Článek
Kultovní seriál Sex ve městě, ve kterém jste dabovala hlavní hrdinku Carrie Bradshaw, se opět vrátí na televizní obrazovky. Tvůrci již ohlásili, že natočí další řadu. Co na to říkáte?
Jsem překvapená a jsem na to nesmírně zvědavá. Samotnou mě zajímá, kam se ty postavy během let posunuly.
Takže do toho znovu půjdete a nadabujete Carrie i v tomto pokračování?
Určitě. Pokud mě někdo znovu osloví, tak do toho půjdu ráda.
Autorka knižní předlohy seriálu, Candace Bushnellová, se nedávno ve svých padesáti letech rozvedla a zůstala sama. V novém pokračování knihy popisuje problémy, na které kvůli tomu naráží – třeba že jí banka jako single ženě odmítla refinancovat hypotéku. „Být single je stále stigma,“ píše. Má podle vás pravdu?
Podle mě to není ani tak o stigmatech, jako spíš o finančních jistotách a nejistotách. Tato společnost je bohužel nastavená tak, že klade důraz na ekonomickou stránku života. Všechny a všechno posuzuje hlavně z tohoto úhlu pohledu. Nikoho nezajímá, že si v životě dokážete poradit, že umíte být sama se sebou spokojená nebo že vás rozchod s partnerem někam posunul.
Důležitá je hlavně ta cifra na účtu. I když… mně osobně se to těžko posuzuje, protože já nejsem single a ani bych být sama nechtěla. Neumím si to představit.
Jsou podle vás single ženy stále téma?
Rozhodně. Je to pořád velké téma. Možná ještě větší než dřív. Single totiž zůstává spousta lidí, někteří třeba až do čtyřiceti. Teprve potom se najednou probudí a diví se, že už ten vůz jel.
Často jsou to lidé z profesí, ve kterých se člověk musí takzvaně vypracovat – třeba právníci nebo zaměstnanci různých nadnárodních firem. Musí věnovat 99 procent svého života práci a kariéře, aby si vybojovali svoje místo na slunci. A to jedno procento, co jim zbude, už nechtějí dávat někomu jinému. To si musí schovávat pro sebe, aby vůbec přežili.
My herci to tak naštěstí nemáme, my s každou rolí začínáme vlastně od píky.
Pokud říkáte, že vy sama si neumíte single život představit, oslovil vás něčím ten seriál?
Ano, příjemně mě překvapil svou otevřeností. Šokovalo mě, s jakou samozřejmostí a přímostí se tam mluvilo o sexu. Na to jsem do té doby nebyla vůbec zvyklá. Nebyla jsem na to ani připravená. Bylo to osvěžující.
Při dabingu jsme si říkali: Ty bláho, to jsme nevěděli, že v sexu existujou i takový praktiky!
Ovlivnilo vás to?
Rozhodně. Přestala jsem být tak prudérní. I já jsem díky tomu začala být otevřenější. Najednou mi nedělalo takový problém říct někde na veřejnosti „sex“ nebo „soulož“. To pro mě bylo do té doby nepředstavitelné, vnímala jsem to jako něco vulgárního a nemístného. Poté, co jsem začala dabovat tento seriál, už mi to ale vůbec zvláštní nepřišlo.
Sex ve městě pro seniory. Protagonistky seriálu se vracejí po 22 letech
Červenala jste se někdy při dabování?
To ne, na to při dabingu nebyl čas. Hodně jsme se ale s kolegy nasmáli. Říkali jsme si: Ty bláho, to jsme ani nevěděli, že v sexu existujou i takový praktiky! (směje se)
Sarah Jessicu Parkerovou (druhá zleva) alias Carrie dabovala v Sexu ve městě.
A vidíte, uplynula nějaká doba a dneska už hraju podobné věci i na jevišti Národního divadla. To, co mě překvapovalo před pětadvaceti lety při dabování Sexu ve městě, mám teď předvádět přímo na jevišti.
Seriál je také hodně o módě. Třeba hlavní hrdinka má doma asi dvě stě párů bot a další si s nadšením kupuje. Kolik jich máte vy?
Já jich moc nemám. My bydlíme v bytě dva plus jedna, takže si jich ani moc dovolit nemůžu. Neměla bych pak kam dát muže. (směje se)
Když mluvíte o manželovi, tak asi svého Pana Božského (v seriálu přezdívka muže, o kterého hlavní hrdinka léta usiluje) doma máte. Jak má podle vás takový Pan Božský vypadat?
Měl by vypadat úplně přesně jako můj manžel. Jsme spolu třicet let a myslím si, že má naprosto všechno, co by měl životní partner mít – je to velmi slušný a čestný muž, je inteligentní, tolerantní a má neuvěřitelný smysl pro humor. To je hodně důležité, protože pokud nejste s dlouhodobým partnerem taky hodně dobrý kamarád, tak ten vztah nevydrží.
