Lucie Macháčková: Necítím se komfortně, když za mě někdo platí

Snažil se vás někdo někdy sbalit na vtipy o blondýnách?

Nic takového se mi nikdy nestalo. Myslím, že podobně jako vtipy o policajtech a Pepíčkovi jsou fóry o blondýnách záležitost devadesátek. V roce 2024 je považuji za trapné. Stejně tak nechápu, když se kdokoliv ohání frází, to víš, já jsem blondýna. Přijde mi zbytečně degradující. Znám spoustu chytrých blondýn, stejně tak potkávám i ty hloupé.

Vaše knížky se točí kolem seznamování. Materiál jste sbírala na vlastní kůži?

Využila jsem vlastní historky i zážitky kamarádek, s nimiž chodím na víno a které mi daly svolení je zpracovat. Každý příběh má reálný základ, pak přichází kreativní zpracování a nadsázka. Někdy je fabulace větší, jindy menší.

Co jste o seznamování zjistila? Dá se životní partner potkat online?

Jasně! Nechápu, proč mají online seznamky tak špatnou pověst. O co je lepší seznámit se pod vlivem alkoholu ožralí v hospodě? Taky se to někdy podaří a jindy ne. Jen na tom internetu musíte asi o mnoho více filtrovat, zbytečně si „nevypisovat“ a dávat si velký pozor na podvodníky. Co byste v reálu poznali hned, se v elektronické komunikaci ukáže až postupně. Ale jinak existují mnohem podivnější způsoby seznamování než sociální sítě nebo Tinder.

Jaké třeba?

Speed dating. Kdybych ho nechtěla zařadit do své knihy, v životě bych takovou akci nezkusila. Potkala jsem při ní zvláštní chlapy, které bych v běžném životě poznat nechtěla. Hned vidíte, že daný člověk vám nevoní, nebo je vám dokonce jeho přítomnost krajně nepříjemná. S někým bylo i pět minut vyhrazených pro konverzaci pekelně dlouhých. Skoro jako půlhodina. Přesto jsem ráda, že jsem si speed dating vyzkoušela. Byla to návštěva jiných světů.

Vzpomenete si na svou nejbizarnější schůzku?

Na vlastní kůži jsem nic doopravdy šíleného nezažila. Dokážu zážitky jen dobře poetizovat, takže mohou působit, že mám za sebou pěknou divočinu. Co se mi skutečně stalo a o čem jsem už mnohokrát mluvila, byla historka z doby, kdy jsem se čerstvě přistěhovala do Prahy.

Jako holka z vesnice jsem neměla moc peněz a týpek mě na první rande pozval do drahé restaurace. Necítím se komfortně, když za mě někdo platí, takže jsem byla dost nervózní a objednávala si pouze nejlevnější položky z menu jako neperlivou vodu nebo salát. Chlapec se choval jako grand, objednával ryby, krevety, víno…

Když přišlo na placení, řekl, že to dáme na půl. Dneska jsem mnohem asertivnější a poslala bych ho kamsi. Tehdy jsem byla vyjukaná, takže jsem konsternovaně zaplatila půlku závratně vysokého účtu. Rozloučili jsme se a on mi pak napsal, že nepřeskočila jiskra. A já neměla zbytek měsíce skoro žádné peníze a jedla jsem jen rohlíky. Jinak jsem ale absolvovala spíše průměrná rande.

Jak vypadá průměrné rande?

Jako schůzka s člověkem, se kterým je od první chvíle jasné, že vás nepovede k oltáři. Přesto si dáte večeři nebo jdete do kina, ptáte se na sourozence a koníčky, bavíte se o počasí. A to jen proto, že není společensky přijatelné si hned na začátku říct, že nemá cenu neodvratné prodlužovat a raději se rozloučit. Ráda bych toto téma zpracovala v další knize.

Historky ze života přetavujete do vystoupení před diváky. Jak dlouhý je čas od zážitku k vystoupení?

