž, se kterým jsme si vyměnili telefonní číslo. Psali jsme si, pak mě pozval na schůzku a začali jsme randit.

Váš osudový Holanďan, díky němuž máte tak krásné příjmení. Za jak dlouho jste se vzali?

Po více než třech letech, když mi bylo dvacet jedna. On je o dvacet let starší, takže pro něj to brzo vůbec nebylo. Mezitím jsem odmaturovala a nastoupila do prváku na vysokou školu s tím, že do dalšího ročníku už nepůjdu, protože se stěhujeme. Což se opravdu stalo, Holanďan dostal pracovní kontrakt do Florencie a chtěl, abych jela s ním.

Nerada na to vzpomínám, protože Itálie není země, která by vyhovovala mému naturelu. Jsem tichá, neumím zvýšit hlas, mám ráda přesnost a dodržování slibů. Když se s někým domluvím, že se potkáme v úterý v sedm večer, nepočítám s tím, že dorazí ve čtvrtek v osm ráno.

Navíc se Italové chovají k cizincům poměrně arogantně. Naštěstí jsem většinu času trávila v komunitě dalších cizinců a zdokonalovala se v angličtině.

Jsou si holandská a česká nátura blízké?

Ano, myslím, že díky tomu jsme spolu dobře fungovali, i když tam není společná historie. Kulturní rozdíly jsou, ale nikoliv markantní. Můj bývalý muž miluje Česko, žije tu od devadesátých let a občas mám pocit, že je víc Čech než Holanďan.

Hodně jsme spolu cestovali, jezdili jsme do Německa, po východní Evropě, pravidelně do Moskvy.

Proč jste se rozešli?

Každý jsme měli jinou představu o budoucnosti. Věděli jsme, že kdybychom spolu zůstali, jeden druhého bychom omezovali, ničili bychom se navzájem.

Utnuli jsme to v dobrém, rozvod proběhl hladce, bez výčitek a rozbouřených emocí a dodnes jsme blízcí přátelé.

Má to krásná žena těžké s muži?

Tak samozřejmě! (smích) Ne každá hezká holka si o sobě myslí, že je hezká. Naopak ty největší krasavice neustále nacházejí nedokonalosti, protože každá strie je konec světa, což logicky vede k tomu, že mají nižší sebevědomí. Jsou náchylné k toxickým vztahům.

Také máte jeden za sebou. Lze si z toxického vztahu vzít i něco dobrého?

Někdy jsou ty vztahy tak nebezpečné, že se žena hroutí, může se u ní rozvinout řada psychických potíží. Každá má jiné projevy. Určitě není v pořádku mít stažený žaludek nervozitou nebo strachem, když se partner vrací domů, není v pořádku, když mě neustále kritizuje nebo se mnou nemluví vůbec.

U mě zafungoval pud sebezáchovy v momentě, kdy jsem měla fyzické nevolnosti, třasy, zimnici, tělo se zkrátka bránilo, odvahu odejít jsem však sbírala dlouho. Vyhrabat se z toho je běh na dlouhou trať, na druhé straně mi to dodalo odvahu, že všechno v životě se dá zvládnout. Jsem více otevřená k překonávání různých limitů. A s tím souvisí také to, že si daleko víc věřím. V tom je ten klíč.

Teď už jste nějakou dobu v harmonickém vztahu. Čím vás partner inspiruje?

Mám vedle sebe chlapa, který je rovný, hodný, v životě jsem od něho na svou adresu neslyšela křivého slova. Je to podnikavý pohodář, pro kterého nic není problém. Jeho velká devíza je, že kdykoliv mám splín a něčeho se bojím, umí mě nasměrovat.

Když vidím, jak se mu daří, přebírám jeho životní optimismus, protože když nevyjde jedna věc, okamžitě vymyslí další tři možnosti, jak problém vyřešit. Díky němu jsem si uvědomila, jak je důležité mít po svém boku partnera s pozitivním přístupem k životu, který nemá žádný mindrák.