Lucie Matoušková: Film Tři oříšky pro Popelku je naše rodinné stříbro

Lucie Matoušková kvůli chvilkovému nepohodlí v kultovních Třech oříšcích pro Popelku ovšem na herectví nezanevřela a zvolila si ho za svou profesi.

„Maminka mě odrazovala, že je to nesvobodné povolání, a pokud člověk nemá kliku, nemusí být šťastný. Nakonec mi dala podmínku, abych se nejdřív vzdělala a šla na gympl. Dneska jí dávám za pravdu. Herec potřebuje všeobecný přehled a mít něco načteno,“ tvrdí členka Městského divadla Mladá Boleslav, která po maturitě zamířila na DAMU a potom rovnou do tohoto středočeského angažmá.

To, že se ještě před narozením ocitla ve filmu, byla vlastně taková předehra. Naplno ke kumštu přičichla v osmi devíti letech v Divadle E. F. Buriana, kde vystupovala její maminka a kde malá Lucie trávila hromadu času. Přirozeně se pak začala objevovat v dětských rolích na jevišti a záhy i v televizi.

Asi mezi nejznámější patří její postava Kačky v Rážově filmu Cizí holka z roku 1984, kde si Lucie zahrála například s Janou Preissovou, Věrou Galatíkovou, Jiřím Štěpničkou i svou tetou Janou Hlaváčovou.

Po příchodu na gymnázium už byla na prvním místě škola. „Mamka byla přísná. Když mi to zrovna nešlo, prohlásila: Žádná práce, učit se budeš!“ Lucie dost bojovala s matematikou, fyzikou a chemií.

„Jakmile ale máma pochopila, že si čtyřky prostě nevylepším, začala zastávat názor, že se nemusí dítě nutit, aby bylo dobré ve všem. Ať si vybere, co ho baví, a zbytek nějak přežije. Teď mi úplně vstávají vlasy hrůzou, protože vím, jak je některým žákům a studentům, které čeká povinná maturita z matematiky. Děti jsou vyhraněné od narození a nemá smysl je cpát do zákrytů.“

Protože se však na studium herectví napoprvé nedostala, odjela mezitím jako au pair do Londýna, kde se za vydělané peníze chodila učit angličtinu. Na cestu si sbalila i videokazetu s filmem Tři oříšky pro Popelku.

„Když mi bylo smutno, pohádku jsem si pustila a žehlila u ní. Je to naše rodinné stříbro,“ usmívá se herečka. Sama se natáčení nabažila v dětství, takže jí práce před kamerou neschází. „Minimálně z padesáti procent to je přehlídka ztraceného času a věčného čekání jsem si užila dost. Narodila jsem se pro divadlo, tak proč bych hledala něco jiného?“

V Mladé Boleslavi našla nový domov. Nejdřív několik let žila v divadelní garsonce a po narození dcery Magdaleny, které je dnes deset, se společně s manželem, divadelním zvukařem Janem Kubínem, přestěhovali nedaleko na venkov. I když bydlí hned u lesa, Lucie přiznává, že spíš na něj koukají, než aby tam chodili.

„Žehráme na to, že ho máme hned za plotem. Kdyby v něm aspoň rostly houby, bylo by to něco jiného,“ usmívá se herečka, které mimo Prahu chybí jen jediná věc - výběr možností, kam vyrazit za kulturou.

Možná namítnete, že vzhledem ke své profesi je přece v kultuře ponořená od rána do večera, jenže Lucie Matoušková s oblibou sleduje i jiné žánry než činohru, které se věnuje.

„Mám ráda pohybové divadlo a nový cirkus, občas koncerty a výstavy, zvlášť ty fotografické.“ Po pracovní stránce si však mladoboleslavské angažmá nemůže vynachválit. „Máme štěstí, že pražští režiséři jezdí za námi. Každou sezonu jeden dva, se kterými jsem ještě nepracovala, takže čerstvý vítr je tady dost znát. Jsme relativně všestranný soubor a naše dramaturgie si vychovala diváka, který nechce jenom komedie, ale snese všechno, od velkých tříhodinových dramat až po alternativní žánry.“

Tím, že v divadle vládne takřka rodinná atmosféra, nezabydlela se tu řevnivost ani závist. „Všichni máme dost práce a režiséři dbají, abychom neustrnuli ve svých šuplících a pokaždé si vyzkoušeli něco z jiného soudku,“ říká Lucie, která je schopna tančit i zpívat. Vzpomíná na moment, kdy v roce 2002 dostala první velkou roli.

