Lucie Polišenská: Jsem takový táborový typ

Myslím, že diváci se dělí na taková družstva. Část jich totiž miluje internetový komediální seriál Autobazar Monte Karlo a pro ně jsem dodnes Bublina.

Seriál Ohnivý kuře pro mne byla první velká zkušenost, kdy jsem si ozkoušela, jak to vlastně při natáčení dlouhodobého seriálu funguje, a bylo to moc fajn.

Pravda je, že tehdy jsem od lidí poslouchala pořád: „Veruno, Veruno, kde máš věnečky?“ Julča to pak ale docela rychle přebila. Občas mi tu cukrářku sice někdo připomene i dnes, ale myslím, že většina diváků Primy žije hlavně tím, co je pro ně aktuální.

Už mě to napadlo. Nerada bych byla spojovaná s jednou rolí nebo v nějaké škatulce. Jenže když má člověk práci i v divadle, až tolik to snad nehrozí.

Občas mě zastaví i někdo, kdo mě viděl na jevišti, a chce si o tom povídat. To mě vždycky ohromně potěší.

Pokud jde o dlouhodobé televizní seriály, mám pocit, že role se v nich stejně obsazují takzvaně po srsti, podle typu herce. V rychlém tempu jejich natáčení to nejspíš ani jinak nejde. Uvidíme, co bude dál, samozřejmě bych nechtěla hrát pořád totéž.

Zajímavé ale je, že moji kamarádi mi často říkají, že ta postava, to jsem já. Ať hraju, co hraju, pro ně jsem to zase já. To se sice může občas přihodit, jenže mně se to stává docela často i v divadle. Potom vždycky žasnu a oponuju, že tohle přece nejsem já.

Já bych o to stála, ale scenáristi s tím zatím nijak nepracují! (smích) Mně by to samozřejmě nevadilo, jako herečka chci hrát i jiné věci, než které jsou mi blízké, ale ta mrcha pořád ne a ne přijít. Zřejmě nejsem člověk, který by autory k něčemu takovému vybízel na „první dobrou“, že by to v něm hned viděli.

To by asi musel být film nebo jiný typ seriálu, aby se člověk měl šanci dostat víc do hloubky a k něčemu komplikovanému. Slunečná je v podstatě pohádka, soap opera, a tak se to i musí brát. Ale i v té se herec může takzvaně zabydlet a v rámci možností si s rolí vyhrát, dát jí něco navíc.

Pro mě je vždycky důležité, aby mě to bavilo, aby to mělo „odpich“, zkrátka abych u toho mohla trochu blbnout. A evidentně nějakou část publika to moje blbnutí baví.

Nevím, v téhle době je to i hodně složité...

Držím se svého divadelního světa, toho se nechci vzdát, je pro mne moc důležitý. Přijde mi, že takhle dohromady s divadlem mi seriály dávají smysl. Na jedné straně člověk dělá něco, co ho naplňuje, na druhé má příležitost vydělat si na složenky.

A co si budeme povídat, spousta herců by dnes byla za práci v dlouhodobém seriálu moc ráda, dnes vůbec není doba na přemýšlení, jak moc je nová role podobná té předchozí.

Navíc já jsem takový „táborový typ“. Když jsem obklopená lidmi, které už znám a kteří jsou sehraní, v takovém prostředí se mi dobře pracuje. Pokud tedy můžu pokračovat se stejným týmem na jiné práci, jsem spokojená.

A kromě toho se o každé nabídce stejně rozhoduju až ve chvíli, kdy přijde. A protože mám angažmá v Národním divadle, jsem vždycky ráda, když jsou nabídky spíš menší. Momentálně není čas točit patnáct dní v měsíci.

Jenže na volnou nohu se – zatím – necítím, nejsem ten typ. Jsem ráda, když někam patřím, myslím tím divadlo se stálým souborem. Ale člověk nikdy neví, co se změní a co bude.

V Národním divadle nám vycházejí dost vstříc, jenže člověk si to musí taky umět dobře naplánovat!

Člověk musí umět odhadnout, co zvládne. Nějaký napjatější režim stejně vydržíte nanejvýš půl roku a potom to na vás začne být znát. Mně se třeba stalo, že jsem si četla knížku, ale mozek už byl tak zblblej, že jsem se ten text začala automaticky učit.

Nepřehlédla, myslím, že jsem kdysi v něčem jen prošla v jednom obraze, a to se ani nedá počítat. Zatím jsem na takovou roli neměla štěstí.

Krátce po DAMU mě napadlo, že to je škoda, ale teď už je mi to asi jedno. Pokud to přijde, přijde, a když ne, neřeším to.

Dnes už jsem stejně patnáct let z oboru a za tak dlouhou dobu se z těch dovedností leccos ztratí.

Principy samozřejmě nezapomenete, jenže medicína jde rychle dopředu a hodně se toho změnilo.

