Lucie Trmíková: Pro vztah se musíte obětovat

Šedivět jsem začala brzy, někdy kolem osmadvaceti let, ale jemně. Celý život jsem to skrývala. Po kadeřnicích jsem vždy chtěla, aby barva působila přirozeně, záleží mi na tom vypadat normálně, neuměle. To je ale s barvou těžké.

Když jsem asi před třemi lety kadeřnici o svém plánu řekla, zhrozila se, že jsem snad rezignovala na život, vůbec mi to nedoporučovala. Já měla úplně opačný pocit. Když se podívám na svoje starší fotky z doby, kdy jsem se barvila, vidím nezajímavou paní, která má na hlavě něco, co není bytostně její. Většina lidí reaguje pozitivně. Říkají, že svítím.

Bojí se, že by vypadaly starší. To po čtyřicítce prostě nechcete. Záleží taky na kvalitě a síle vlasů i na odstínu bílé. Moje bílá přechází do platinové a vlasy mám silné, což samo o sobě evokuje vitalitu. Kdybych nosila na hlavě pár chmýříček, asi bych do toho nešla.

Asi ne. Přelomy u mě nejsou závislé na číslech. Ten narozeninový, červencový večer byl pro mě přesto mimořádný. Na nebi zářil superúplněk s částečným zatměním měsíce. Vždy, když vidím úplněk, cítím v sobě něco radostného a slavnostního.

Tu noc jsem neměla pocit, že se něco uzavírá, ale právě naopak, cítila jsem velmi intenzivně, že se otvírá cosi nečekaného a nevídaného.

Opravdu mám teď naplněný pocit, že dělám to, po čem bytostně toužím. S divadelním spolkem Jedl jsme vytvořili trilogii – Médeiu, Soukromé rozhovory a Pustinu, letos pokračujeme inscenacemi Zlý sen a Pan Pros, chystáme další projekty na příští rok. Mám z té práce velkou radost a jsem ráda, že je oceňována i kritikou.

Velmi! Psala jsem k ní i scénář, který vycházel z textů režiséra Ingmara Bergmanna o jeho mamince a tatínkovi. Je to hra o vztahu muže a ženy. Neskutečně silné, pro mě fascinující téma.

Třeba to, jestli je vůbec dlouhodobě udržitelný. Co všechno je potřeba obětovat, aby se udržel. Co člověk obětí získává. Jestli to stojí za to. To všechno je v Soukromých rozhovorech autenticky vystiženo.

Dva lidé, kteří jsou si nesmírně blízko, si mohou ublížit tak moc, jak by to nedokázal nikdo jiný. Čím blíž k sobě druhého člověka pustíme, tím víc riskujeme, že nás zničí. A přesně o tohle v Soukromých rozhovorech jde.

Hlavní hrdinka Anna má na svého muže neskutečný nárok. Chce po něm, aby akceptoval, že si našla mladšího milence. Prosí, ať to chvíli vydrží, vždyť to zase přejde. Doufá, že to její manžel dokáže, ale on to samozřejmě nezvládá. Na základě toho se mezi nimi začnou dít strašné věci. Přesto jejich manželství nějak přetrvá.

Nacházení a ztrácení víry. Co to je? Je to stejné jako s tím vztahem, protože víra je taky vztah. V něčem ještě komplikovanější. Tady je s mezilidským vztahem navíc provázaná.

Henrika fatálně zradí Anna jako jeho nejbližší bytost. V reakci na to on ztrácí víru – víru v Annu, v manželství i v Boha. Stejně tak Anna, aby mohla přežít a obhájila svůj čin, se odřízne od víry.

Ale ta inscenace je zároveň vtipná! Není to realistické psychologické drama. Přesah do grotesky jí dává nadhled. Divák, kterého její síla drtí, dostane prostor nadechnout se a zasmát. To je to, co mám na divadle ráda. Kombinaci silného zásahu, který bolí, ale vzápětí je vystřídaný humorem. Hrát s Martinem Pechlátem je pro mě navíc rozkoš. Baví mě to.

To mě baví taky moc. Jsem ráda, když můžu sama napsat scénář k inscenaci, v níž budu hrát. Nejsem pak jen materiál v rukou někoho jiného. Vím přesně, co chci sdělit, nemusím se ladit s myšlenkami scenáristy.

Naprosto. Honza je pro mě zásadní člověk v osobní i profesní rovině. Poznala jsem ho, když mi bylo třiadvacet a přišla jsem po absolvování DAMU jako herečka do Činoherního klubu. V té době byl on už hotový režisér.

