Lucie Štěpánková: Začátky v Případech 1. oddělení pro mě úplně jednoduché nebyly

Hrajete obvykle sympatické postavy. Co jste říkala roli ženské, která dokazuje svoji převahu házením klacků pod nohy?

Překvapilo mě to a sama sebe jsem se ptala, co s tou paní mám společného. A došla jsem k tomu, že nic. Nejen co do povahových rysů, ale i IT dovedností, kterými se tak ráda ohání. Třeba slovo influencerka jsem se musela naučit vyslovovat, sociální sítě totiž nevyhledávám a tato slova jsou mi cizí.

Pátrala jste po vysvětlení, proč vám tu roli nabídli?

Režisér Peter Bebjak mi řekl, že nechce, aby to byla už od pohledu fúrie. Aby se zpočátku mohla jevit jako hezká sympatická žena, která je jen přesvědčená o své pravdě. Musela se prosadit v mužském světě, možná proto tak „šlapala na plyn“, aby těm chlapům dokázala, že je jako šéfová na svém místě.

Je zajímavé, že mi dost lidí, kteří se na Případy 1. oddělení dívali, říkalo: „Takovou ženskou máme v práci taky…“ Jestli se mi tenhle typ podařilo věrohodně vystihnout, mám velkou radost.

Jak jste se cítila v policejní uniformě?

Chvíli mi trvalo, než jsem si na ni zvykla. Není to úplně můj styl. Všichni mi ale říkali, že mi sluší. Takže jsem se s ní nakonec vlastně sžila. Těžší pro mě bylo, že jsem se musela naučit pracovat s počítačem, zapínat různé videokonference, suverénně přes ně komunikovat a používat slova jako excelová tabulka nebo powerpointová prezentace.

Vstoupila jste jako nová postava do osvědčené party kolegů, kteří spolu Případy 1. oddělení točí už mnoho let. Jak vás přijali?

Začátky pro mě úplně jednoduché nebyly. S některými kolegy jsem se znala, s jinými jsem točila poprvé. S mým hlavním protihráčem Ondřejem Vetchým jsme se do té doby nepotkali.

Svou roli majora Kozáka, kterého jsem jako jeho nadřízená všemožně dusila, bral nesmírně svědomitě, jako ostatně všechny svoje role. Nebylo pro něj asi snadné přijmout tam ženský element, a ještě tak nesympatický. Dokonce za mnou párkrát přišel a ptal se: „Vy ale ve skutečnosti taková nejste, že ne?“ Ráda jsem ho ubezpečila, že opravdu nejsem.

Každopádně jsem za tuhle protiroli nesmírně vděčná, bavila mě. Důkazem toho, že jsem to asi moc nepokazila, je, že mi režisér Peter Bebjak nabídl další spolupráci, natočili jsme pro Voyo třídílnou minisérii Matematika zločinu. Pojednává o případu, kde se manipulovalo se znaleckými posudky, a o tom, jak se u nás v České republice počítá spravedlnost.

Hraju reálnou postavu, novinářku Magdalenu Sodomkovou, která následky jednoho zmanipulovaného posudku rozkryla. Do role mého manžela obsadil režisér mého skutečného muže (herce Východočeského divadla v Pardubicích Radka Žáka). Bylo to naše první partnerství před kamerou.

Donedávna jste se věnovala hlavně divadlu. Uvidíme vás teď na obrazovkách častěji?

Divadlo je moje doména, cítím se v něm jistější a baví mě proces zkoušení. Kamera mi teď po čase nabídla hezké příležitosti, tak jsem ráda, že se můžu rozvíjet i tímto směrem. Například s režisérem Jiřím Svobodou jsem v létě natočila televizní film Cesta do tmy s Matějem Hádkem v hlavní roli, já hraju po jeho boku. Je toho v dohledné době víc, nechci o tom z pověrčivosti mluvit, ale zdá se, že se můj filmový a televizní vlak začíná rozjíždět.

Když jste odešla do Prahy, zůstal váš muž v pardubickém angažmá, kde jste se poznali. Je to pro chod rodiny složité?

Naučili jsme se to zvládat. Holčičkám je sedm a deset a moje pracovní vytížení je naučilo větší samostatnosti. Prospělo jim to, byly dlouho zvyklé mít mě pořád za zadkem. Samozřejmě jim pomáhám, jak jen to jde, ale chci říct, že mi svou přirozenou zodpovědností dělají radost.

Dilema, jak sladit profesi a mateřství, vás tedy netíží?

Naučila jsem se poslouchat svou intuici. Několikrát když jsem cítila, že bych danému projektu nemohla dát to, co potřebuje, a věděla jsem, že mám být doma, roli jsem odmítla. Snažím se to vybalancovat, ale samozřejmě jsou chvíle, kdy se práce navalí a já špatně emočně snáším, že nejsem s dětmi. V tomhle to, myslím, mají herečky-matky těžší. Já mám naštěstí velkou oporu v partnerovi, na kterého se můžu spolehnout, že je doma všechno v pořádku, i když tam nejsem.

Můj muž mě maximálně podporuje, je ale pravda, že spolu doma o práci mluvíme a svoje nabídky s ním řeším. V divadle jsem díky tomu vlastně téměř žádnou pauzu neměla. Anežce byly čtyři měsíce, když jsem zase začala hrát. Bylo to sice pár večerů do měsíce, ale hrála jsem.

