Lucie Borhyová: Každá maminka by si měla najít čas jen pro sebe

Abych řekla pravdu, ani mi nepřišlo, že slavím Kristova léta, vnitřně si totiž připadám pořád na dvacet… (smích). Navíc věk nijak zásadně neřeším. Myslím si, že je pravda, co se říká, že není důležité, kolik vám je, ale jak se cítíte. Až když přijdou narozeniny, tak si říkám – kolik mi to vlastně je? A zjišťuji, že ten čas docela dost letí. Nejrychleji mi ale začal utíkat po narození syna. Kolikrát ani nevím, co je za den. Na druhou stranu je to trochu dané i mou prací, protože vysíláme jak o víkendech, tak o svátcích a dny se pak slévají.

A jak jste se rozhodla?

Jsem ráda, že mám takovou práci, která se dá skloubit s mateřstvím. Nebyla jsem tedy na rozhraní rozhodnutí, jestli práce, nebo dítě. Kdybych se na něm ale ocitla, volila bych stejně jako vy, rodinu. Je to něco, co vždycky budete mít. Léta letí, člověku bude šedesát sedmdesát a těšíte se na vnoučata, bez rodiny to není ono. O své blízké se můžete opřít, podporovat se navzájem, děti k něčemu vedete. Pro mě je rodina základ, mít velkou rodinu je to nejcennější, co člověk má. Zůstává po celý život. Kariéra je pomíjivá. Vždycky bych se rozhodla pro rodinu.

Teď si ale můžu krásně užívat mateřství, ale zároveň i to, že chodím do práce. Když mám třeba týden volno, už se těším na změnu prostředí. A naopak. Mám kamarádky, které jsou s dětmi doma a ani na chvíli si neudělají čas a pak jsou vyčerpané. Určitě by si každá maminka měla najít čas jen pro sebe třeba i tím, že si půjde zacvičit, vyčistit hlavu procházkou nebo se sejít s přáteli. Děti vyžadují plné soustředění, není to mateřská dovolená, ale zápřah, fyzický i psychický.

Moje úžasná maminka. Jsem jí za to moc vděčná.

Myslím si, že být v kolektivu je pro děti velmi přínosné a důležité. Sice by do školky nemusel, protože s ním dopoledne můžu být, ale pro rozvoj dětí je to určitě nezbytné.

Děkuji za kompliment. Musím říct, že mi to vydrželo až dodnes. Baví mě starat se o domácnost, ráda vařím. Jistě je výhodou, co jsem si odnesla z domova. Je hodně žen, které nerady vaří nebo to vůbec neumí nebo je vaření prostě nebaví. Já si ho naopak užívám. Když jsme žili s přítelem sami, chodili jsme do restaurací téměř každý den. Teď už se nám často nechce a o moc raději se stravujeme doma. Navíc si myslím, že je potřeba, aby měl malý každý den teplou domácí stravu. A já vařím opravdu ráda a s potěšením.

(smích) Dostala jsem krásnou kytičku a přáníčko, které mi napsali s tatínkem. Udělalo mi velkou radost. A pak mi ještě dal čokoládového zajíčka.

Úžasné, schází se celá rodina a probíhají několikadenní oslavy. Například o sobotní půlnoci jsme šli do kostela pro svaté světlo, pak hned vypukly obrovské ohňostroje a potom se celá rodina sešla na večeři. Ta začala kolem jedné hodiny ráno a skončila kolem čtvrté. K jídlu jsme měli tradiční řeckou velikonoční polévku, grilované jehněčí maso s bramborami pečenými v troubě, různé saláty a na závěr tradiční velikonoční dezerty. Hned druhý den jsme pokračovali nedělním rodinným obědem. Dosud jsme slavili Velikonoce tady, takže to pro mě byla premiéra.

Oba máme rádi od české přes řeckou, indickou, italskou, mexickou až po francouzskou kuchyni, takže opravdu vyznáváme širokou škálu jídel. Z řecké kuchyně bych nevyzdvihovala pouze jedno jídlo, ale spíš rituál stolování. Trvá několik hodin – dlouho se sedí a dlouho se jí. Na stoly se objednává naráz hodně pokrmů. To je pro mě naprosto ideální, protože mám ráda pestrost a rozmanitost chutí. Začíná se různými druhy salátů, smaženými cuketami, vinnými listy, opékanými brambory, kalamáry, favou, tzaziky atd.

