Článek
Neodrazovali vás v Šumperku od toho, abyste to zkusila na DAMU?
To víte, že mi spousta lidí říkala, abych tam nechodila, protože jsem tlustá a že takové holky tam nechcou. Mně to bylo jedno, milovala jsem divadlo a chtěla jsem to zkusit. Navíc když jsem věděla, jaké skvělé herečky byly Stella Zázvorková, Helena Růžičková, přišlo mi to v pohodě.
Někdo nepřející by dokonce mohl říct, že na své XXL velikosti vlastně děláte kariéru.
Tak to určitě ne! Snad každý, kdo se přijde podívat do divadla, pochopí, že to tak není. Divadlo je tak svobodné, že nezáleží, nebo nemělo by záležet na tom, jak vypadáte, ale na tom, co umíte. A pokud jde o film nebo televizi, tak třeba v Ohnivém kuřeti mi lidé uvěří, že umím péct dorty, spíš než nakadeřené modelce s nalakovanými nehty.
Nikdo neřeší, že spousta modelek bere herečkám práci a přitom jsou příšerné. Já se taky neobleču do plavek a nevyjdu na molo, protože jsem soudná a vím, že by to bylo podobně legrační, jako když si ty modelky hrají na herečky. Nedělá mi problém si ze své postavy udělat srandu, ale musí to mít smysl. Ne že je potřeba za každou cenu rozesmát publikum.
Váhu jste tedy nikdy neřešila?
My jsme při těle celá rodina, takže vím, že nikdy nebudu jako proutek. Někteří lidi si ničí život tím, že se marně snaží zhubnout, a pomalu na nic jiného nemyslí. Pro mě je to takhle přirozené, takže to neřeším. Musím se samozřejmě udržovat v kondici, abych mohla hrát a zpívat.
Jak?
Divadlo je samo o sobě trénink. Každý rok jezdím na vodu, takže pádlováním, ale na to je čas jen jednou za rok. Kdysi jsem hodně jezdila na kole. My nebydleli přímo v Šumperku, ale kousek dál na vesnici. Tam jsem měla kolo k sobě skoro přilepený, protože jsem se na něm dostala všude. V Praze to moc nejde.
Jak často se dostanete do Šumperka?
Je to čím dál horší. Mám hodně práce včetně víkendů. Šumperk je daleko, a tak potřebuju aspoň dva volné dny, aby mělo smysl tam zajet. Snažím se o to jednou za tři měsíce. A pak o prázdninách.
Považujete Šumperk stále za svůj domov?
Považuju se za Šumperáka v Praze. Za Pražáka se nepovažuju. Tady mi říkají, že mluvím moravsky, že zkracuju samohlásky, a když přijedu do Šumperka, slyším, že mluvím jako Pražák. Na Šumperk mám velké vazby, na rodinu, na lidi ze sboru, kde jsem zpívala, i na přírodu.
Co vám v Praze ze Šumperka nejvíc chybí?
Když jsem přišla na DAMU, byla jsem z Prahy vyplesklá, ale teď, když mi je třicet, se na to dívám jinak. Všude plno aut, tramvaje, hluk, nemůžete ani otevřít okno. A nikdy tu není tma. U nás, když jdete spát, tak je tma, fakt tma. V Praze pořád něco svítí.
Doma jsem vyšla z baráku a za minutu jsem byla v lese. Všude jsem se dostala na kole. Naši jsou rozvedení, mamka bydlí v Maršíkově, kde za barákem máme oboru s daňky. To se nedá nikomu, kdo takhle nebydlel, vysvětlit. Táta má zase chatu u přehrady Krásné, kde je nádherná příroda.
To je to Krásno, o kterém natočili dva šumperští rodáci Ondřej Sokol a Martin Finger filmovou komedii?
Je, ale my tomu říkáme Krásné. Krásno tomu nikdo neříká. Ze Šumperka je i Miroslav Krobot, který natočil Díru u Hanušovic.
Snad se neurazíte, ale z těch filmů vychází Šumperk jako zapadákov plný podivných lidí.
Právě proto ve mně ty filmy moc nerezonují. Možná to tam tak vypadalo před dvaceti lety, kdy odtamtud tvůrci těch filmů odešli, ale já jsem to město zažívala úplně jinak. Nedám na Šumperk dopustit.
Naši tátové mají třeba v Rapotíně partu, která pořádá fantastické akce od pochovávání basy přes příchod Mikuláše po otvírání studánek. Všechno do detailu připraví včetně kostýmů. Nesedí po práci u piva a nemelou o blbostech. Tady v Praze nikoho takového neznám, ale třeba se někdo najde.
Uvažovala jste, že byste se vrátila do Šumperka a hrála tam v divadle?
To je ošemetná otázka pro někoho, kdo se dostal do Národního… Pracovně se tam těžko vrátím. Klidně bych i něco nazkoušela, ale cesta trvá minimálně tři hodiny. Taky se v divadle vyměnilo vedení i herci, takže mé vazby k němu jsou už menší.
