Lucie Černíková: Dětské publikum vám nedá nic zadarmo

Souhlasím. Děti jsou hodně náročné publikum, které vám nedá nic zadarmo. Jsou bystré a vnímavé, všechno hned odhalí. Okamžitě poznají, že jste se dopustila nepřesnosti. Nebo že to s nimi nemyslíte vážně a jste myšlenkami úplně jinde. Přestanou vám kvůli tomu věřit a ozvou se.

Mně se ozývají často. Ale naštěstí ne proto, že by mi přestaly věřit, to se ještě nestalo. Do televize chodí spíš pozitivní ohlasy, těch kritických moc neslýchám. Dětem se pořad většinou líbí a posílají mi krásné obrázky, které mi vždy udělají velkou radost.

Zkouším. Kolikrát si doma přeříkávám text a po očku sleduju, co moje děti baví a čemu se smějou. Když vidím, že se jim legrácka líbí, zakomponuju ji tam.

Že by se celý přetvářel, to se ještě nestalo. Ony tomu totiž pomáhají i další věci, které člověk doma v kuchyni nemá - v televizi si na sebe vezmu kostým, postaví se kulisy, používám rekvizity, může pomoct i hudba. Na place se celá scénka zkrátka ještě trochu dotvoří.

To víte, že by byly radši se mnou. Ideální by pro ně bylo, kdybych s nimi celý den skákala na trampolíně na zahradě. Na druhou stranu, já toho natáčení v televizi zas tolik nemám. Navíc kdykoliv to jde, vezmu je do televize s sebou.

Vyhrála jsem hlasový casting, když Česká televize vybírala herce, který propůjčí hlas loutce Fanynce. Pozvala mě na něj dramaturgyně pořadu Markéta Vaněčková, a to na doporučení pana Jiřího Chalupy, který dělal hlavního dramaturga Studia Kamarád a se kterým jsme se znali už z několika pohádek. No a po osmi letech, co jsem mluvila Fanynku, přišla i nabídka na moderování celého pořadu.

Samozřejmě mám ráda obojí - Fanynku i moderování. Ale je pravda, že stát přímo před kamerou je pro mě jako pro herečku zajímavější a zábavnější. Je to sice mnohem náročnější práce, ale člověk z ní pak má o to větší radost.

Navíc mě baví, kolik tam obsáhnu poloh - hraju nejrůznější postavy, od uklízečky až po instalatéra, mám tam i spoustu převleků. Nesmírně si to užívám. Hrát si s dětmi a mít to jako zaměstnání, to je můj splněný sen.

Semafor je vlastně můj další splněný sen. Už když jsem byla malá, měli jsme doma spoustu starých desek a písničky ze Semaforu jsme poslouchali. Takže když mi bylo šestnáct, napsala jsem panu Jiřímu Suchému dopis a přibalila k němu kazetu se svým zpěvem. Ptala jsem se ho, jestli by mě nechtěl.

Za pár dní mi od něj přišla vlastnoruční odpověď, ve které psal, že sice nezpívám špatně, ale že momentálně žádné uplatnění nemají. Už jsem si myslela, že to celé jen vyšumí, když mi za další tři roky zazvonil telefon.

Z kanceláře Semaforu mě pozvali na konkurz, během kterého hledali herečku do představení Pokušení svatého Antonína. Takže jsem si koupila lístek a z Rakovníka se rozjela do Prahy. No a vyšlo to. Můj první vstup na divadelní prkna byl zahájen. Teprve až potom jsem nastoupila na konzervatoř.

Asi byla. Ale já jsem nevěděla, co lepšího udělat než napsat Jiřímu Suchému. Navíc ten Semafor jsem si opravdu vysnila.

To, že budu hrát v pohádce. Toto přání jsem zase vyslovila, když jsem vystupovala v pěvecké soutěži pro amatéry Caruso Show. S každým účastníkem tam tehdy vedli na pódiu krátký rozhovor a já jsem to tehdy řekla. No a slyšela to režisérka Vlasta Janečková a ozvala se mi.

Dobře. Tak já bych si ještě přála nějakou hezkou filmovou roli. Nejlépe v nějakém historickém či hudebním filmu.

Nejradši mám Kytici. To už je legendární představení, které se hraje řadu let, přesto na něj lidé stále chodí. Pokaždé je znovu vyprodáno. Je to nadčasové a vtipné představení se skvělou hudbou, nesmírně povzbuzující. Jsem hrozně ráda, že se právě na takovém díle můžu podílet. Z těch posledních věcí jsem si oblíbila například Divotvorný hrnec.

Moc. My jsme lockdown nesli samozřejmě těžce. Pokoušeli jsme se sice nastudovat novou hru, zkoušeli jsme to dokonce na několik etap, ale nakonec jsme to vzdali. Jak se situace pořád měnila a čas zavřených dveří se protahoval, nešlo to. Museli jsme to odsunout na neurčito. Teď už to ale vypadá zase nadějně...

Byla jsem oslovena k účasti na speciálním programu u příležitosti životního jubilea pana Jiřího Suchého, čehož si moc vážím. Ten začínáme zkoušet od září.

Bude to nejspíš takový komponovaný pořad složený z písniček. Taková série koncertů, která se bude jmenovat Znám ještě starší lidi.

No zatím jsem toho zas tak moc nenapsala. Já mám tvůrčí záchvaty jenom tehdy, když na to mám čas a klid, což teď rozhodně nemám. Většinu ho věnuju svým dvěma malým holčičkám.

Něco ano. Předloni jsem vypustila do světa svůj první videoklip s písní, kterou jsme složili spolu s manželem a já ji otextovala. (Manželem Lucie Černíkové je Lukáš Pavlík - bubeník a kytarista kapely Chinaski.)

Píseň Plout ve dvou získala cenu v hitparádě Česká dvanáctka na Českém rozhlase - za to, že se tam dvanáct týdnů udržela. To mi udělalo obrovskou radost.

No a jinak spolu s manželem tvoříme písničky do Kouzelné školky. Společně skládáme hudbu, texty nám k tomu píše Ondřej Lážnovský. To je náš scenárista z Kouzelné školky a současně jedna z hlavních postav Divadla Spejbla a Hurvínka. Ta spolupráce vznikla spontánně a už máme asi dvacet písniček. Doufám, že je na podzim budeme moci vydat.

Nevím. Já to vůbec neumím posoudit a seřadit. Mám ráda všechno, co dělám. Každá z těch činností mi přináší něco jiného. Na divadle mám ráda tu spontánnost a jedinečné kouzlo každého okamžiku. Když se představení povede, tak je to nesmírně naplňující.

Natáčení pro děti je zase hrozně milá práce. No a seriály... To jsou pro mě cenné zkušenosti, možnost herecky si zpracovat vývoj postavy... Také mám svůj hudební komponovaný pořad s melodiemi z muzikálů a filmů. Jsem ráda, že to mám v životě tak pestré.

Vzhledem k tomu, že moje role skončila ještě dřív, než Ordinaci zrušili, litovat jsem ani nestihla. Bylo to hrozně rychlé. Moje postava v pátek zemřela, všichni mi tam krásně zatleskali, rozloučili se...

No a v pondělí se oznámil konec celého natáčení. Pocity lítosti, které zažívali jiní mí kolegové, jsem proto neměla.

Čekám na zajímavou nabídku. Tentokrát by se mi líbila role v nějakém komediálním seriálu. V něčem, kde by byla velká zábava. Taky bych si dala ještě jednu pohádku. Je hrozná škoda, že se jich v Česku točí pořád méně.

Může se vám hodit na Firmy.cz: