Lucie Štěpánková: Nedělá mi problém udělat si srandu sama ze sebe

Za pár dní bylo všechno jinak, tříletý vztah s přítelem se chvěl v základech a ona neměla chuť veřejně ventilovat své soukromí.

Předem mi přišel do divadla dopis, že obdržím cenu, a tak jsem nejdřív zaváhala, jestli to není vtípek některého z mých kamarádů. Nakonec jsem tomu uvěřila a mohla si pocit radosti upřímně užít. Když se pak příteli někdy zdálo, že jsem skleslá, tak mi připomínal, že jsem „Thálie“, aby mě rozveselil.

Krásné, poprvé v životě jsem stála na prknech Národního divadla. Musím říct, že když jsem viděla plné hlediště a lóže před sebou a vnímala tu slavnostní atmosféru, dojalo mě to.

Chtěla jsem jít na ten večer hezky oblečená, proto jsem si vzala asi deseticentimetrové podpatky. Ale nejsem na ně zvyklá, takže jsem si nebyla jistá, jestli v nich vydržím. Raději jsem se po slavnostním vyhlašování přezula. Je pravda, že se zbytečně netrápím, když to není nutné.

Zatím je ještě v krabici. Čeká, kam ji uložím, správný prostor ještě vymyšlený nemám. Je hodně těžká a veliká.

Nejsem, pocházím z Valašska a rodiče se nezabývají ničím uměleckým. Jsem první herečka v naší rodině.

Na to bych málem zapomněla, ve Vsetíně byla ještě jedna Lucie Štěpánková. Já ale do gymnázia nechodila. V deváté třídě jsem oznámila rodičům, že chci zkusit konzervatoř. Dost se divili. Mysleli si, že jsem se zbláznila. Já, tiché dítě bez ambicí někde vystupovat, ani doma jsem se nepředváděla. Nakonec mi ale přihlášku na ostravskou konzervatoř podepsali… Zřejmě nečekali, že se tam dostanu.

Maminka má soukromou mateřskou školku u nás v domečku, tatínek dělal ve zbrojovce a pak začal podnikat. Představovali si, že půjdu na gymnázium a pak se uvidí. Když ale viděli, že mi první stupínek – dostat se na divadelní školu, vyšel, tak mně začali samozřejmě fandit. Ale za to vás docela barvitě vidím v kroji a v nějakém folklórním souboru.

Folklór mám ráda, líbí se mi jako divákovi, ale nikdy jsem se mu nevěnovala. Zato baletu ano, v lidové škole umění, původně jsem uvažovala o taneční konzervatoři. Jenže mi bylo jasné, že nemám takové předpoklady, abych se na školu mohla dostat. Tam se hlásí žáci, kteří se baletu věnují odmalinka, já s ním začala až v páté třídě.

Byla nejblíž domova, do Prahy jsem se bála. Ještě jsem uvažovala o Brnu, ale nakonec přednost dostala Ostrava.

Nedám na ni dopustit, původně jsem o tomto městě měla stejné mínění. Ale přišla jsem tam v době, kdy se začala hodně opravovat. V centru u školy jsou pěkné domy a město mi nepřišlo špinavé. Začalo žít svým životem, velmi příjemným. Nejdříve jsem bydlela na internátě a pak privátně. Vzpomínám na studium v Ostravě jako na krásné období.

Dostala jsem nabídku i do Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde jsem hrála při studiu. Hostovala jsem také v Divadle Petra Bezruče. Ale nakonec vyhrály Pardubice. Vedl mě k tomu pocit, že si tam víc zahraju, a já chtěla hodně hrát. Odhadovala jsem, že v ostravském Národním stojí obsazení víc na bardech a k tolika příležitostem bych se nedostala.

Hra Markéta Lazarová v pardubickém divadle se mi celkově líbila. Mikoláše hraje můj přítel… Byl nejopravdovější ze všech lidí.

