Lucie Borhyová: Ráda vařím a zařizuju věci kolem domácnosti

Lucie nejdřív vyskládala na stůl osm autíček a malé letadlo, koupila na synkovo přání ciabattu s minerálkou a začala ochotně a rychle odpovídat. Věděla, že první půlhodinu Lucas zvládne v klidu. Později jsme si „jako“ házeli míčkem, letadlo akrobaticky padalo a auta dramaticky závodila. Mile a bez velkého křiku. Na tři roky skvělý výkon od syna i maminky! Před pár dny se vrátili z Řecka, kde žije rodina Lucčina partnera Nikolase Papadakise.

Léto je moje nejmilejší období. V Řecku k němu mají blíž, ale teď se těším, že si ho užijeme i tady v Čechách. I když musím po dovolené zase do práce. Ale svůj čas pečlivě dělím mezi televizi a rodinu.

Kvůli systému, který tam tak dlouho fungoval, rozhodně ano. Je mi to moc líto, protože pro mě je Řecko úžasná země, mám tam ráda lidi, kulturu, jídlo, moře, historii, prostě všechno. Řekové jsou v jádru určitě přátelštější, otevřenější a komunikativnější než my. Na druhou stranu ale i výbušnější a všechno jim o trochu déle trvá. Teď se z toho budou vzpamatovávat mnoho let, soucítím hlavně s těmi, kteří přišli o práci…

Určitě ne. Když jedete do Řecka na dovolenou, nepocítíte krizi nikde. Restaurace, kavárny, bary jsou plné, všechno funguje, jak má. A na ostrovech obzvlášť.

Mám doma spoustu ocenění, ale zrcátko to bylo první. Během třinácti let na Nově jsem se dostala vždycky do nominací, ale skončila druhá nebo třetí. Letos poprvé jsem na předávání nedorazila osobně - a vyhrála! Což je trochu paradox. Měla jsem velkou radost a zároveň mi bylo líto, že jsem cenu nemohla převzít osobně. Byl to navíc krásný dárek k mým čtyřiatřicátým narozeninám, takže jsme slavili dvojnásobně.

Kromě těch pracovních - psa Nováka, zajíce Zazy, nováckých Oscarů - mám i pár cen z golfových turnajů. A taky spoustu diplomů z dávných dob. Jsem typ, který všechno schovává a je mu líto cokoliv vyhodit. Takže mám krabice se starými sešity, psaníčky od kluků, suvenýry z táborů, diplomy z lyžování, tenisu nebo z dětské soutěže Miss. Samozřejmě jsem schovala i korunku a šerpu. Za podzimních plískanic některou krabici otevřu a vzpomínám… Teď jsem založila první i Lucasovi, protože byl na pingpongovém dětském turnaji a dostal první diplom. Aby měl co prohlížet, až bude velký.

Byla, ale ne přehnaně, jen tak zdravě. Nepřeháněla jsem to - ne, že bych se hrnula do všeho a musela zvítězit v každé disciplíně. Vždycky jsem přirozeně ráda sportovala a účastnila se akcí, kde bylo víc lidí pohromadě, kde se sešla dobrá parta. Odtud byl jen krůček k různým hrám a soutěžím.

Děkuji za kompliment. Začínala jsem u paní profesorky Rottové na DAMU, úžasné a zkušené dámy, která mi v začátcích dala rady k nezaplacení. Každý moderátor by měl projít rukama odborníků, nebo alespoň nějakým kurzem. My s Reyem Korantengem se ještě teď chodíme zdokonalovat k odborníkovi, protože nikdo není nikdy stoprocentní a je třeba na sobě stále pracovat. Nemyslet si, že po tolika letech je vše automaticky v pořádku. Díváme se proto zpětně na zprávy a hodnotíme, co bylo špatně, jak na sebe lépe reagovat, kde jsme ujeli s intonací nebo výslovností. Za tuhle možnost jsem televizi moc vděčná. Cizí slova a jména konzultujeme v zahraniční redakci, kde jsou specialisté na jazyky. A také máme člověka, který hlídá správnou stylistiku, větné vazby…

Mám ráda přirozenost. Asi jsem v tomto směru konzervativní a nikdy jsem na sobě nic radikálně neměnila. Narodila jsem se s blonďatými vlasy, a tak nevidím důvod, proč bych si je měla barvit třeba na tmavo. Mám pocit, že člověku stejně vždycky sluší nejvíc to, co je pro něj vlastní. V televizi mě naštěstí nikdo měnit nechtěl, s Reyem nás vybrali jako „black and white“ a ten kontrast mezi námi funguje stále.