Na druhé straně nebýt šumperského divadla, nikdy bych nebyla herečkou. Když jsem se vypravila na zkoušky na DAMU, neviděla jsem jiné představení než v šumperském divadle. Všechna ostatní byla daleko. Šumperskému divadlu patří můj velký dík.
Jak jste tam začínala?
Šly jsme se s kamarádkou zeptat k ochotníkům, zda bychom se k nim mohly přidat. Zrovna zkoušeli nějakou pohádku, tak se jim to hodilo. Režíroval to šumperský herec Zdeněk Stejskal, který teď hraje v Jihlavě. Zmínil se, že v divadle potřebují do nové hry pár holek, co by tam tancovaly. Byli tam bezvadní lidé, rychle jsme mezi ně zapadly.
Pak tam David Drábek, který teď vede divadlo v Hradci Králové, přišel režírovat muzikál Kabaret. Protože jsme s kamarádkami chodily do sboru a uměly zpívat, tak nás vzal. Tehdy jsem začala uvažovat, že bych to zkusila na DAMU. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych někdy mohla hrát na Vinohradech nebo v Národním, nebo točit filmy. Jen mě hrozně bavilo divadlo a atmosféra v něm. Mám k němu stále velkou úctu a hrozně ráda se o něm bavím.
Ještě na DAMU vás vzali do vinohradského divadla, odkud jste pak sama odešla. Kvůli nabídce z Národního?
Odešla jsem, protože mi to na Vinohradech nesedělo a vedení mi nevěřilo, že můžu hrát i velké role. Žádná nabídka do Národního v té době neexistovala. Seděla jsem pak za počítačem v archívu zpravodajství na Primě, tu a tam jsem něco hrála.
Pak mi Honza Prušinovský nabídl roli v Kobrách a užovkách a Dan Špinar, kterého jsem znala ze školy, se mnou začal mluvit o tom, že chce dělat na Kladně Nočního motýla. Na zkoušeli jsme to, skvělá práce, která mě moc bavila. Během zkoušení mi pak nabídl hostování na Nové scéně v Zemětřesení v Londýně. Když se stal šéfem činohry Národního divadla, nabídl mi angažmá. Kamarád nekamarád, musela jsem si to obhájit tvrdou prací. Měla jsem radost, že mi někdo věří, že můžu hrát i velké role.
Ve třiceti na naší první scéně, odkud, jak se traduje, se odchází jen nohama napřed…
To už tak není. Jistoty, záruky jsou podle mě pro divadlo smrt. Kdybych měla dělat pod vedením, se kterým nesouhlasím, tak odejdu, jako jsem odešla z Vinohrad. Štve mě, když vidím, že mnozí nadávají, pomlouvají, ale neodejdou, jen si říkají, že tohle vedení přežijí, protože jich už přežili několik.
Můj pradědeček, taky ochotník, si kdysi do deníku napsal: Vědomi si buďme toho, že náš charakter nemusí býti toliko dobrý jako silný. Nebude-li silný, nezůstane dobrý. Není potřeba být s každým pořád zadobře. Jenže lidi se hrozně bojí. Nevím, jestli o tu výplatu, která zrovna u divadla není nijak závratná.
Vám se to lehce říká, když nemáte hypotéku, rodinu…
To je přece každého věc, jestli si tu hypotéku vezme. Není to ale argument pro to, aby byl zbabělý. I kdybych si někdy nějakou vzala, nechtěla bych jí obhajovat svoje ohnutá záda. Radši mám míň, než abych dělala něco, co nechci a s kým nechci. To samozřejmě nebudu říkat paní, která je sama na dvě děti. Já ale rodinu zatím nemám.
A chcete?
Určitě chci mít rodinu. Divadlo miluju, ale člověk se mu nemůže kompletně oddat a žít jenom pro ně. Má mít rodinu za sebou, prarodiče a rodiče, ale i tu před sebou. A nechci to dlouho odkládat. Člověk nemá čekat, až bude mít milión, aby si pořídil dítě. Chtěla jsem být porodní asistentka, k dětem mám vztah. A přítele mám taky, není to nikdo známý a ani známý nechce být.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Na zkoušení Snu čarovné noci. I když s obavami: budu poprvé vystupovat v historické budově. Hrála jsem sice na velké scéně vinohradského divadla, ale tentokrát to je Shakespeare, budu pracovat s novými kolegy…
Díky seriálům vás lidé poznávají. S jakými reakcemi se setkáváte?
Zatím s dobrými. Třeba v Šumperku to je docela mazec, když se s vámi chce při nákupu v Lidlu každý fotit. Přijde mi trochu legrační, že deset let hraju divadlo, jsem teď v Národním, a nikoho to nezajímalo kromě těch, co do divadla přišli. A pak natočím nějakou televizi a lidi se ke mně začínají chovat jinak. Najednou mají starost, abych se nezměnila, aby mi to nestouplo do hlavy. To tedy u mne fakt nehrozí.