Je něco, co vám na Carrie imponovalo?
Líbila se mi jako žena. Proto mě taky překvapilo, co se o ní v poslední době psalo – tedy, že je to údajně jedna z nejošklivějších hereček Hollywoodu. Tomu nerozumím, mně vždycky přišlo, že oplývá jakousi neopakovatelnou září a šarmem.
Obdivovala jsem i tu její otevřenost. A to, že když škobrtla a něco se jí nepovedlo, byla schopná sebereflexe. To každý nemá. Ona z toho navíc dokázala vytěžit maximum, používala to jako látku k práci, vždy to nějak zpracovala do svých fejetonů. To taky chtělo odvahu.
Co vás na ní naopak štvalo?
V prvních dvou řadách asi nic. Ale později mi vadilo, že se vzhledem ke svému věku chovala dost nepatřičně. Příliš „holčičkovala“. Nevím, nakolik ji do toho nutil scénář a režie, ale tohle mě na ní opravdu štvalo. Myslím, že kvůli tomu ztratila i ta postava.
Dovedete si představit, že by byla některá z hrdinek toho seriálu vaší skutečnou kamarádkou? Která z nich by to byla?
Mně se strašně líbila postava Samanthy – možná proto, že je mým pravým opakem. Obdivovala jsem její svobodomyslnost a otevřenost. Přišlo mi neuvěřitelný, s jakou grácií přecházela všechny přešlapy a trapnosti, kterých se dopustila. To obdivuju, protože já bych něco takového neuměla.
Byla jste se někdy podívat do New Yorku na místa, kde se seriál natáčel?
Nebyla. Jednou bych se do New Yorku chtěla podívat, ovšem ne kvůli seriálu Sex ve městě, ale protože je to zajímavé místo. Máme tam dokonce jednoho kamaráda, který by nás městem mohl provést. Bohužel vždycky, když jsme tam mohli jet, do toho něco přišlo.
„Jsem především divadelní herečka,“ říká. Na snímku s Martinem Stropnickým ve hře N. V. Gogola Naprosto neuvěřitelná událost: Ženitba.
Vy jste samozřejmě nedabovala jenom postavu Carrie v Sexu ve městě, máte na kontě obrovské množství dalších rolí. Kterou z nich jste dabovala nejraději?
Strašně ráda jsem dabovala kriminální seriál Closer. Bylo to skvěle napsaný. Hlavní hrdinka Brenda Leigh Johnsonová, kterou hraje Kyra Sedgwicková, mě navíc okouzlovala svým projevem. Měla jsem to tak moc ráda, že se na to teď, když jsou divadla zavřená a práce není, občas dívám.
Podle čeho si vlastně vybíráte role v dabingu? Je něco, co odmítáte?
Moc si nevybírám. Ale obecně nerada dělám kreslené filmy. Mám totiž už několik let problém s hlasivkami a spousta kreslených filmů vyžaduje modulaci hlasu – musíte mluvit například přiškrceně, nebo hodně křičet. To mi nedělá dobře. Spousta animovaných filmů mi navíc přijde nevkusných.
Asi už bych nešla ani do brazilské telenovely. Kdysi před dvaceti lety jsem na jednu takovou roli neprozřetelně kývla a bylo to příšerný. Byla jsem z toho úplně zoufalá.
Je nějaká role, kterou jste svým hollywoodským kolegyním záviděla?
Strašně ráda bych si zahrála postavu, kterou ztvárnila Bree Van De Kampová v Zoufalých manželkách. Ta byla skvělá. Šlo o upjatou, extrémně přepečlivělou ženu, která měla až obsesi. To by mě bavilo, tam by bylo co hrát.
Sledují zahraniční herci, jak je nadabujete? Hlídají si to?
Dřív asi ne. Ale je pravda, že Netflix si to nedávno hlídat začal. Je to asi dva roky, co začal na dabing pořádat castingy a vybírá velice pečlivě a přísně. Což je dobře, protože špatný dabing může zkazit i velmi dobrý film a skvělý herecký výkon.
Vy sama si pustíte spíš film nadabovaný, nebo v originálním znění?
To záleží na okolnostech. Já mám hodně silné brýle, takže když jsem večer unavená, protože jsem dlouho pracovala a koukala do monitoru, tak mi titulky dělají problém. Písmenka se mi rozsypávají a radši si pustím nadabovaný film. Ale jinak samozřejmě preferuju sledování filmů v originále.
O českém dabingu se říká, že je to fenomén, který nemá jinde ve světě obdoby. Proč to tak je?
