Lucie Křížková a Barbora Černošková: Respektujeme se jako moderátorky i ženy

Pamatujete si na první setkání?

Lucie: Vtipné je, že ještě dřív než se mnou se Bára znala s mým manželem, a to ze zpravodajství.

Barbora: David totiž u nás ve sportovní redakci v době letních olympijských her působil jako expert na jachting. Když jsem pak dělala konkurz do pořadu Sama doma a posléze se dozvěděla, že mě vybrali a budu tvořit dvojici právě s Luckou, byla jsem nadšená. Tajně jsem si ji jako kolegyni přála.

Lucie: To vítězství v konkurzu bylo zasloužené. Těšila jsem se, až Báru poznám hlouběji. Do té doby jsem ji znala pouze jako hosta, v Sama doma byla krátce po porodu třetího dítěte a mně utkvělo v paměti, že je to super matka.

Co jste, Barboro, věděla vy o Lucii?

Barbora: Že je Miss České republiky. Moje oblíbená. Já jsem totiž byla velkou fanynkou soutěží krásy, uměla jsem vyjmenovat všechny vítězky. No a v roce 2003 mě Lucka coby osmnáctiletá studentka okamžitě zaujala. Moc jsem jí fandila. Když Lucka občas na svých sociálních sítích zveřejní jako vzpomínku fotku s korunkou, vždycky si na to vzpomenu. Nikdy by mě nenapadlo, že nás osud spojí.

Taky vám přijde, že se Lucie od té doby skoro vůbec nezměnila?

Barbora: Svět není spravedlivý, klidně bych z toho mohla mít mindrák. Ale nemám. Lucie mi naštěstí nedává žádný důvod. Svou krásu nikdy nepoužila jako zbraň ani se s ní nevytahovala.

Lucie: Báro, ty teď mluvíš jako nějaká šereda! Věř mi, že kdyby ses tenkrát do Miss přihlásila, tak ji taky vyhraješ. Vždyť jsi krásná ženská. A máš okouzlující úsměv.

Barbora: Jasně! To jsem ráda, že to zaznělo. Nemůže to být titulek našeho rozhovoru? Kdybys šla do Miss, tak bys vyhrála, haha.

Lucie: Bára se teď trochu shazuje, ale ona je opravdu krásná ženská. Nádherná. Je na ni radost pohledět. Má například okouzlující úsměv.

Barbora: To mi dneska řekl i herec Petr Vacek, který byl jedním z našich hostů. Ještě než jsme začali vysílat, zkoumavě se na mě díval. Když jsem se ho zeptala, proč to dělá, prohlásil, že mám nádhernou sklovinu. To mě pobavilo a reagovala jsem slovy, ať ještě počká na Lucii, že ona má taky nádhernou sklovinu.

Kromě toho vás spojují i další věci. Obě jste studovaly práva a intenzivně se věnovaly sportu. Barbora synchronizovanému plavání, Lucie gymnastice. Obě máte děti. Zapomněla jsem na něco?

Lucie: I naši manželé jsou sportovci. Jak už zaznělo, můj David je jachtař, Bářin Jirka zase bývalý basketbalista. Ale jinak je, myslím, naprosto zásadní, že jsme obě prožily složité životní situace, ve kterých jsme jedna druhou podporovaly. Bára tu pro mě třeba byla, když můj muž skončil ve vězení. Chápala, co prožívám, protože už dlouho spolupracuje se spolkem Žlutá stužka, jenž se zaměřuje na lidi, kteří zrovna procházejí nebo prošli výkonem trestu. A já tu zase byla pro ni, když jí zemřel tatínek. I ten můj zemřel na rakovinu, takže jsem přesně věděla, jak se cítí. To sdílení bylo a je nenahraditelné.

Navíc jste skoro stejně staré…

Lucie: Bára je o trochu starší, takže ji pouštím do dveří. Mně bude čtyřicet až letos v září.

Barbora: To ti pak zase obřadně podržím dveře já… Ale ono nejde jen o ty náročné životní situace, kterými jsme obě prošly. Lucie to má složitější i za normálních okolností. Na rozdíl ode mě do Prahy dojíždí, takže hned po vysílání sedá do auta a vyráží na cestu, aby vyzvedla děti. A když jsou náhodou nemocné, musí to zorganizovat tak, aby o ně bylo postaráno a ona stihla vysílání. Musím říct, že jsem ještě nezažila, že by něco nezvládla. A navíc s úsměvem, což obdivuju. Je to pro mě velká motivace.

Čím vás, Lucie, inspiruje Barbora?

Lucie: Tím, jaká je osobnost. Prudce inteligentní, což už nedoženu. Navíc má dar mluveného slova, krásně formuluje otázky i odpovědi. Některé jsem adoptovala a sama je často používám. K tomu je laskavá a milá, i když se třeba necítí dobře nebo je unavená. Podtrženo a sečteno, nikdy vás nepošle do háje. Pokud si to teda nezasloužíte.

Barbora: To mě přeceňuješ. Dobře víš, jak umím být nesnesitelná.

Lucie: Já to takhle vidím. Navíc je to něco, co já neumím. Když mám blbou náladu, tak to bohužel občas odnesou lidé, kteří si to nezaslouží. V tom bych si z tebe měla vzít příklad.

Střetly se někdy vaše ženské energie za ty čtyři roky, co spolu moderujete a přátelíte se?

