Lucie Černíková: Učím se trpělivosti

Sedmadvacetiletá Lucie Černíková má kromě hereckého nadání i hudební talent a pravidelně ji můžete vídat v divadle Semafor. Hraje v pohádkách, mluví Fanynku v Kouzelné školce a brzy snad vydá i první sólové album.

„To budu muset uklízet,“ děsila se Lucie se smíchem, když jsme spolu domlouvaly místo rozhovoru. A opravdu. Garsonka, ve které žije společně s přítelem, jenom září. „Pro dva lidi je to přece jen trochu těsné. Ale s tolerancí jde všechno. Jediný problém je nerušit se vzájemně, když chceme na něčem pracovat,“ hodnotí byt, v němž žije.

Její přítel Lukáš Pavlík je bubeník ve skupině Aleše Brichty AB Band. Nad otázkou, co ona a rock, se Lucie Černíková trochu ošívá: „Není rock jako rock, nelíbí se mi takový ten hospodský nebo moc dekadentní. Na koncert zajdu ráda, obdivuji tam především Lukášovo bubenické umění. Celkově hudbu spíš rozděluji na dobrou a špatnou než podle žánru.“ Zpěvačka, která má raději romantickou éterickou hudbu, zároveň připouští, že společný projekt není vyloučený.

Zatím se svým přítelem pracuje jen na kulinářských experimentech: „Vaříme společně. Říkáme si, že když něco děláme spolu, lépe se nám to daří. A tak vymýšlíme různé originální recepty. Musím říct, že je to naše hobby. Sice to v kuchyni potom vypadá jako po výbuchu sopky, ale nenecháme jeden druhého na holičkách a společně i uklízíme.“

Na manželství a založení rodiny pomýšlí Lucie zatím pouze jako na vzdálenější budoucnost. „Teď se chci ještě naplno věnovat hudbě, divadlu a natáčení. Taky bych chtěla cestovat a poznávat svobodně svět. Láká mě Amerika, bylo by krásné zazpívat si v nějakém jazzovém klubu nebo dokonce na Broadwayi,“ zasní se.

V současnosti vystupuje Lucie Černíková již osmou sezónu jako stálý host divadla Semafor. Vidět ji můžete v představení Lysistrata, Šlitr s námi a zlý pryč nebo v potrhlé komedii Já jsem otec Bemle a já matka Žemle.

Na konkurz první hry Pokušení svatého Antonína ji pozval sám Jiří Suchý. „Divadlo Semafor jsem vždy vnímala jako líheň talentů, doma jsme poslouchali staré desky a když mi bylo asi šestnáct, rozhodla jsem se, že tam pošlu kazetu s nahrávkou a fotografii. Nevěděla jsem, jak jinak se dostat ke kumštu, než že pošlu dopis. Byla jsem z Rakovníku a tenkrát pro mě ta vzdálenost šedesáti kilometrů byla strašně velká, přímo nedosažitelná. Tak jsem si říkala, že to zkusím a napíšu, protože mě u toho stejně nikdo neuvidí a nemusím se stydět,“ směje se.

Na první roli však musela ještě tři roky počkat: „Přišla odpověď od samotného Jiřího Suchého, že kazetu poslouchal, líbí se mu a já taky nevypadám špatně, ale momentálně nic nového nehrají. Až po třech letech u nás zazvonil telefon a volali mi ze Semaforu, že můžu přijet na konkurz, který jsem následně vyhrála.“

Dopisní papír a pero vytáhla Lucie ještě jednou, aby si domluvila další zajímavou spolupráci. Vladimíra Hrona poznala na soutěži krásy, kam ji přihlásila maminka. Tentokrát už se své dopisovatelské odvaze upřímně směje a vypráví: „Poslala jsem fotku, kde byl Vladimír, který akci moderoval, a my - dívky umístěné na prvních třech místech. Ještě jsem mu na ní udělala propiskou křížek: ,To jsem já!‘

Vladimír mi zavolal a řekl, ať se naučím jeho zamilovaný duet No me ames, který zpívá Jennifer Lopez a Mark Antony. Tak jsem stáhla z internetu text a dala se do toho.“ Po jedné zkoušce nahráli duet ve studiu České televize a režisér František Polák pozval Lucii na natáčení pořadu Jsou hvězdy, které nehasnou.

„Od té doby si mě tak oblíbili, že jsem v pořadu vystoupila jako host ještě asi dvacetkrát a moc mě to bavilo.“ Za své osudové role ale považuje především Cosettu v Bídnících a Marii, hlavní roli v muzikálu West Side Story, který uvedlo hudební divadlo Karlín.

Právě v roli mladinké chráněnky Jeana Valjeana by se Lucie Černíková cítila dobře i na filmovém plátně. Jejím snem je zahrát si v historickém filmu nebo muzikálu. Čeští režiséři ji ale obsazují především do rolí princezen. „Ráda hraji jakoukoli hodnou princeznu, která není namyšlená a rozdává dobro lidem. Jako dítě jsem měla nejradši Popelku, ale to vlastně nebyla pravá princezna, tou se teprve stala,“ směje se.