Pak přijdou hlavní chody – když jste v rybí taverně, jsou to různé ryby, samozřejmě na mnoho způsobů, nebo mořské plody, jinde se podávají masa, jehněčí, hovězí atd. Totéž probíhá na závěr s dezerty – na stole se objeví přes zmrzlinu, čerstvé ovoce, různé druhy zákusků až například po kandované ovoce. Přítel má rád českou kuchyni, oblíbil si svíčkovou a také naši tradiční štědrovečerní klasiku – bramborový salát se smaženým kaprem a miluje naši rybí polévku.

Není potřeba se přeorientovávat, žije tak od narození a je to pro něj přirozené. Co se týká jazyků, tak přítel na něj mluví řecky, já česky. Lucas rozumí oběma jazykům a zatím si vybírá slovíčka, která jsou pro něho jednodušší na výslovnost. Něco tedy říká řecky, něco česky. Myslím si, že se to časem usadí.

Ráda cestuju a nemám ráda stereotyp. Takže jsem nadšená, když se stále něco děje. Miluju Řecko – tamní kuchyni, moře, teplo, povahu Řeků. Vždycky když mám volno, tak se těším, že můžeme zase na pár dnů odcestovat.

Ne, vnoučat mají více…

Určitě, jako skoro všichni prarodiče. Ale řekla bych, že moji rodiče jsou více rozmazlovací, protože pro ně je Lucas první vnouče. (smích)

(smích) Říká, že si vychutnává to, že babičky mohou povolit víc věcí. Jako rodiče museli být razantnější a ve výchově důslednější. Prý jako babička si může dovolit rozmazlovat a víc se mazlit a výchova je na mně. (smích) Mamča si to užívá se vším všudy. Samozřejmě to má ale také své hranice, navíc máme stejné názory a styl výchovy, takže mu udává směr a Lucas babičku respektuje.

Rodiče vždycky chtěli pro mého bráchu a pro mě to nejlepší. Vždycky říkali a stále říkají, že když jsme šťastní my, jsou šťastní i oni. Nika mají rádi a vycházejí spolu dobře. Navíc jsou také cestovatelské typy, mají známé po celém světě. A nepřijde jim vůbec zvláštní, že žiju s cizincem.

Myslím, že ne. Nikdy nevíte, jak se váš vztah bude vyvíjet, ať jste s kýmkoli. Přejí si tak jako vždy, abych byla spokojená. Nikde nikdy není zaručené, že když budu s českým mužem, tak spolu zůstaneme celý život. Jeden novinář mě pobavil, když se mě kdysi zeptal, jestli jsem si vybrala cizince záměrně, protože se mi nelíbí čeští muži… (smích) Samozřejmě že ne. Nikdy nevíte, kde potkáte osudového partnera. Stejně jako jsem u nás potkala úžasné muže, tak jsem teď jednoho potkala mimo republiku. (smích)

Nepřemýšlím nad tím, co bude, nechávám se překvapit a snažím se užívat si života každý den naplno. Jak jsem na začátku rozhovoru říkala – čas rychle letí a je důležité umět se radovat z maličkostí. Mám radost z toho, že si ráno uděláme velkou snídani, naplánujeme si den, těším se s malým na hřiště a nepřemýšlím, co bude za pár let. Ani nechci. Když si člověk udělá nějaké velké plány a pak mu nevyjdou, je zbytečně zklamaný. Život přijímám, jak přichází, a cítím, že je to tak pro mě správné.

Jako tátové se syny v jiných rodinách. Stavějí stavebnice, hrajou fotbal, jdou plavat. Jsou to parťáci.

Je brzo na takové soudy. Určitě má tmavé oči po partnerovi a světlejší vlasy po mně. Ale barva vlasů se ještě může změnit. Když se narodil, viděla jsem v něm celého partnera. Teď když se podívám na svoje fotky v jeho věku, vidím sebe. Dokonce mám fotku, na které nikdo nerozezná, jestli je to syn, nebo já. A povahově se ještě ukáže.