Setkání s ním pro mě bylo obratem ve vnímání toho, co je divadlo. Přestože je to tak dlouho, moje fascinace tím, jak vnímá tvorbu, nevyprchala. Neuvěřitelně jsme se v tom našli, jde nám o stejné věci, máme rádi stejné prostředky, pro mě je to zázrak.

Ale jistě, byly i moc těžký chvíle! (směje se) Je to podobné jako v těch Soukromých rozhovorech. Oba dva jsme museli hodně obětovat, abychom byli spolu. Ale stojí to za to. K dlouhodobému vztahu patří výkyvy a závažné krize.

Společná práce mi pokaždé znovu ukáže, že k sobě přes všechny těžkosti patříme. Honza je člověk, jehož si hluboce vážím a nikdy vážit nepřestanu. Profesní spojení podporuje náš osobní vztah. Většina lidí vám přitom řekne – to musí být strašný, když spolu žijete i pracujete. Naopak!

Když jsme se seznámili, bylo mi třiadvacet, jemu osmatřicet. Ukázal mi světy, které jsem do té doby neznala. Stal se mým průvodcem. Vzal mě třeba na soubornou výstavu grafik Bohuslava Reynka nebo do kina na Tarkovského. Dával mi knížky, z nichž doteď čerpám – Reynka, Čepa, Eliota, Mauriaca… Díky Honzovi jsem se začala konečně skutečně vzdělávat. Zjistila jsem, že to chci.

Máme tři děti. Vojtovi je dvacet pět, Josefovi dvacet jedna, Kristě osmnáct. Jsem ráda, že jsou tři. První dítě jsem měla brzo, bylo mi čtyřiadvacet, a nelituju toho. Kolem čtyřicítky jsem ještě uvažovala o čtvrtém… Ale tři je dobrý počet.

Určitě ano. Baví mě učit se nové věci, jsem taková zvědavá. Kdykoli něco píšu pro divadlo, nastuduju si, co se dá. S podobnou vervou jsem se pustila do psaní Ulice. Zjistila jsem, že mi to jde, a že to dokonce může přinášet uspokojení a radost. Je tam ale těžké břímě nekonečnosti.

Není to jako v divadle, kdy odevzdáte jednu věc a je hotovo – tedy co se týká scénáře. Tady si neodpočinete, váš mozek a fantazie musí jet pořád naplno, to je podstata nekonečného seriálu. Každých čtrnáct dnů odevzdáváte spolu s kolegy jednu až dvě epizody.

Dělala jsem to skoro devět let, před rokem jsem skončila a začala se naplno věnovat divadlu, což nese ovoce. Profesionální scenáristi to samozřejmě mohou vydržet déle. Celkem na scénáři Ulice pracuje pět až sedm takzvaných linkařů, kteří vymýšlejí strukturu příběhu, a stejný počet dialogistů, ti příběhy přepisují do dialogů.

Hrála jsem paní Hložánkovou, manželku svého kolegy Mirka Hanuše. Je hrozně vtipnej a zábavnej, takže to bylo fajn. Všechno se dělá samozřejmě hodně rychle. Herci musí být perfektně připravení, na zkoušení není moc času. Svým způsobem je to velmi profesionální.

Srdcová záležitost je pro mě ale divadlo. Postava, kterou tvoříte v divadle, s vámi žije v mnohem delším časovém úseku, pracujete na ní v průběhu zkoušek a dotváříte reprízami. Bytost, již stvoříte, je s vámi třeba dva tři roky. Divadelní role se do vás proto silněji otiskují.

Bylo to skutečně velmi silné setkání. Tu roli jsem hrála nedlouho poté, co jsem konvertovala ke katolictví, nechala se pokřtít. Celé její dílo jsem načetla, jak je mým zvykem. Tím se pro mě stala blízkou bytostí. Měla jsem pocit, že je při hraní se mnou.

Měla takovou vtipnou příhodu. Do kláštera přišla z bohaté rodiny. Její organismus byl zvyklý na vybranou stravu. Jenže v klášteře se jedlo chudě – samé sacharidy. Terezka byla po takovém jídle brzy pěkně baculatá.

Šla po chodbě a potkala ji jedna sestra, která řekla: „Vy jste nám pěkně přibrala, vám to tady svědčí!“ Šla dál, za rohem potkala jinou sestru a ta ji politovala: „Terezko, vy vypadáte špatně, copak se děje? Nemáte nějaké starosti?“ Ona to pro sebe vyhodnotila a napsala si: „A od té doby jsem už vůbec nepřikládala důležitost mínění druhých.“

Je to pro mě nedostižné motto. Vždy mě povzbudí, že někdo tak vnitřně svobodný mohl být.