Děti baví i jako hlas skřítčí holčičky Fanynky v Kouzelné školce: „To je zajímavá škola, mám dost prostoru pro improvizaci. Hodně záleží na tom, co povídáme, i na pohádkách, které v pořadu běží. Maminky takové věci hodně sledují a často i píší své připomínky, je to pro ně hodně důležité.“ A tak se přece jen ještě jednou dostáváme k rodině a dětem.

„Hrozně obdivuji ženy, které mají děti, starají se o ně, o chod domácnosti a ještě vykonávají nějaké náročné povolání. Klobouk dolů,“ smeká zpěvačka. A jak dokáže všechny své povinnosti zvládnout ona? „Musím říct, že jsem zjistila, že čím víc práce mám, tím víc toho stihnu. Člověk se potom naučí čas lépe ovládat. Když si nepřipustím, že bych něco nestihla, jsem v pohodě. A naopak.“

Po namáhavých dnech relaxuje nejraději u klidné hudby nebo knihy (momentálně má rozečtený životopis Barbry Streisandové) a pravidelně navštěvuje solnou jeskyni, která jí pomáhá zklidnit nejen nervy, ale i dýchací cesty.

„Jeskyně je moje náhražka za moře, ke kterému se strašně těším. Je to úžasný relax. Poslouchám, jak šumí moře, pak se zvedne vítr a začne bouřka. Vždycky se zachumlám do deky, protože mi začne být zima, a pak obvykle usnu,“ popisuje své zážitky. Moře miluje, pravidelně se k němu vydává s přítelem.

Diváci ale Lucii znají spíše ze sladkých vod seriálu Proč bychom se netopili. Zahrála si zde dívku, která to s pádlem moc neumí. Jak se smíchem přiznala, díky tomu, že byla na vodě vůbec poprvé, mohla svou roli ztvárnit opravdu přesvědčivě. „V okolí Tábora jsme strávili několik velice příjemných dnů. Romantika vodáckého prostředí se mi zalíbila, docela mě to chytlo, takže bych si vodácký výlet klidně ještě zopakovala,“ říká Lucie Černíková.

Vzápětí ale doplňuje, že štáb byl ubytován v hotelu v Sezimově Ústí a na stan se příliš nadšeně netváří: „Radši mám pohodlí, koupelnu a tak. Možná jeden večer bych ve stanu strávila, ale ráno bych se vrátila do hotelu. Nevím, třeba by mě to chytlo, ale ti komáři…“ Mračí se a je vidět, že ze stanování asi nikdy nic nebude. Jinak se ale sportům nevyhýbá, jezdí na bruslích, ráda plave a miluje tanec, při němž se prý báječně odreaguje.

Hlavní láskou Lucie Černíkové však zůstává zpěv, divadlo a dokonce i opereta. Hraje v zájezdovém operetním představení Růže z Argentiny. „Vzhledem k tomu, že opereta se už moc nehraje, tak si na ni lidé, zejména starší ročníky, rádi přijdou zavzpomínat. V sále je vždy velice milá atmosféra,“ popisuje své zážitky a přiznává, že právě v hudbě, která nezasahuje širokou posluchačskou základnu, se cítí nejlépe.

Snad právě proto, že se drží v kategorii, jež neoslovuje tak široké publikum, čeká profesionální hlas Lucie Černíkové stále na první sólové album. Dosud ji můžeme slyšet pouze v muzikálových rolích nebo v duetech na albech Jakuba Smolíka a Vladimíra Hrona. Spolupodílela se i na irské taneční show Swan Legend, pro niž napsala několik textů a doprovázela tanečníky svým zpěvem.

Sólová deska je ve stadiu příprav. „Materiál už mám nashromážděný, ale není stále ve finální podobě. Čekám, jestli se vyskytne možnost ještě to s někým konzultovat. Hledám lidi, kteří by mi pomohli po hudební stránce a inspirovali mě. Bude to taková romantická, éterická hudba, něco na způsob té irské taneční show, v níž jsem vystupovala,“ snaží se načrtnout obraz chystaného alba.

Napadá mě, jak se jí zpívalo po boku Jiřího Krampola, a Lucie se spokojeně usmívá: „To bylo moc fajn. S Jiřím Krampolem máme duet s lehce hereckým podtextem. Jde o výpověď stárnoucího gentlemana, takového bonvivána, a mladé dívky, která chce všechno hned. On se ji snaží uklidňovat a ona to nechce pochopit.“ Zpěvačka sama je prý ale jiná: „Já se učím trpělivosti. Když chce člověk všechno hned, je potom zbytečně nervózní. A já jsem celkově spíš klidná povaha.“

S obdivuhodnou trpělivostí se věnuje i komunikaci se svými fanoušky, kteří ji pravidelně podporují vzkazy na webových stránkách. „Já si přízně fanoušků velice vážím, protože si uvědomuji, že jsou to lidé, kteří mi umožňují prožívat mou profesi naplno. Mám v nich zpětnou vazbu a vím, že to, co dělám, má smysl. Proto se snažím s nimi komunikovat,“ vysvětluje.