Lucie Jandová: Přiznávám, že mužům nerozumím

„Neříkám, jestli je to dobře nebo špatně. Ale naše západní civilizace je mužská a my se s tím musíme nějak vyrovnat. Proto mě zajímá, jak to ty dámy dělají,“ dodává.

V těchto dnech vychází její další knížka s názvem – jak jinak – Ženy, poklad k objevení. Vyzpovídala v ní dvanáct inspirativních dam, z nichž většinu vytipovala a ilustrace vymyslela malířka a manažerka Dana Radová (53). Mimochodem také dvakrát rozvedená matka dvou synů, ovšem na rozdíl od své kolegyně nadšená feministka. A bývalá žena Luciina současného partnera.

Seznámily se při předávání Danina syna Mikuláše jeho tátovi, s nímž Lucie žije. „Prostě jsme bývalá a současná partnerka jednoho muže. Máme pro sebe pochopení, vždyť Dana si ještě pamatuje, proč s ním žila patnáct let, a já zase v některých chvílích dokonale chápu, proč od něj odešla. Lobbuju za partnerovu bývalou manželku. Jsem přímluvce a ďáblův advokát,“ pokyvuje hlavou Lucie.

I když se v životě shodnou a přátelí, při psaní mezi oběma autorkami vznikaly střety, jak příběhy vést. „S Danou jsme se dohadovaly, někdy tvrdě, a díky její diplomacii jsme to u stály. Shodnu se s ní v některých věcech, třeba také mně vadí, že muži často dostávají za stejnou práci větší plat či snadněji stoupají v kariérním žebříčku, ale nesouhlasím s tím, jak to řeší feministky. Chtějí přetvářet vnější svět, já jsem pro změnu vnitřní,“ vysvětluje Lucie, která začátkem devadesátých let vystudovala kulturní antropologii na Filozofické fakultě UK v Praze. Zaměřila se hlavně na postavení žen v různých kulturách a náboženstvích.

„Dokonce jsem napsala diplomovou práci na téma Feminismus jako alternativa, a když se mě u komise zeptali: Alternativa k čemu?, odpověděla jsem, že ke všemu, a byla jsem o tom opravdu přesvědčená. Ještě podotýkám, že jsem v té době už měla dvouletou dceru a byla jsem těsně před druhým porodem. Takže jsem tam hřímala jako velká feministka a vedle brečelo moje dítě. Manžel čekal, až odstátnicuju, protože nebyl schopen naši Terezku přebalit,” vzpomíná.

„Svůj postoj jsem časem přehodnotila a chtěla jsem napsat doktorandskou práci o nebezpečí feminismu, protože každá ideologie je extrémní a zneužitelná.“

Rodilá Pražačka byla svérázná už v útlém věku. V mateřské škole pobyla jen půl roku, a to se ještě stranila všech. Přišlo jí hloupé si s ostatními dětmi hrát. Tak si vybojovala, že tam chodit nebude.

„Tatínek byl muzikant a můj velký vzor. A s ním jsem mohla zůstat doma. I na základce jsem měla názory pro ostatní extrémní. Vždycky jsem všechno řekla naplno, nemám diplomatické vlohy, jdu ke kořenu věci. Marně mi maminka domlouvala. Upozorňovala mě, na co si mám dát v životě pozor. Ne vždy se mi to podařilo, ale na nějaké velké průšvihy si nevzpomínám. Ty méně závažné se dostavily na střední škole, kdy jsme například s občankami v rukách na Karlově mostě hráli Kryla a provokovali jsme.“

V té době si také tajně četla Druhé pohlaví od Simone de Beauvoirové. Psala o tom, co Lucie zrovna prožívala. Tehdy ji začal zajímat svět žen.

