Lucie Brychtová: Svůj minulý život beru jako grotesku

Jste herečka a zpěvačka, ale jedenáct let jste pracovala jako nápovědka. Jak to?

Souviselo to s mou tranzicí (proces změny pohlaví). Když jsem jí prošla, měla jsem po všech operacích a začala naplno žít život Lucie Brychtové, práce herečky pro mě nebyla.

Jak to? Styděla jste se?

Ne, nestyděla. Naopak jsem čekala na možnost a příležitost, až se budu moci ukázat na jevišti jako Lucie. Jak hraji, zpívám, jak působím na diváky, ale tu příležitost jsem nedostala. Bylo to v době, kdy jsem ještě působila v divadle v Brně. Ale abych neztratila práci, dostala jsem šanci být nápovědkou.

Projevovala jste se jako herečka už v dětství?

Ano. A přestože jsem ve svém minulém životě byla silný introvert, jako sedmiletá jsem začala chodit do dramaťáku a přidala k tomu i loutkové divadlo Jitřenka. Od pondělí do pátku jsem se hned po škole tomuto věnovala. Tehdy se ve mně probudil herecký čertík.

Schovat se za postavu mi pomáhalo zapomenout na svůj silný stud. Ale vše se otočilo o 180 stupňů, když se zrodila Lucie. Vše zaklaplo, jak má být, a z introverta se stala extrovertka.

Kam se poděl introvert?

Úplně nezmizel. I jako extrovertka jsem občas ráda sama. Přestože mám ráda společnost, velmi rychle se dokážu saturovat energiemi druhých lidí.

Řekla bych, že jsem v tomto ohledu hypersenzitivní. A tak si například musím vědomě zakazovat intenzivní přemýšlení o osudech lidí, se kterými cestuji například v metru. Okamžitě se mi rozjede fantazie, spřádám, jaký mají asi život nebo kdo a proč odhodil ten papírek na zem, co jsem právě minula. Je na něm něco napsáno? A co?

Nebo na oslavě u rodičů, kam se sjela spousta lidí, jsem musela po chvíli odejít do svého pokoje, zahrát si na piano a pak se zase občerstvená vrátit. Taková jsem já. Extrovertka s mantinely.

Zmínila jste nepříjemné životní situace. Které to byly?

Bylo jich více, ale dám příklad. Mateřská škola a zakazování hrát si s hračkami podle vlastního výběru. Holky měly kočárky a panenky a já k nim šla automaticky taky. Moje duše mě tam vedla. Dostala jsem ale přes prsty a učitelky mě zavřely do kumbálu. Ale nedošlo jim, že v kumbálu jsou panenky taky! Takže pobyt tam mi rozhodně nevadil. Podotknu, že jsem ročník 1976 a toto se odehrávalo v 80. letech.

Sexuoložka Hana Fifková, která byla mým průvodcem v období mé tranzice v letech 2010 až 2012, mi na tuto historku s kumbálem řekla, že jsem už jako dítě byla sociálně zdatná. Že jsem si v těch neblahých chvílích dokázala pro sebe ze všeho vytáhnout to nejlepší.

Dnes vnímám svůj minulý život jako grotesku. A ta se skládá z gagů. Dřív mě zraňovaly, bývají totiž kruté a pády v nich bolí. Dnes se jim ale směju.

Tranzicí jste prošla v šestatřiceti letech. Je to pozdě, nebo brzo?

Přišlo to tak, jak to přišlo. Čím jsem starší, tím víc mě uklidňuje to, že je vše, jak má být. Vše si vezme čas, jaký potřebuje. Hana Fifková říkala, že trans ženám trvá rozhodnutí déle. Více zvažují pro a proti. Co změna přinese a co mohou ztratit.

Trans muži prý v rozhodování neztrácejí čas. V rodinách jdou s pravdou ven, už když dospívají. Ale trans ženy čekají často až do dospělosti. Tranzice kolem pětatřiceti je běžná. Dovedu si představit, že kdybych s tím začala jako dvacetiletá na vysoké škole, měla bych třeba jiný život. Měla? Nevím.

Byla jste osamělá?

Ano, velmi. Ale to zažívá, troufnu si říct, každý trans člověk.

Měla jste podporu rodičů?

Měla a mám. Jak v profesi, tak později i na své cestě. Když jsem byla malá, táta si večer co večer vymýšlel pohádky a předehrával mi je. Milovala jsem, když měnil hlasy. Dal mi tak asi impulz k výběru mé profese. Po první seznamovací hodině v dramaťáku jsem měla jasno a řekla jsem mámě, že budu herec.