Spousta témat ve mně zraje a postupně si k nim nacházím cestu. Například jsem věděla, že chci použít motiv svatojakubské pouti, ke které mám osobní vztah, trvalo mi dva roky, než jsem našla klíč, jak ho zpracovat. Jakmile už vím, jak téma uchopit, jde všechno rychle. Napíšu text, proškrtám hluché pasáže a hned zkusím, jak bude na nový skeč publikum reagovat. Zhruba po dvou vystoupeních text upravím podle toho, čemu se lidé nejvíce smějí.

Co když se nesmějí?

Přemýšlím, jestli je vyprávění dostatečně srozumitelné a všechny myšlenky dobře formulované, zda by nebyla vhodnější jiná pointa. Hodně cizeluju, nedělá mi problém vyhodit z desetiminutového stand-upu sedm minut, pokud zbytek zapůsobí dostatečně úderně.

Proč jste se vlastně pustila do tak náročné disciplíny, jako je stand-up?

Jako scenáristku mě frustrovalo, že jsem na výsledek své práce musela dlouho čekat. Navíc byl závislý na režisérovi a dalších lidech. Kdežto u stand-upu jsem autorkou, režisérkou, herečkou i producentkou. Mám tím pádem sice za vše zodpovědnost, ale zároveň i totální kontrolu nad výsledkem. Když se něco nepovede, nemám neúspěch na koho svést, všechno jde za mnou. Na druhé straně se o úspěch nemusím s nikým dělit. Jsem individualistka, takže mi takové nastavení velmi vyhovuje.

Na holku dobrý. Tím nereaguji na vaši odpověď, ale zmiňuji název vaší nové show. Co od ní můžeme očekávat?

Je to výběr toho nejlepšího z mých vystoupení, prostě creme de la creme za devět let mojí stand-upové kariéry. Bude to o lásce, vztazích, sexu, ale také o adopci mojí dcery a o mé bláznivé moravské rodině.

Má vaše rozhodnutí adoptovat dítě něco společného s pořadem Protivný sprostý matky, jehož jste kreativní producentkou a režisérkou?

Pořad jsem začala připravovat ještě jako bezdětná. V průběhu práce, kdy jsem se setkávala s různými ženami a přístupy k mateřství, jsem o něm čím dál více přemýšlela, až jsem došla k rozhodnutí adoptovat dítě.

Krátce poté, co dcera přešla do vaší péče, jste utrpěla vážný úraz. Jak se zlomená páteř slučuje s péčí o miminko?

Nehoda a pobyt v nemocnici všechno kompletně změnily. Řešila jsem, jestli zvládnu mateřství, a najednou jsem byla postavená před úplně novou výzvu - jestli zvládnu mateřství i se zlomenou páteří. Rekonvalescence trvala měsíce, asi tři čtvrtě roku jsem musela nosit speciální límec, dlouho jsem měla zakázáno zvedat jakékoliv těžší věci. Jenže jak to chcete udělat, když se potřebujete postarat o miminko, které je na vás totálně závislé? Holt mi nezbylo než si nějaký způsob najít. Zpětně nechápu, jak jsem tuhle velkou zkoušku zvládla. Určitě na tom mají obrovský podíl rodiče.

Přenechala jste jim starost o dítě, než se dáte do kupy?

O dceru se postarali, když jsem musela ležet v nemocnici. Po mém propuštění jsem mohla na čas bydlet u nich, máma si dokonce vzala volno z práce, starala se o mě i o malou. Neumím si představit, co bych bez nich dělala. Naprosto automaticky za mě spoustu věcí zařídili. Naši Charlottku neskutečně milují a roli v tom určitě hraje i fakt, že s ní byli intenzivně odmalinka. Kdykoliv za nimi přijedu na jižní Moravu, odkud pocházím, skoro se perou, kdo půjde s kočárkem

Umíte si představit život bez humoru?

To by nešlo. Složité dětství mě naučilo nebrat věci fatálně a mít nadhled. Utrpěla jsem jako malá komplikovanou zlomeninu, kvůli které jsem musela podstoupit osm operací nohou, strávila jsem dlouhou dobu v nemocnici. Tam se zrodila má láska ke psaní, krátila jsem si jím dlouhou chvíli. Takže zlomenina páteře mě mentálně tak trochu vrátila do dětství a já ji vzala jako další životní výzvu, kterou je třeba překonat.