„Obchodníka s deštěm jsme zkoušeli pod vedením Jaromíra Pleskota, kterého jsem do té doby osobně neznala, ale věděla o něm, že je to žijící režisérská legenda. Líza Curryová byla navíc první vážná postava, u které jsem musela hrábnout do vlastního nitra a otevřít se. Jenže já jsem v tu dobu se svou introverzí ještě neuměla pracovat. Všichni kolem mě chodili a říkali: To je bezvadné, že to budeš hrát, máš radost, že? Přitom já jsem měla strach.“

I když jí tato role nakonec vynesla nominaci na Thálii, tréma na jevišti ji neopouští dodnes. „Když jdu na první výstup, mám studené ruce a potím se.“

Přestože sama je v divadle podle svých slov šťastná, přijímá s povděkem, že dcera se od něho drží dál. „Máju baví výtvarné tvoření, nerada recituje a je středem pozornosti. Zaplať pánbůh, že díky dvěma babičkám (D. Hlaváčová se před časem také odstěhovala do Ml. Boleslavi - pozn. red.) nemusí se mnou chodit do práce tak často, jako jsem to dělala já s mamkou.“

Dceru v ručních pracích podporuje, často se k ní přidává a sama přichází s nápady, co nového vyzkoušet. „Jsem Blíženec, takže se mi zájmy rozbíhají do více stran. V divadle za vámi není vidět nic, na co byste si sáhli, co vydrží. A já jsem vždycky ráda tvořila rukama.“

Před Vánocemi objednala hromadu korálků, ze kterých s Magdalenou vyrábějí hvězdičky na stromeček.

„Když nám to loni kamarádka ukázala, chytly nás ozdoby natolik, že jsme se zastavily až v únoru. Motivaci máme poměrně velkou. Můžeme si při práci povídat nebo něco poslouchat, zatímco nám pod rukama vzniká taková krása. A radost zase šíříme dál, když ostatní svými výtvory obdarováváme.“

Letos se chtějí zdokonalit v drátkování a po delší době, kdy Lucie nemá v divadle před svátky tolik práce, budou společně péct cukroví. „Máme milion vykrajovátek na perníky, které taky zdobíme.“

Svou šikovnost herečka zúročuje i v zaměstnání, když si občas opraví nebo vyrobí rekvizitu, třeba šperk k dotvoření kostýmu. Ráda se také věnuje fotografování.

„Jako malá jsem pomáhala tatínkovi v komoře míchat vývojku. Viděla jsem, jak se dá s fotkou čarovat, že je to tvůrčí práce, kde nejde jenom o to cvaknout a vyvolat. Dneska jsou taky jiné možnosti. Vyfotit snímek na šest způsobů a z různých úhlů pozorovat, jak přetváří skutečnost. Na lov záběrů se ale nevydávám cíleně. Když mám volno, tak vyrazím, a buď se něco povede, nebo ne.“

Čas strávený v přítomnosti usměvavé a uvolněné herečky vás nutně přivede k tomu, že jí dáte za pravdu v tvrzení, jak jí život mimo velkoměsto prospívá. Ať už jde o méně hluku, davů v ulicích, či blízkost přírody. Jakmile Lucie spontánně vyleze na strom v parku u divadla, aby fotograf získal zajímavý záběr, není pochyb o tom, že je pohodářka.

„Snažím se být dobré mysli a netrápit se věcmi, které nemůžu změnit. Nepokouším se usměrňovat svět ani lidi kolem sebe, což se mi dost vyplácí. Nemám žádná velká očekávání, takže můžu být jedině příjemně překvapena. Možná jsem i trochu flegmatik,“ zamýšlí se.

„Za poslední léta jsem zpomalila tempo a učím se čekat, až si věci samy řeknou, že přišel jejich čas. Mám zkušenost, že to pak jde desetkrát rychleji a snáz, než když se k něčemu nutím. I když v sobě nosím nějakou starost, někdy ji nemůžu řešit hned, musí uzrát doba,“ říká herečka.

Nakonec vítá, že se s přibývajícím věkem i na jevišti pomalu přesouvá do klidnějších poloh matek. „Pozoruju mladé kolegy a říkám si: To je ale čeká práce, když musí dávat na odiv, jak jsou plní energie!“

Kromě divadelního angažmá se Lucie Matoušková věnuje i dabingu a načítání audioknih pro zrakově postižené v rámci projektu Mluvící kniha.

Je také autorkou překladu hry Jeffreyho Hatchera Dr. Jekyll a Mr. Hyde, která měla v Mladé Boleslavi premiéru před sedmi lety.

V epizodní roli se objevila v seriálu Ordinace v růžové zahradě.