Lucie Hyblerová: Chci vytvořit ekosystém dobrých skutků

Za dveřmi je advent. Máme v tomto období větší potřebu dobročinnosti?

Určitě. Zhruba od druhé poloviny října nám každoročně narůstá objem práce. Souvisí to se společenskou odpovědností nadnárodních firem, které naštěstí mají zakotvenou dobročinnost takzvaně v tabulkách – škoda, že to tak nefunguje i v průběhu celého roku. Ale důležité jsou postupné kroky a těch vidím poměrně velký počet.

Pozoruji však, že lidé jsou stále vnímavější k potřebám druhých a chtějí pomáhat. Podíl na tom určitě mají všechny negativní věci, kterými jsme si jako společnost za poslední roky prošli a stále procházíme, ať už to byla pandemie, nebo válečné konflikty.

Čím konkrétně platforma Breakfaststory oslovuje lidi, kteří chtějí pomáhat?

Věřím, že těch věcí je více. Už podruhé realizujeme vánoční kampaň Potěš Ježíška. Vybrali jsme v sociálních a chráněných dílnách z celé ČR, s nimiž spolupracujeme a jimž pomáháme s odbytem, ty nejlepší výrobky a z nich jsme sestavili tři druhy vánočních balíčků.

Kdo si koupí dárkovou krabičku, podpoří dílny a podniky, které ji vyrobily, zároveň zaplatí dárek pro seniora, který se stará buď o svého partnera, nebo dospělé hendikepované dítě a je v zápřahu 24/7.

Snažíme se v rámci kampaně vytáhnout na světlo, že jsou mezi námi i lidé, kteří se rozhodnou nedat dítě do ústavní péče, jenže s narůstajícím věkem je trápí myšlenka, co se stane, až oni nebudou.

Také jim v rámci kampaně Potěš obědem zajišťujeme dovážku jídel uvařených v jídelnách a gastro podnicích, kde jsou zaměstnáni lidé se sociálním nebo zdravotním znevýhodněním.

Podařilo se vám do vánoční kampaně zapojit známé tváře, vloni to byli například Jana Plodková nebo Jiří Lábus, letos jsou to Simona Babčáková, Klára Issová a Václav Neužil. Podle čeho si je vybíráte?

Určitě nám musí být osobnost sympatická, také by neměla být příliš viditelná z jiných reklamních kampaní, aby si její obličej lidé nespojili třeba s Českými drahami či nějakou bankou.

Občas oslovujeme zdánlivě nedosažitelné lidi. Třeba Jiřímu Lábusovi jsme volali opakovaně a doptával se, jak pracujeme, jaké seniory podporujeme, kdo nás platí. Václav Neužil nám zas říkal, že bude poprvé na reklamním billboardu.

Někomu může připadat, že máme na reklamu statisíce, ale jedná se o partnerskou charitativní spolupráci. Nemáme status neziskovky, musíme si na všechno vydělat. Naštěstí umíme hospodařit s málem.

Je těžké získávat lidi ke spolupráci?

Mluví za nás práce, kterou děláme nejpoctivěji a nejférověji, jak to jde. Už mohu říci, že jsme od března 2020 rozvezli více než 45 tisíc porcí jídel, které měsíčně dotujeme částkou kolem 100 tisíc korun. Spolupracujeme také s více než sto chráněnými dílnami, které zaměstnávají znevýhodněné lidi.

Když jsem projekt na začátku rozjížděla, měla jsem jen ideu, žádná konkrétní data. Přesto jsem se rozhodla na náš první promo spot sehnat známé tváře a za dva dny jsem obvolala 40 lidí.

Eva Holubová si myslela, že jsem z bulváru, a práskla mi telefonem, pak volala zpět a postupně si nás oblíbila. Zpětně si říkám, jaký jsem byla střelec. Kdybych slyšela sama sebe koktat v telefonu, tak bych se nepřesvědčila. Oslovené osobnosti však zřejmě musely číst dobře mezi řádky.

Co je vlastně Breakfaststory, když ne klasická neziskovka?

Jsme společnost s ručením omezeným, nečerpáme granty ani dotace, na provoz si vyděláváme. Na začátku byla myšlenka na podporu sociálního podnikání, která vygradovala po čtyřech letech práce v neziskových organizacích.