Lucie: Ne, Bára je ten typ, který k tomu nedává důvod. Nikdy neudělala nic, čím by mě naštvala.

Barbora: To se tak hezky poslouchá. Ale podle mě je to tak, že ty jsi ta aristokratka, ta bezkonfliktní. V každém vidíš něco dobrého a snažíš se ho pochopit. A to i v situaci, kdy já startuju a začnou se mi dělat mžitky před očima.

Lucie: Co si budeme povídat, když spolu pracují dvě ženy, tak se občas přihodí, že chce jedna druhou převálcovat. Taková je alespoň moje desetiletá moderátorská zkušenost. U Báry se mi ale něco takového nikdy nestalo. Když v Sama doma vedeme rozhovor, střídáme se. Naprosto přirozeně.

Barbora: Když jsem do pořadu nastupovala, měla přede mnou Lucie šestiletý náskok. Byla služebně starší a zkušenější. Ale nikdy mi to nedala najevo. A už vůbec neměla sklony mě formovat k obrazu svému. Brala mě jako sobě rovnou a od začátku mě respektovala, čehož si nesmírně vážím.

Lucie: To je to pravé slovo. Respekt! My se prostě respektujeme, a to jako moderátorky i jako ženy.

Potkáváte se i v soukromí?

Lucie: Trochu bojujeme s časem. Třeba jsme se chtěly s našimi rodinami potkat v létě, ale nakonec jsme nedaly dohromady volné termíny. Když mohli Křížkovi, tak už měli Černoškovi program. A zase naopak.

Barbora: Ale pravidelně spolu trávíme podzimní prázdniny. A taky jsme spolu v kontaktu přes krabičky.

Co si pod tím mám představit?

Lucie: Tradici, kterou udržujeme už více než rok. Když spolu moderujeme, tak nemáme čas na oběd. V deset hodin jdeme do maskérny a ze studia vycházíme o čtyři hodiny později hladové a vyřízené. A tak jsme si vymyslely, že pro sebe navzájem budeme vařit. V pondělí třeba Jirka Černošek v šest ráno smaží řízky a Báru nutí, aby zajela do pekárny pro čerstvý chleba. Abych to měla i s přílohou. Navíc ve speciální nádobě dostanu moje oblíbené kyselé okurky s lákem.

Barbora: A další den vaří zase Křížkovi. Dneska to bylo grilované kuře s nakládaným celerem a majonézou. K tomu zapečená bageta a jako dezert hroznové víno. Moc jsem si pochutnala!

Letošní rok je teprve na začátku. Máte společné plány?

Lucie: Máme určitou vizi. Chceme společně strávit dovolenou na moři na lodi.

Barbora: Můj muž se moc „těší“, protože mu na lodi bývá špatně. Úplně to vidím, my s Luckou se budeme kochat zapadajícím sluncem, Jirka bude zvracet přes palubu, David kormidlovat a do toho budou kolem pobíhat všechny naše děti, kterých máme dohromady pět.

Lucie: Určitě se uvidíme 11. června v Říčanech, kde proběhne 9. ročník Yellow Ribbon Run (projekt, jehož cílem je dát lidem s trestní minulostí a jejich rodinám druhou šanci na slušný život, přispět tak k prevenci kriminality, snížení recidivy a větší bezpečnosti ve společnosti, pozn. red.). Běh se Žlutou stužkou je fakt unikátní, bývá tam krásná atmosféra.

Barbora: Nejde nám o sportovní výkony, je to spíš takové společenské setkání. Je tam sranda, budeme mít úžasný program. Osobně se mi moc líbí, že tam máme všichni na sobě stejná trička. A vy nepoznáte, kdo je státní zástupce, soudce, kdo má za sebou výkon trestu nebo je ředitel věznice. Všem nám jde o bezpečnější společnost. Musím říct, že jsem Lucii a Davidovi moc vděčná za podporu. A za odvahu. Že stejně jako loni přijdou, vyfotí se, rozdají podpisy a hlavně si popovídají s lidmi.

Součástí našeho týmu dobrovolníků jsou i další známé osobnosti. Třeba moderátorky Jana Peroutková a Petra Křížková nebo biatlonista Michal Krčmář. Rozcvičují se s dětmi a po závodě jim rozdávají medaile. Každé takové pomoci si velmi vážím. Víte, sehnat lidi, kteří jsou ochotní spojit svůj obličej s dětmi vězňů, není lehké, tolik jich zase není.

Lucie, vy jste bez manžela strávila dvacet jedna měsíců a od začátku jste o své situaci i pocitech mluvila s médii velmi otevřeně. Co vás k tomu vedlo?

Lucie: Nechtěla jsem se zařadit mezi ty, kteří strkají hlavu do písku. Navíc jsem se tím snažila vzít vítr z plachet bulváru - pokud nechcete, aby si novináři něco vymýšleli a domýšleli, tak je lepší poskytnout informace. A znova se musím vrátit k našemu přátelství s Bárou. Víte, co udělala první Vánoce, kdy s námi manžel nebyl? Přijela do Plzně a přivezla dětem tři velké bílé krabice. Bylo v nich dvanáct balíčků, na každý měsíc jeden. A v každém balíčku nádherný dopis, sladkost plus nějaký dárek, třeba knížka či hračka. To mě naprosto dostalo! A dojalo. Kolik ji to stálo času a energie…

Barbora: Ale to přece udělali vánoční skřítkové. Já s tím nemám vůbec nic společného.