Ovšem kdysi, v sedmnácti, osmnácti jsem si párkrát lehkou změnu vyzkoušela, třeba jak bych vypadala s kratšími vlasy. Jednou jsem si dala dokonce modrý přeliv! Ale stejně jsem se vždycky vrátila k dlouhým světlým vlasům, jsou pohodlné a lze z nich vytvořit mnoho účesů, což je pro moje povolání určitě výhra.

Prošla jsem lecčíms, ale nejdůležitější a největší změnou je, že se ze mě stala maminka dnes už tříletého kluka. Takže mám za sebou v podstatě nejkrásnější roky života, což platí asi pro každou ženu. Mateřství si moc užívám. Nádherné bylo už těhotenství a první měsíce po porodu, kdy jsem se sžívala s novou rolí. Ale teď je zase skvělé vidět, jak se Lucas den za dnem rozvíjí, jak komunikuje - jeho hlášky jsou někdy dokonalé…

Moje profese není stereotypní a lze ji pohodlně skloubit s mateřstvím. Střídáme se na obrazovce po několika dnech, takže mám na syna opravdu dost času. Malujeme, sportujeme, čteme, hrajeme si - zkrátka děláme od každého něco. Do školky ještě nechodí, ale vozíme ho na různé kurzy do baby klubu.

Docela malému závidím, že slyší odmalička kolem sebe několik jazyků a bude mít skvělé vybavení do života. Děti jsou jako houby, všechno snadno nasávají. Já s ním mluvím česky, tatínek Niko řecky a spolu se před ním bavíme anglicky. Takže Lucas rozumí i mluví dobře česky a řecky a angličtině rozumí, občas dokonce i něco anglicky řekne. Začal sice mluvit později, ale zato více jazyky. Když si hraje, tak si povídá česky, protože čeština přece jen převažuje, nejvíc času trávíme tady, poslouchá české pohádky, je to jeho hlavní jazyk.

Novináři z bulvárních médií občas spekulují, jak to přesně máme. Zda jsme se rozešli, nebo ne. Kde a jak žijeme? Já to nikdy nedementovala ani se k tomu nevyjadřovala. Proto o tom ani teď nechci moc mluvit, řeknu jen tolik, že spolu žijeme jako kterákoliv jiná rodina. Jsme spolu opravdu často.

Určitě moje úžasná maminka. Když má čas, tak se postará. Nechtěli jsme chůvu a vše zvládáme v rámci rodiny. Potřebovali jsme proto bydlet blízko sebe, abychom nemuseli jezdit přes celou Prahu. A to se nám naštěstí povedlo, nedávno jsme se přestěhovali…

Přesně tak. Baví mě starat se o rodinu, ráda vařím a zařizuju věci kolem domácnosti. Když zrovna nevysílám, tak si tuto roli vážně užívám. Baví mě vytvářet teplo domova, všechno musím mít připravené, načančané. Jen na úklid máme paní, to bych už časově nezvládala. Zahrada není můj koníček, ale třeba se to časem změní. Jako malá jsem trávila hodně času u babičky na chalupě, měla velkou zahradu, králíky, ovce, pěstovala brambory, zeleninu. To se mi líbilo…

Při každém stěhování vymýšlím sama celý design, nesvěřuju se do cizích rukou. Myslím totiž, že když v něčem bydlíte, je důležité, abyste se tam vy sama cítila dobře, aby se vám to líbilo. Chápu, že spousta lidí nemá ten cit a představivost, já ho asi zdědila po mamince… Měla jsem období, kdy se mi líbila moderna, kombinace kovu a skla, čisté linie, ale po narození malého se mi to zdálo najednou studené. A přešla jsem k trochu rustikálnímu, provensálskému stylu, miluju dřevo, záclonky. Každá etapa v životě si říká o jiný typ bydlení.