Svědomitě jsem se připravovala na konzervatoř, i když se mě snažili dostat vojáci. Na základce jsem byla docela šikanovaná, a to i od některých pedagogů. Viděli před sebou křehkého introvertního chlapce, který se ale nechtěl vzdát.

Jak vás lákali vojáci?

Moje třídní tvrdila, že se nikam nedostanu a že jediná cesta pro mě je nastoupit k vojákům. Zavolali si mě do sborovny a tam do mě hustili, že nic jiného než vojsko mi nezbývá.

K šikaně patřilo i to, že si mě češtinářka každý den na začátku hodiny postavila a řekla: „Dnes budeme probírat tohle a tohle, co o tom víš?“ Odpověděla jsem popravdě, že o tom ještě nevím nic. „Jak je to možné?“ divila se. „Tak dávej pozor, ať se to naučíš.“ To probíhalo každý den.

Jakou jste měla pubertu?

Nijak bouřlivou. Vyrůstala jsem se sestřenicemi a měla jsem jen kamarádky, nikoli kamarády. Byla jsem prostě holka, alespoň mentálně určitě. Už od dětství jsem poslouchala narážky, že se jako holka chovám. Kamarádky se začaly zamilovávat do kluků a já to chtěla taky tak. Tehdy jsem začala intenzivně pociťovat, že je se mnou něco jinak.

Ačkoliv jsem s rodiči mohla hovořit o všem, měla jsem tehdy strach jít s pravdou ven. A tak jsem si v šestnácti letech zašla na sexuologii a tam jsem se svěřila. Bylo mi řečeno, že jsem gay a že to zvládnu do budoucna dobře. Byl to pro mě uvolňující pocit, že někam zapadám.

Jenže o rok později jsem viděla dokument o změně pohlaví u chlapce, který se stával dívkou. A já pochopila, že tohle je i můj příběh. Že tohle jsem já. Ovšem dusila jsem to v sobě od sedmnácti do čtyřiatřiceti.

Přesto jste vystudovala herectví na konzervatoři a poté muzikálové herectví na JAMU.

Po maturitě na konzervatoři, kde jsem se zamilovala do zpěvu, jsem uvažovala i o studiu opery. Připravovala jsem se na přijímací zkoušky, ale nakonec jsem se rozhodla pro muzikálové herectví. Absolvovala jsem jako Don Quijote v muzikálu Muž z kraje La Mancha.

Po JAMU jsem dostala angažmá v pardubickém divadle. Tam jsem si odkroutila i civilku. Jako pomocná síla v krejčovnách. To bylo jen papírově. Normálně jsem hrála. Ale za civilkářský plat. Tehdy to bylo 2600 korun na měsíc.

Změnil se vám během tranzice hlas?

Jak kluk zmutuje, hlas se ani pod vlivem estrogenu už nezmění. Měla jsem ale vždycky hlas docela jemný, vyšší. Bývala jsem tenor. Po tranzici jsem se s ním učila pracovat jinak. Učím se zpívat podle jazzových zpěvaček s altovým hlasem. Zní altově. Baví mě pracovat s hlasem. Sama dávám hodiny zpěvu. To mě také velmi baví.

V Indii byli trans lidé uctíváni jako ti, co mají zkušenost z obou břehů. Vnímáte to podobně?

Byli uctíváni, ale žijí na okraji společnosti a velmi nuzně, pokud vím. Občas mi někdo řekne, že mi závidí, že jsem nahlédla do obou světů. Že mě to muselo obohatit, i pro herectví. Asi ano, ale jak moc mě moje cesta ovlivnila v oblasti hraní, to musí posoudit sám divák.

Já můžu mít z toho nějaký pocit, divák může mít zase úplně jiný. Za deset let jsem účinkovala zatím jen ve čtyřech představeních, a tak velmi zvolna sbírám zkušenosti jako herečka. Ale je fakt, že i z toho mála si sama uvědomuji a mám i zpětnou vazbu, že to funguje.

Co vlastně bylo poslední kapkou, která rozhodla o vaší tranzici?

Chtěla jsem žít v pravdě, být sama sebou. Už jsem nezvládala poslouchat, že ze mě nejde mužská energie a že mám být víc chlap. Už ve škole se mi chtělo křičet: „A kde to mám v sobě vzít, když jsem žena?“ Ale neměla jsem k tomu odvahu.

Dnes je doba jiná, o všem se více mluví, můžeme číst příběhy různých lidí. Poslední kapkou byl prostě fakt, že hráz, která zadržovala jedno obří tajemství, praská. Měla jsem na výběr. Buď budu stát pod ní a utopím se, nebo budu tou, která bude, za odborné pomoci, upouštět masy vody se vším tím bahnem minulosti. Mohu ale říct, že jsem odvahu k tomu všemu sebrala za minutu dvanáct.