Obě dcery jsou už ve školním věku. Jak hodnotíte vzdělávací systém, do něhož vstoupily?

Chytly bohužel covidové uzávěry, školy se tu pauzu pak snažily dohnat, takže ten start měly náročný. Obě mají štěstí na paní učitelky, takže je chodit do školy baví. To je velká výhra. Chodí do klasické základní školy, nějaké speciální vzdělávací systémy pro ně nevyhledávám. Myslím, že základ výchovy byl, je a bude v rodině. Když se to propojí se školou, je to ideální.

Když srovnám dnešní školu s tou, kterou mám za sebou já, tak vidím, že se dětem víc fandí, víc se podporuje jejich individualita. To za nás nebylo.

Pocházíte ze Vsetína, konzervatoř jste vystudovala v Ostravě. Vracíte se do rodného kraje?

Jak jen to jde! Člověk si ho obvykle začne vážit, až když odtamtud odejde. Když teď přijíždím, příroda kolem, všechny ty kopce mě až dojímají. Předtím jsem to brala jako samozřejmost. Moc ráda se tam vracím, mám tam rodiče, sestru, širší rodinu. I moje děti tam jezdí rády, tráví tam většinu prázdnin.

Jaký byl pro vás v sedmadvaceti přechod do Prahy?

Tehdejší ředitel Divadla na Vinohradech Martin Stropnický se na mě přijel podívat do Pardubic a nabídl mi nejdřív hostování, pak angažmá. Jsem dost stydlivá a stát na jevišti vedle skutečných hereckých osobností pro mě nebylo jen tak.

Šatnu jsem sdílela s Jiřinou Jiráskovou, Janou Hlaváčovou a Hankou Maciuchovou, takže uznejte, z toho se můžou jednomu podlomit kolena! Moc hezky mě mezi sebe přijaly, vedly a dodávaly mi sebevědomí. Pomohly mi tak se v Praze otrkat. O televizi a filmu jsem tehdy neuvažovala, byla jsem šťastná, že jsem v úžasném divadle, kde se mám co učit a kde se můžu posunout dál.

Během vinohradského angažmá jste v roce 2009 získala Cenu Thálie pro mladé činoherce do 33 let. Proč jste tam nezůstala?

Po šesti letech tam jsem odešla na mateřskou. Mezitím se změnilo vedení, které hodně rozšířilo soubor a začalo dělat repertoár, který mě tolik neoslovoval.

Vaší hlavní divadelní scénou je teď pražský Ungelt.

Ungelt je pro mě srdeční záležitost. Komorní prostor, kde se hraje velké divadlo. Od první inscenace, kterou jsem v Ungeltu nazkoušela, jsem cítila, že tam patřím, že je mi tam dobře. A bylo to díky přístupu principála divadla Milana Heina a lidí, kterými se obklopuje. Dokáže totiž vytvořit rodinnou atmosféru a chuť hledat v sobě to nejlepší. O tak krásných příležitostech, které jsem v Ungeltu dostala, si nechává každá herečka zdát!

V Ungeltu vás teď diváci vidí v dramatu americké autorky Marshy Normanové Dobrou noc, mami. Nelekla jste se, když jste si ten text přečetla?

Docela jo, vždyť na šesté stránce oznámím své mamince, že chci spáchat sebevraždu. Ale ve spojení s režisérem Vítem Venclem a Taťjanou Medveckou, která hraje moji matku, to byla výzva, která se neodmítá.

Abych diváky neodradila, musím zdůraznit, že v inscenaci jsou i humorné situace a v určitých chvílích z hlediště zaznívá smích. Dovolím si říct, že s Táňou jsme stejná krevní skupina, rozumíme si i mimo jeviště, a toto setkání považuji za jeden ze zázraků, které mě v životě potkaly.

Přehoupnete se lehce do postavy, která na jevišti prožívá naprosto hraniční situaci?

Jsem zvyklá svoje role prožívat. Kdybych to jen tak šolichala, styděla bych se před diváky i před sebou. Baví mě přemýšlet, kde jsou hranice toho, co všechno můžou moje postavy ve svých životech unést, jak přemýšlejí. Je to samozřejmě náročné a vysilující, ale herectví si bez toho nedovedu představit.

Zároveň jsem vděčná za komedie, ve kterých hraju. Například v Komorním divadle Kalich máme s Láďou Hamplem představení Dokonalá fraška, každý hrajeme pět rolí a celkem máme 98 převleků. Diváci se opravdu baví. Jednu dobu jsem měla samé tragické postavy, teď se to naštěstí pro dobro mého psychického zdraví vyrovnalo.

Ve vaší věkové kategorii je hereček hodně. Umíte se prosadit?

Mluví za mě moje práce, a jak vidíte, o příležitosti nemám nouzi. Navíc si říkám, že nemusím být u všeho. Neklepu nikde na dveře ani neobvolávám režiséry, to opravdu nemám v povaze.

Všechno tedy je, jak má být?

Věřím tomu. To ale neznamená, že by se mi nestalo, že jsem dostala roli a těsně před natáčením mě vyměnili za jinou kolegyni. Tak to prostě chodí. Překážky k životu patří a je na nás, jak se s nimi vyrovnáme.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Ungelt, Komorní divadlo Kalich