Děti mají sklon napodobovat dospělé. Takže nás sleduje a dělá všechno po nás. Já jsem dost puntičkářka, on to u mě vidí a někdy se chová stejně. Třeba se sroluje kobereček v koupelně a malý jde a narovná ho. Dokonce po sobě uklízí. Ponožky si složí a schová do šuplíku, cokoliv si vezme, pak dá zpátky na své místo.

Myslím si, že je někde dané, že se nevyhneme určitým věcem, které nás mají potkat. I spousta takových případů skutečně existuje.

Před čtyřmi lety jste kvůli účasti v taneční soutěži Bailando přeložila fotografování kalendáře v Thajsku, kde potom byly monzunové deště, takže vznikal v Řecku. Díky tomu vám vstoupil do cesty muž, se kterým jste založila rodinu… To mi připadá jako hodně osudová záležitost.

Ano, to bylo osudové. Opravdu jsme měli odletět do Thajska, ale pak jsem v Bailandu postupovala do dalších kol a do Thajska jsme potom už kvůli monzunovým dešťům odletět nemohli. Na výběr jsme měli i další destinace, ale rozhodli jsme se pro Řecko. Tam jsme se také nepotkali náhodou. Věřím tomu, že tak to v životě funguje.

Určitě rodině soutěž pomohla finančně, takže Danečkovi mohli dopřát různé terapie a ošetřovatelku. Potřebuje totiž neustálou péči.

Zatím moc ne. Loni jsem si jeden turnaj zahrála a jeden odmoderovala. Letos bych se do golfu chtěla pustit víc. Lucas už je větší, tak se při něm zabaví, a navíc bude v přírodě.

Ano, občas si zavoláme, občas si napíšeme, někdy se i vídáme.

Gučík byl naše velká láska a mazel. Po rozchodu jsme se v péči o něj střídali, protože časově jsme oba byli hodně vytíženi. Po narození malého to už pro mě bylo náročnější a Gucciho si vzala Alanova maminka, která bydlí za Prahou. Má se tam naprosto fantasticky. Běhá po zahradě, žije v prostředí, které dobře znal, a navíc tam má kamarádku jorkšírku.

Přesně tak jsme si tehdy pejska vybírali. Jeho agresivitu vůči jiným psům, kvůli tomu, že ho několikrát jako štěně napadli cizí psi, jsme pak museli řešit psím psychologem. Důslednost je potřeba. Myslím si, že tak, jak jsem byla důsledná při výchově psa, stejně důsledná jsem i při výchově syna.

To je velmi individuální, obecně se to nedá říct. Jsou lidé, kteří by v takovém vztahu nedokázali žít. Jsou lidé, kterým vztah na dálku vyhovuje.

Někdy to není jednoduché, ale i to patří k mé profesi. Musíte se snažit od toho oprostit. Jako ve spoustě jiných povolání. Jsem empatická a dřív na mě nejrůznější špatné zprávy působily velmi dlouho. Dost jsem si je brala, pak ty věci ještě rozebírala, ležely mi v hlavě a měla jsem snahu je řešit. Už jsem to ale dokázala odbourat. V mých začátcích mi s tím pomohla maminka. Jednotlivé případy jsem jí třeba vyprávěla a chtěla jsem je rozebírat. Říkala mi, že si různé tragédie nemůžu tak brát a trápit se jinými osudy, které stejně nemohu ovlivnit. Někdy to bylo těžké, ale snažila jsem se.

Neotupíte nikdy, ale naučíte se nezabývat se tím úplně do hloubky. Každý máme jiný charakter, každý člověk se s tím vyrovnáná jinak. Naučila jsem se po skončení práce nad informacemi už nepřemýšlet, cestou domů v autě poslouchám muziku a soustředím se na jiné věci.

Jsme skvělí kolegové a přátelé. Můžeme se na sebe spolehnout. Máme zavedený systém, který nám léta vyhovuje, a ten, na koho zpráva vyjde, o ní informuje diváky. Práci bereme profesionálně.

Také mi několikrát vyhrkly slzy do očí. Myslím si, že je to lidské.

Jednoznačně sportem nebo tancem. Také mám ráda aromatické olejové masáže.

Každý den mi něco udělá radost. Třeba dneska mi volala maminka a říkala, že koupila malému na zahradu houpačku. Strašně rád se totiž houpe.