Přemýšlela a mluvila jste o sobě do té doby v ženském rodě?

Ne. Byla jsem cepovaná hrát muže. O sobě jako o holce jsem nemluvila asi také proto, abych se neprozradila. Když jsem začala docházet na terapii k Hance Fifkové, zeptala se mě, jestli mám vybrané nějaké ženské jméno. Neměla jsem. Dostala jsem za úkol sepsat svůj niterný životopis. Za dva dny jsem jí ho poslala a v úvodu stálo, že už vím, kdo jsem. Lucie. A tak jsem o sobě začala mluvit.

Přepnulo se to samo. Šlo to samo. Z hodiny na hodinu. Nemusela jsem nad tím vůbec přemýšlet. Od toho dne uplynulo dvanáct let, ale byly to tak intenzivní roky, že mám pocit, že uběhl dvojnásobek. Děkuji za to, že jsem měla vždy podporu rodičů i přátel a že jsem vším prošla bez peripetií a problémů.

Vážně jste se nepotýkala s žádnými problémy?

Tranzice je velmi individuální proces. Nelze paušalizovat. A tak mohu jen sama za sebe říct, že moje tranzice byla téměř bezproblémová. I díky podpoře rodiny a nejbližších přátel.

Užívání hormonální terapie blahodárně působí na psychiku a všechno do sebe začne zapadat. Člověk se stává tím, kým měl být už od narození, je to harmonizující proces. Těžká byla sociální tranzice. Reakce okolí. Nepochopení, netolerance.

Měla jste nějakou negativní reakci?

Když už jsem jako Lucie přišla s novou občankou i rodným číslem k lékaři a potřebovala jsem rychlou pomoc, narazila jsem. Lékař mě nejprve oslovoval paní Brychtová, ale když jsem mu řekla, čím jsem prošla, přešel do mužského rodu. Lékař!

„A kdy jste byl na operaci?“ ptal se. Když jsem ho upozornila, ať se mnou nemluví v mužském rodě, zdravotní sestra na mě začala křičet, co si to dovoluji. Na totéž jsem se ptala já jich. Tehdy jsem ale potřebovala nutně ošetřit, a tak jsem to nějak skousla. Lékaři jsou také jen lidé.

V Národním divadle hostujete v představení Mnoho povyku pro nic, kde jste dostala šanci ukázat se jako zpěvačka i herečka. Jak vás přijali kolegové na jevišti?

Herecký chleba je tvrdý. Vždy když se v divadle objeví někdo nový, začátky nejsou lehké. Musí dokázat, že má právo být s ostatními na jevišti. A snad jsem zkouškou prošla.

Jak vzniklo představení Jsem žena, inspirované vaším příběhem?

Napsala jsem ho společně s Vašo Púčikem. Byla to tehdy moje první příležitost, kdy jsem se postavila na jeviště jako herečka. Vašo je můj herecký kolega, který jezdíval hostovat do Městského divadla v Brně, když jsem tam byla ještě v angažmá jako herec. Znal tak všechny moje historky z období tranzice. Musíme to sepsat, prohlásil. A stalo se. V roce 2017 byla v Bratislavě premiéra a letos v říjnu nás čeká derniéra.

V představení Frekvence důvěry hrajete psycholožku. Je vám to blízké?

Představení je mi velmi blízké. Když jsem jednou jela vlakem z Prahy do Brna za rodiči, do hlavy mi vstoupil příběh. Hotový příběh. Pak jsme ho, s kamarádem a spoluautorem Martinem Hýbnerem, „jen“ napsali.

Je to příběh psycholožky Olgy, která má svůj rozhlasový pořad s názvem Frekvence důvěry, kam jí telefonují posluchači a svěřují se s problémy.

Je tam osm dějových linek, celý příběh je protknut čtyřmi písněmi, které posouvají děj. Hudbu napsal Igor Orozovič.

Například volá žena, která zjistila, že její manžel je gay. Nebo manipulátor, co ničí svou ženu. Důchodkyně, která má problémy s pamětí. Víc prozrazovat nebudu. Snad ještě jen, že je to tragikomický příběh, ve kterém se objevuje téma kovářovy kobyly.

Jste spokojená i v partnerském životě?

Jako Lucie jsem měla šestiletý vztah, ve kterém jsem se hodně naučila o způsobu myšlení heterosexuálních mužů. Člověk se stále něco učí. Třeba i jak vysvětlit sexuálním loudilům z řad mužů, když mě kontaktují, že nejsem, navzdory svému životnímu příběhu, žádnou experimentální hračkou pro jejich erotické fantazie.

A spokojená jsem. I jako nezadaná. Tento stav mě rozhodně nečiní nešťastnou. Co má přijít, přijde.