„Přiznávám, že mužům nerozumím. Nechápu, jak se v určitých situacích chovají. Jsou vystavění jinak, nemají takový problém se sebevědomím. Jsou si jistější, což může souviset s jejich sebestředností. Ta se mi do určité míry líbí. Když muž a žena argumentují, většinou se žena nechá znejistět mnohem dřív, i když má pravdu. Vše si musí prosadit pracněji.“

Také její cesta za štěstím nebyla jednoduchá. Dvakrát se vdala, ale nedopadlo to dobře. „Poprvé jsem se rozvedla s otcem svých dětí, protože se na něm začala projevovat vážná psychická nemoc a ohrožoval své okolí včetně rodiny. Přesto to pro mě byl velký boj, nechtěla jsem dětem vzít tátu, ale soužití nebylo možné. Podruhé jsem do toho šla z velké lásky, jenže velké vášně jsou bohužel k nežití. Ale ráda na ten vztah vzpomínám.“

Teď Lucie žije se sochařem Martinem Bradáčkem, který je úplně jiný než předchozí partneři. „Je kliďas, všechno vydrží. Například se na něj někdy utrhnu a pak mi to je líto. Zrovna nedávno jsem mu po jednom výbuchu volala do práce a omlouvala se za to, že jsem byla naštvaná, unavená, měla jsem moc práce a on to všechno odnesl. A Martin odpověděl: No, já jsem to odnesl a už je to pryč!“

Vztah spisovatelky a sochaře trvá pět let. Žijí spolu na střeše pražského paneláku. Lucie už své dcery pustila do světa. Terezce je 24 let, je farmaceutkou ve Vyškově, o dva roky mladší Dora studuje práva v Praze. Martin má z předchozího manželství čtrnáctiletého syna Mikuláše.

„Když nám Dana vodila Mikuláše, záhy jsem zjistila, že se s ní v praktických věcech lépe dohodnu než s Martinem. A kupodivu jsme si porozuměly i názorově, i když já za práva žen nebojuju. Hodily jsme všechny předsudky stranou, zašly jsme párkrát na kafe a Dana mě nakonec vyzvala ke společnému dílu. Sháněla tipy, vymyslela název, knihu nejen ilustrovala, ale i produkovala, všechno zařizovala. Nacházely jsme spoustu zajímavých žen, stačilo se jen rozhlédnout kolem sebe. Bylo by to i na druhou knížku.“

V té první autorky rozmlouvají mj. s lékařkou tibetské medicíny, architektkou, astroložkou, miss, co vyrůstala v děcáku, psycholožkou, s podnikatelkou a cestovatelkou z Radotína, jež si splnila sen a v padesáti letech se stala lékárnicí, nebo s učitelkou, která se po šedesátce už jako důchodkyně pustila do rekonstrukce polozbořené hájovny z roku 1672, jinak rodného domu jejího otce. K tomu si povídá s krkavci a rozumí kuňkání žab.

Také Lucie buduje usedlost na severu Čech a má tisíc momentů, kdy to chce vzdát. Jenže pak si sedne k potoku a kouká se do lesa a do stráně, které říká meditační a kde chce být jednou rozptýlená. Je to srdeční záležitost. A to i přesto, že k ní chodí vysoká a okusuje stromky a záhonky.

„Chodí k nám jako do cukrárny. Je to každoroční boj, kdy nakoupím nové stromky a sazeničky a věřím, že to tentokrát vyjde. Ne, ani letos to nevyšlo. Ještě jsem nepřišla na to, co s tím, a střílet přemnoženou zvěř jako buddhistka nemůžu.“

Buddhismus praktikuje od roku 1998. Tehdy měla silnou potřebu duchovní cesty. Zajímalo ji, jak funguje svět. Procházela různými směry včetně křesťanství, magie, ezoteriky, new age. „Pak jsem navštívila přednášku dánského lámy Ole Nydahla, který tibetský buddhismus zbavil folklóru pro Evropana nepřijatelného a přizpůsobil ho našim poměrům. Tehdy mi vše začalo dávat smysl. Cítím se čím dál tím líp. Nemám žádný konkrétní cíl, půjdu dál po cestě, a kde budu třeba za deset let, netuším.”