Navíc mám za sebou strašně málo praxe. Po těch letech o sobě ani nemůžu mluvit jako o zdravotní sestře, to by byla troufalost. Sice jsem to vystudovala, ale jako sestra jsem pracovala jen čtyři měsíce po maturitě, v lázních ve Velkých Losinách.

No jasně, jednu dobu jsem byla přímo závislá na Dr. Houseovi! Asi ve třeťáku nebo ve čtvrťáku na DAMU... Byla jsem velkým fanouškem herce Hugha Laurieho, který House hrál. Dokonce jsem ho viděla i naživo. On taky zpívá, a když měl koncert v Brně, dostala jsem lístky jako dárek.

Občas se stane, že seriál opakují, jako zrovna letos, takže si ho sem tam znovu pustím. I když ho umím už nazpaměť.

Samozřejmě znám i naši Nemocnici na kraji města a Sanitku, na nich jsem vyrostla. Když je někdy reprízují, z nostalgie se občas podívám i na ně. Mám tyhle staré seriály ráda.

Dr. House pro mě byl „top“ seriál, ale že bych se v něm viděla třeba jako doktorka Cameronová, tak to zase ne. Možná to je i tím, že když se mi něco opravdu hodně líbí, úplně se odstřihnu od toho, že jsem herečka. Nad ničím nebádám, nic neanalyzuju a prostě to jako divák takzvaně sežeru i s chlupama.

Ne, tohle moc neřeším. Co přijde, to přijde. Dokonce si myslím, že čím víc to člověk řeší, tím míň toho přichází. Když si na mě občas někdo vzpomene, že by mě do něčeho chtěl, mám z toho vždycky radost, ale snít o nějaké roli? Takhle nepřemýšlím.

Asi ano, člověk vždycky chce vědět, o co jde, ale já jsem i bez toho tušila, odkud asi vítr fouká! (smích)

Musíte to vědět. Občas se totiž stane, že vás chtějí jen pro něco zneužít. Což mi nevadí – pokud o tom ale vím!

Když jsem přišla do Prahy studovat na DAMU, bylo to pro mě samozřejmě nejlepší místo, jaké jsem si mohla představit. Prahu mám dodnes moc ráda, ale po škole jsem během let začala vnímat, že mám nějaké kořeny a že je ze sebe nemůžu jen tak vyndat. Už mi taky nebylo dvacet a nepotřebovala jsem být pořád v kontaktu se všemi kamarády světa.

Dnes tedy v Praze trávím čas, jen když pracuju, a jinak se snažím být na venkově, za Prahou. Potřebuju mít kolem sebe přírodu, chci jít ven, přesadit třeba kytky... Práce na zahradě je samozřejmě dřina, ale i tak si při ní skvěle vyčistím hlavu.

Ne, kdepak, já jsem to tehdy nenáviděla! Můj táta má celý život za Šumperkem zahrádku s takovou malinkou chatičkou u lesa. Dnes už je jeden z posledních, kdo pěstuje zeleninu. Ostatní mají trávníky, kytky a bazény...

Jako dítěti mi to jeho zahradničení nic neříkalo, ale dnes už chápu, co na něm má.

Jednak to, co si sama vypěstujete a co uzraje na slunci, chutná mnohem líp než z obchodu. Například rajčata, to je úplně jiný zážitek. Dělám i kečup. Ale třeba i obyčejná mrkev má lepší chuť.

Jednak si neumím představit, že po práci běžím do fitka jako spousta ostatních. To jdu radši na vzduch vyplít zahradu. Pro mě je to tedy i určitá forma kondičního tréninku.

Možná si to leckdo neuvědomuje, ale ona je to pěkná dřina! Díky práci kolem domu měli lidi dřív dobrou fyzičku až do stáří. Moje babička se ráno ohnula a narovnala se až v šest večer. Kdo z nás by dnes něco takového zvládl i v mladším věku?

Možná. Našla jsem v tom totiž i hlubší smysl. Uvidím spadaná jablka a něco mě popíchne, že je mám zvednout, očistit a upéct z nich štrúdl. Snažím se toho udělat doma co nejvíc sama, využívat přírodu, chovat se šetrně, nekupovat nic zbytečně. Takže si vyjdu s košíkem za ves na bezinky a vyrábím i bezové sirupy...

Samozřejmě mi to všechno dá spoustu práce, ale já prostě miluju, když v zimě přijdu do sklepa a mám tam vyrovnané sklenice s okurkami a jahodovým džemem.

Na to se mě lidi často ptají, kde na to beru čas, když kromě divadla ještě točím, ale to je jednoduché. Radši zavařím dvacet skleniček marmelády, než abych sledovala na Instagramu, co si kdo o mně myslí, nebo s někým diskutovala na Facebooku.

Lidi dnes dělají hodně věcí, které jim sežerou spoustu času, a přitom nemají žádný smysl. Aby se z toho člověk nezbláznil, musí si ho najít v něčem jiném.

Asi teď budu vypadat jako nějaká staromilská teta ze Šumperka, ale já jsem v tom svém způsobu života našla smysl a je mi v něm dobře.