Vždy jsem remcala, jak bych to či ono udělala jinak a lépe. Jakmile jsem se hlouběji zaměřila na trh práce, uvědomila jsem si, jak nejisté místo v něm mají lidé s mentálními i fyzickými hendikepy.

I ostatní, kteří jsou jakýmkoliv způsobem znevýhodněni. Ať už jde o samoživitele, kterému vypadne příjem, nebo o případ náhlého úmrtí rodinného příslušníka, kdy je člověk ochromen a nemůže pracovat ve standardních mantinelech.

Zatímco v zahraničí mají sociální podniky oporu v legislativě, v České republice nikoli.

Začínali jsme s rozvozem snídaní připravovaných v sociálních gastro provozech, ve kterých pracují lidé se znevýhodněním, a záhy přišel covid, de facto po třech týdnech našeho fungování.

Původní myšlenka musela jít stranou.

Pandemie nás donutila kompletně změnit byznys plán, peníze připravené na marketing a vývoj jsme nasměrovali na akutní pomoc. Aby podniky mohly dále vařit, přetavili jsme snídaně do rozvozu obědů – lidé si objednali oběd a zároveň putovala další porce seniorovi nebo samoživiteli. Postupně jsme rozjeli i e-shop s věcmi vyrobenými pouze v sociálních podnicích.

Z prodeje tedy generujete zisk?

Ano, ekonomická udržitelnost ale stojí vedle e-shopu ještě na firemních zakázkách na míru.

Přijde třeba firma a řekne, že chce vyrobit dva tisíce kusů čokoládových medvídků ve 3D. A my pro ni zařídíme vše do puntíku od A do Z včetně expedice na místo určené. Přestože u nás mají lidé různé formy hendikepu, nezastaví nás nic.

Firmu přeci vůbec nemusí zajímat, že pralinky vyrobili lidé s hendikepem, důležité je, že dostanou věci, které vypadají stejně v reálu jako na fotce, a že také skvěle chutnají.

A jak do toho zapadá catering?

Snídaně do firem jsme obnovili, podařilo se nám vytvořit pravidelnou klientelu, která si objednává třeba každé pondělí či středu, k tomu připočítejte jednorázové objednávky.

Udržujeme tak sociální kuchyně v chodu, z každé snídaně putuje 25 % na vaření jídel potřebným. Ti se firmám představí prostřednictvím videa. Lidé se tak seznámí s konkrétním člověkem, kterému pomohli.

Kdo se v těch videích objevuje?

Zaměřujeme se na seniory, samoživitele, vloni jsme přibrali i dětské válečné uprchlíky. První týden v covidu jsem obvolala krizové linky pro seniory, poprosila jejich pracovníky, aby mi detekovali lidi, kteří jsou v hmotné nouzi, nemocní, chybí jim sociální kontakt a oběd zdarma ocení.

Pak jsem podobně navázala spolupráci i s neziskovkami, jako je Člověk v tísni, Asistence, o. p. s. nebo Armáda spásy.

Kolegyně si s našimi stálými klienty pravidelně volají, já se je také snažím navštěvovat. Dříve jsem jezdila každý měsíc, ale před půl rokem jsem porodila druhé dítě, je těžké to skloubit.

Je však neuvěřitelné, jak takový oběd zdarma může lidem pomoci. Jedna paní se mi svěřila, že čas, který večer trávila u plotny, může věnovat svému hendikepovanému synovi, další mladá maminka si zas pochvalovala, že se jí zlepšil vztah s dcerou, se kterou začala obědvat u jednoho stolu.

Jako dvojnásobná maminka asi musíte hodně plánovat.

To si pište. Mám maximálně zmáklé všechny manažerské příručky. Kdyby někdo viděl můj stolní kalendář, ani by nevěřil, co všechno si tam píšu. Třeba i hodinu na odpočinek. Bývaly doby, kdy jsem tam měla i to, že se musím najíst.

Snažím se také jednou za měsíc chodit do divadla, dřív jsem i dvakrát týdně cvičila. Jdu do extrémů. Touha po práci a smysluplnosti přehlušovala moje základní fyziologické potřeby.