Rádi cestujeme, což je důležité kvůli návštěvám druhé části příbuzných. Ale podnikáme i další cesty - k moři nebo za poznáním. Je fajn, že Lucas už povyrostl a můžeme se společně věnovat i sportu, třeba tenisu. Sice ještě nezačal, ale aspoň nadšeně pobíhá po kurtu s raketou. Nebo vyrazíme na kolo, na kolečkové brusle… Svého oblíbeného golfu jsem se na nějakou dobu vzdala, tam ještě malého vzít nemůžu, je to pro něj trochu nebezpečné prostředí. Ale přes zimu jsme trávili hodně času na horách a taky nás baví vodní sporty.

Zatím je to namíchané půl na půl. Mazlí se rád s oběma. Se mnou maluje, s tatínkem hraje fotbal. Povahové vlastnosti se, myslím, ukážou až časem, je ještě brzo. I když já jsem v určitém směru puntičkářka a u Lucase to pozoruju taky. Po tatínkovi zase podědil velmi zvláštní, až neuvěřitelné polohy ve spaní, jaké jsem u nikoho neviděla. To má už od miminka.

Malování mě vždycky bavilo, je to moje srdeční záležitost. Chodila jsem kdysi do výtvarných kroužků, dnes předávám na plátno svoji energii a emoce, které zrovna cítím. Většinou formou abstrakce, někdy maluju i krajiny. Dokážu se tak emočně vybít, a když se na ně podívám po čase, vidím, co jsem právě prožívala. Zamilovanost, rozchod, narození syna… Taky mě moc baví focení, zachycení zajímavých momentů - třeba jak zívá žirafa. Nebo v Benátkách jsem nafotila sérii hrajících si dětí.

Chtěla bych si zopakovat taneční soutěž Bailando, na kterou ráda vzpomínám. Tancování mě vždycky velmi naplňovalo. Můj partner bohužel moc netancuje, jen občas doma, naštěstí je ale tolerantní, a když jsme na plese, nevadí mu, že jdu do kola s někým jiným.

Herectví jsem si už taky vyzkoušela - zahrála jsem si v Ulici a v Comebacku. I když šlo o miniroličky, byla to fajn zkušenost. A docela mě to bavilo… Jezdila jsem i na závodním okruhu v autě, potápěla se… To ale není něco, po čem bych znovu toužila - pod vodou mám pocit klaustrofobie. Adrenalinová nejsem, spíš opatrná. Ze zpráv předvídám, co by se mohlo stát, vidím případný následek.

Jak v čem, spíš asi podobné povahy. Což nevím, jestli je dobře, protože kolikrát nikdo nechce ustoupit. Na druhou stranu stačí ťuknout a druhý už ví, o čem je řeč. Vždycky by mohlo být něco jinak, ale já si myslím, že ve vztahu je hlavní, aby se ti dva dobře znali. Pro mě osobně byly vždycky nejhorší začátky - ne ty, kdy se zamilovaně oťukáváte, ale když spolu začnete žít v jedné domácnosti. A narážíte. Je velice důležité se sžít, zjistit, co kdo má a nemá rád, jak co udělat, aby do sebe všechno zapadlo a fungovalo. Teď už jsme ve fázi, že se skvěle známe a víme, v čem by kdo měl ustoupit, kdy netlačit na pilu…

Jsme taky jen lidi. Třeba já raději řeším problémy hned, zatímco Niko je spíš dusí v sobě a pak najednou nečekaně vybuchne. Ale už jsme si to vysvětlili a musím říct, že se to zlepšilo. Když se mu něco nelíbí, je už schopný reagovat hned a nenechat věc narůst do megarozměrů.