Myslím si, že jsme k sobě upřímní. A právě protože se tolik známe, dokážeme jeden druhému poradit a také to od sebe očekáváme. Většina herců je totiž na připomínky od kolegů choulostivá. Důležité je nebrat se úplně vážně.

Nevím, myslím si, že ten tlak dnešní doby se promítá do chování všech generací. Já na opravdovost věřím a mám štěstí, že se s ní potkávám.

Je to těžké, myslím si, že na tohle se lidé chtějí dívat, toto čekají od televize. Raději bych viděla věci opravdovější, scénáře propracovanější. Když seriály třeba jen o dvaceti dílech měly nějaký začátek a konec. Vedly odněkud někam, byl tam určitý logický oblouk. Teď mám pocit, že je to nastavovaná kaše, kdy každý s každým něco měl, což je někdy až směšné.

Někdy ano, protože se domů dostanu jen dvakrát do roka. Kolem Vánoc a pak v létě. Což je málo. Mám starší sestru, která má dvě děti, na ně se vždy moc těším. Stejně jako na babičku a tetu Lídu. Stýská se mi i po valašských kopečkách. Jak je ten kraj krásný, mi došlo, až když jsem z domova odešla. Když tam člověk vyrůstá, ani si to neuvědomuje.

Navštívila jsem ji jednou jako malá a byl to pro mě obrovský zážitek. Nenapadlo mě, i když jsem šla na konzervatoř, že se ocitnu v Praze. Neměla jsem žádné cíle, chtěla jsem hlavně hrát a bylo mi jedno kde. Začala jsem tu žít a teď je mi moc hezky, skutečně moc.

V dětství jsem závodně lyžovala, letos jsem se k lyžím dostala jen jednou, na Ještědu. Až bude čas, chystám se na Milešovku. Chodím se psem, bydlíme v centru města u Karlova náměstí, a tak často vyrazíme na Vyšehrad.

Někdy až moc. A to se pak rychle zabalím a jsem tichoučko. Raději životem plynu docela klidně.

Asi ano, většinou si však uvědomím až později, co jsem mohla udělat, jak se bránit. Někdy si nechám, jak se říká, nadělat na hlavu. Učím se být asertivnější. V našem povolání je totiž nutné občas ukázat, že umíte vystrčit růžky.

Šlo o malou roličku a velký zážitek a také o moje první setkání s vinohradským divadlem, už mi to připadá dávno. Cítila jsem se mezi kolegy moc dobře, ale vůbec mě nenapadlo, že bych mezi ně mohla patřit. Vzpomínám na tu roli ráda, protože vlastně byla mojí bránou na Vinohrady.

Byl to docela oříšek, profesionální herec není profesionální tanečník. Ale právě v tom bylo představení mimořádné, herci dokázali překročit svůj stín a naučit se spoustu náročných choreografií. Nemám televizi, tudíž taneční soutěží jsem nepolíbená, neměla jsem šanci ji sledovat. Nedělá mi problém udělat si srandu sama ze sebe. Ale do téhle soutěže bych nešla, chyběla by mi odvaha.

I proto mě baví herectví. Člověk má v sobě nějaké hranice, za něž nesmí a kde by se už musel za sebe stydět. A když v nějaké roli můžete tu hranici překročit, posunout mantinely dál, je zajímavé si to zkusit. To mě hrozně baví.

Bohužel nevím. Netuším, kam scénář dopředu půjde, jestli se Renata otevře nebo stále bude řešit Simonu. S kolegyněmi je sranda, Pavla Tomicová, která ji hraje, je vtipná, hodně se při natáčení nasmějeme. Ale dopředu skutečně nevím, kam se můj příběh odvine. Možná si ještě počkám na nějakého partnera. Postav je v Ulici hodně, musí být poskládané, aby měl děj logiku, nechám se překvapit.

Rozhodně osobní kontakt! Internetové seznamování samozřejmě neodsuzuju, jestliže někdo má problémy se seznamováním, je to dobrý prostředek. Ale já bych nemohla, potřebuji člověka vidět, což se sice nevylučuje, jenže mám raději přirozenější formu.