Nevím. On se dabing samozřejmě používá i v jiných zemích, ale tam ho většinou dělají lidé, kteří se specializují právě jenom na tento jeden obor. Nedělají nic jiného. Nejsou to herci, kteří by chodili hrát do divadla nebo točili vlastní filmy.
A to je možná ten rozdíl: člověk, který nemá hereckou praxi, nepodá tak plastický výkon. Je ochuzený o zkušenosti, které by mohl „vpustit“ i do těch zahraničních postav. Na výsledku je to potom samozřejmě znát.
Musíte jako dabérka nějak speciálně pečovat o svůj hlas?
Ne, nemám žádný speciální režim. Ale na hlas si samozřejmě dávat pozor musím. Už nemůžu zpívat s kamarády na večírcích do pěti do rána, jak tomu bylo dřív. To už si dovolit nemůžu. (směje se)
V roli Dene v inscenaci Oběd u Wittgensteina. Hru nastudovalo Národní divadlo.
Hlasem se nějakou dobu živili také oba vaši rodiče. Maminka byla operetní pěvkyně a tatínek režisér v rozhlasu. Dali vám oni nějakou průpravu?
Určitě. Hlavně táta mě strašně driloval, a to už když jsem byla malá a začínala mluvit. Takto se snažil drilovat i moje děti, ale já jsem mu to zakazovala. Dneska mi paní profesorka Zdena Palková, což je profesorka fonetiky na filozofické fakultě a současně hlasová poradkyně Národního divadla, potvrdila, že jsem mu to zakazovala správně. Drilovat malé děti se prostě nemá.
Když tátu zavřeli, namluvili mi, že jel topit na Slovensko. Pravdu jsem se dozvěděla až ve čtrnácti
Když jsme u vašeho tatínka: František Juřička byl za své občanské postoje, které projevil během vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, uvězněný. Jak to ovlivnilo vaše dětství?
To je pravda. Můj táta pracoval v rozhlase, když přijely v roce 1968 tanky. Spolu s jednou techničkou odmítli opustit budovu rozhlasu a vysílali dál. Na protest proti okupaci pak ještě i veřejně vystoupil, složil členství v komunistické straně a šířil takzvaně protistátní tiskoviny. Při prověrkách ho pak někdo udal, víme kdo.
Takže byl na začátku sedmdesátých let odsouzený – dostal osmnáct měsíců na Borech v Plzni. Z našeho plzeňského paneláku bylo vidět na věznici.
Co to pro vás tehdy znamenalo?
No, já jsem to tehdy vlastně vůbec nevěděla, protože mně to neřekli. Byla jsem teprve v první třídě, takže mi namluvili, že jel táta topit na Slovensko. On už totiž nesměl jako zloun pracovat v rozhlase, ale byl u pozemních staveb. A já jsem jim to, jelito, spolkla.
Věřila jsem tomu i proto, že mi od táty chodily pravidelně dopisy. Byly krásný, neboť táta byl úžasný fabulátor a dokázal z fleku vymyslet báječné pohádky a příběhy. Měla jsem je i ilustrované, protože seděl v cele spolu s Petrem Uhlem, který mi k tomu kreslil obrázky.
Kdy jste se dozvěděla, jak to bylo doopravdy?
Pravdu jsem se dozvěděla až ve čtrnácti. Hledala jsem něco u bráchy ve stole a našla tam i staré slohové práce. Byl mezi nimi i životopis tatínka. Tehdy jsem si to dala dohromady.
Jako herečka činoherního souboru Národního divadla teď máte nucené volno. Jak to zvládáte a co děláte?
Víte, co dělám? Už téměř rok žiju na chatě a vnímám věci, na které jsem nikdy předtím neměla čas. Takže koukám z okna na srny a poprvé v životě začínám rozeznávat ptáky. A jsem úplně nadšená.
Vím, že to zní ošklivě vůči lidem, kteří jsou na tom ekonomicky špatně, jsou dlouho s dětma nacpaní v panelákových bytech a situace je pro ně neúnosná, ale já jsem celý ten rok přežila vlastně neuvěřitelně laskavě.
V divadle se neděje nic?
Děje. Dramaturgie společně s režií vymýšlejí různé možnosti, jak přenést divadlo k divákům, takže se točí online přenosy. Vymýšlí se i nové online projekty. Začali jsme třeba natáčet podcasty (zvukové příspěvky).
Jsou tam príma rozhovory s tvůrci, dramaturgy a režiséry některých inscenací, a to ze všech souborů Národního divadla. Je to strašně příjemně udělaný a dozvíte se tam spoustu zajímavých věcí. Posluchače tím provázím právě já a David Matásek.