Spousta lidí se rozchází při první přestřelce. Chybí jim tolerance, trpělivost na sobě pracovat. Pro mě by bylo důvodem rozchodu určitě domácí násilí, velké rozpory ve výchově, nezájem o rodinu… Jestli nevěra, nevím. Záleželo by na okolnostech. Něco jiného je o ní mluvit a něco jiného ji prožívat. Oba jsme temperamentní a občas žárlíme, ale zdravě. Kdo miluje, žárlí.

Hlavně asi v kulinářské oblasti. Oba rádi vaříme i jíme. Když Niko uvaří dobré řecké jídlo, které miluju - plněné papriky nebo rajčata, ryby, gyros - jsem nadšená. Stejně tak ho já překvapuju nejvíc jídlem, zvlášť českou kuchyní…

S váhou jsem měla problém snad jen v těhotenství, kdy jsem nabrala třicet kilo - byla jsem neuvěřitelně zavodněná, měla jsem oteklé ruce i nohy, vešla jsem se jen do jedněch tenisek. Porodem šlo hned 12 kilo dolů a rychle i ta další. Momentálně vážím vůbec nejméně, co pamatuju, což je dané Lucasem, s ním se nezastavím. Vyžaduje pozornost, chce si hrát… ani se kolikrát pořádně nestihnu najíst.

Zatím ne. Samozřejmě jsme řešili otázku, kdy je nejvhodnější pořídit Lucasovi sourozence, jestli hned, nebo chvíli počkat… Shodli jsme se, že ještě počkáme. Vidím to u kamarádek, které mají děti hned za sebou, nestíhají vůbec nic, jsou vyčerpané a ani jednomu se nevěnují pořádně. To bych nechtěla.

Jsme zasnoubení, nabídku k sňatku jsem dostala už dávno. Takže nosím zásnubní prstýnek, ale na svatbu nespěchám. Trochu se jí dokonce bojím, mám obavu, že se s ní něco pokazí, změní. Lidi se vezmou a pak se hned rozvádějí, zahýbají si… Myslím, že když nežijí v manželství, jsou si vzácnější a víc se snaží, je tam ta nejistota, že si jeden vezme kufr a může jít. Nevím, uvidíme časem. Zatím se mi ale do svatby nechce.

Určitě mám kolem sebe kamarádky. Jsem typ, který eventuální rivalitu nevnímá, pro mě osobně kolegyně konkurentky nejsou. Beru je jako krásné, chytré, nadané ženy a dokážu je pochválit jako kohokoliv jiného. Jak mě vnímají ony, nevím. Myslím, že to je hlavně o osobní vyrovnanosti, jak to má každý sám se sebou, co zrovna prožívá. Já nemám problém ocenit jinou holku, že jí to sluší, má hezké vlasy, oblečení… Někdy se jimi i inspiruju.

Ale ano. Dost dlouho jsem se sama sobě vůbec nelíbila, zdálo se mi, že vypadám otřesně. Jako malá holčička jsem byla možná roztomilá, ale pak přišlo období puberty, kdy jsem se vzhledem hodně trápila. Hlavně s pletí, se kterou jsem měla problémy. Pamatuju si, že když jsem viděla na titulní stránce dívku s hladkým obličejem, hned jsem to řešila. Nejvíc sebevědomí mi dodávala maminka, což bylo důležité. Se vším jsem se jí svěřovala, nikdy jsem vlastně nezažila období vzdoru vůči rodičům.

Uměla vytvořit nádhernou atmosféru domova, ctila tradice a stmelovala rodinu. Často mi říkala, že si nemám brát tragické informace ze zpráv osobně, že se mám snažit o nadhled a vytvořit si ochrannou slupku. Mamča je zkrátka dodnes moje nejlepší kamarádka, můžu jí říct naprosto všechno a ona se mi snaží pomoct, najít řešení. Chci mít k Lucasovi podobný přístup, aby byl kámoš, s nímž probereme jeho holky, trable… Nedovedu si představit, že bychom, až vyroste, ztratili častý a úzký kontakt, jak to někdy v rodinách bývá. Já i Niko milujeme velkou rodinu, kterou opravdu baví být dobrovolně spolu.