Až s dětmi se učím, kde mám hranice a že není v pořádku být tak unavená, že jim nedokážu přečíst pohádku. Sáhla jsem si na dno a pochopila jsem, kam až se můžete dostat, když to přeháníte s prací, a to jsem si myslela, že to z korporátu vím.

Jsem extrémně ambiciózní, mám ráda adrenalin a často balancuju na hraně. Musím hodně pracovat se svým mentálním nastavením.

Partner vám pomáhá?

Ano, nechci si ani představit, že by to bylo jinak, že bych měla děti s někým, kdo je přijde jen uložit. Každé dítě má dva rodiče, kteří by se o něho měli starat stejnou měrou.

Nekompromisně tedy jedu v modelu 50 na 50. Partner má práci ve dvousměnném provozu a krátký a dlouhý týden, takže se nám daří péči o děti rovnoměrně skloubit.

Dokonce i na první kontrolu po porodu jel s dcerou on. V našem mikrokosmu nám to přijde úplně normální, i když už jsem se setkala i s názory, že jsem krkavčí matka.

Pro mnoho lidí je asi tento model nepředstavitelný.

To tedy, nesetkává se vždy s přijetím. Vím, že nejsem typ standardního prožívání mateřství, snažím se děti přehnaně nechválit, ale buduji v nich zdravé sebevědomí. Beru je do práce s sebou, třeba i do azylových domů, aby se seznámily s různorodým prostředím.

S dcerou jsem se vrátila do práce pět dní po porodu, nic mě nebolelo, mohla jsem i cvičit. Před sedmi lety, kdy jsem rodila poprvé, to bylo o dost těžší.

V čem?

Už tehdy jsem chtěla po porodu pracovat, jenže ze všech stran jsem slyšela, že mám odpočívat a kojit. Jenže to mě neuspokojovalo, připadalo mi, že mohu věnovat pozornost i jiným věcem. Po šestinedělí jsem začala pracovat z domu, editovala jsem texty. Přestože šlo o dobře placenou práci, po půl roce mě přestala bavit, tak jsem s ní sekla.

A založila jste Breakfaststory?

Ještě předtím jsem naskočila do neziskovky Liga otevřených mužů a prokládala to dalšími aktivitami v podobných organizacích. Chodila jsem za seniory, do hospiců, azylových domů, stala jsem se pracovnicí na podporu vzdělávání v problémových pěstounských rodinách. Chtěla jsem být užitečná a osahávala jsem si, jakým způsobem pomoc zprostředkovávat, co funguje a co ne.

Kde se ve vás vzala touha pomáhat?

Vždycky jsem k tomu tíhla. Ale až během náročné životní etapy jsem pochopila, že nedokážu být součástí firemního systému, který se soustředí pouze na zisk, že nechci být supermanažerka, i když jsem jí nejspíš být mohla.

Zažila jsem tehdy ošklivou šikanu, starala jsem se o umírající maminku a měla jsem pocit, že můj život je jedna velká deprese. Pracovala jsem v Praze a dojížděla jsem na Moravu. Bylo to extrémně náročné a nechápu, jak jsem to zvládla.

Po její smrti jsem si uvědomila, že už nechci v životě ztrácet ani minutu a že chci být užitečná.

Prozradíte další plány a sny?

Přála bych si větší míru sounáležitosti, aby se lidé s hendikepem nestyděli říkat o pomoc a nestyděli se ji přijímat a aby snaha firem a veřejnosti pomáhat byla ještě o něco větší a samozřejmější. A nejen na Vánoce.

Pak mám ještě soukromý a de facto i profesní sen. Chci koupit v pohraničí pozemek a vybudovat na něm statek, kde by našli útočiště sociálně slabí, hendikepovaní a všichni, kdo hledají v životě naději.

Časem bych tam chtěla nastěhovat sociální dílny, díky čemuž by se projekt rozrůstal a vytvořil velký ekosystém, kde jsou dobré skutky a sounáležitost hluboce zapuštěny do půdy a do duší všech, kteří budou toto místo spolu se mnou utvářet. Pro někoho možná utopie, pro mě možná realita, kterou chci žít.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Breakfaststory