Výzva je určitě i skloubení mateřských a pracovních povinností. Máte nějaký fígl, jak všechno zvládat?

Musím hodně plánovat a delegovat úkoly. Domluvila jsem se s paní, která mi chodí uklízet, mám i chůvu. Snažím se neprokrastinovat. Svůj čas dělím mezi práci, dceru a tu a tam se mi podaří ukradnout si nějakou chvíli i pro sebe. Tu většinou trávím s přáteli anebo sportem. Všechny věci, které dělám, mě nesmírně baví, a přestože se mi někdy nechce na vystoupení, zpětně vidím, jak mě stand-up nabije. Podobně to mám i s dalšími projekty. Jsem vděčná, že mohu být mámou na plný úvazek a zároveň se realizovat a být sama sebou.

Se stand-upem jste se setkala během studijního pobytu v Anglii. Pamatujete si na první výstup, který jste viděla?

Naprosto přesně. Bylo to v londýnském Apollu, což je klub, kde vystupovaly i komediální legendy jako Jimmy Carr nebo Michael McIntyre. Fascinovalo mě, že přijde tlustý chlápek v obleku a dvě hodiny sám na pódiu s mikrofonem v ruce jede úplný bomby. Nepotřebuje žádné tanečnice, ohňostroje ani další efekty, stačí mu pouze vlastní nápady. V Británii je stand-up comedy pevnou součástí kultury a mainstreamová záležitost, kterou si můžete pustit i v osm večer v televizi, existuje tam velké množství klubů, komici jsou opravdové hvězdy. Kdybych chtěla prorazit v zahraničí, jedu znovu do Londýna.

A nechcete?

Takové ambice jsem možná někdy měla, ale v současné době nic takového neplánuji. Mám svůj život v Česku ráda, baví mě, co dělám. Prorazit v Anglii tak, aby mě to uživilo, by bylo hodně složité. Ale nikdy neříkám nikdy.

Jste jazykově vybavená, takže do zahraničí máte dveře pootevřené. Je těžké se probojovat na cizí stand-up půdu?

Nemám ten pocit. Začala jsem dělat v rámci české comedy scény stand-upy v angličtině. Cizinci žijící u nás si to mezi sebou řekli a díky nim jsem se napojila na další lidi, kteří mi zařídili vystoupení v Berlíně. Jeden Američan nám pak spolu s další kolegyní domluvil tour po klubech v Polsku. V Londýně jsem si vystoupení domluvila sama, nebála jsem se ozvat a poslat svoje video. Na základě toho mi řekli, ať přijdu. Měla jsem to štěstí, že jsem vystupovala i s Nathanem Catonem, což je tamní oblíbená osobnost rozhlasové i televizní zábavy

Platí, že scénky musíte upravovat, když je chcete použít v zahraničí, aby je publikum vzalo?

Jasně! Tady projde mnoho narážek a vtipů, které by třeba v Anglii neprošly. Zajímavé je, že i v rámci Londýna jsou publika jiná, je rozdíl vystupovat v centru a třeba v Greenwichi. Jinak také funguje publikum v Polsku či Německu. Co mám dceru, ale už nemohu jezdit dlouhé šňůry.

Předpokládám, že s rukama v klíně rozhodně nesedíte.

Pracuji v České televizi v oddělení marketingu, kde vedu tým, který má na starost sociální sítě. S kolegyní Katkou Krobovou také píšeme scénář dramatického seriálu, který se začne letos točit. Nemohu k tomu teď prozradit více, než že se děj bude točit okolo rodiny a vztahů a že to bude možná závažnější materiál, než jaký lidé ode mě asi čekají.

Máte při tom všem vůbec ještě čas na seznamování?

Vlastně nemám. Ale když někdo za to stojí, tak si ho ráda udělám!

Může se vám hodit na Zboží.cz: Historky z Tinderu - Lucie Macháčková, Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala - Lucie Macháčková