Lucie Borhyová: Dokonalá nejsem

Doufám, že stále stojím nohama pevně na zemi. Pořád žiju s tím, že práce, kterou dělám, je pomíjivá a kdykoli může přijít den, kdy o ni člověk najednou přijde. Myslím si, že není dobře, když někdo dostane nějaký post a začne to moc prožívat, protože to se může změnit opravdu velmi rychle. Když s tímhle vědomím žijete, zůstanete nohama na zemi. Ti, co mě znají déle, říkají, že jsem se nezměnila. Naše práce je stejná jako jakákoli jiná jen s tím rozdílem, že jsme víc na očích, lidé nás znají a poznávají na ulici. Někdy je to milé, ale když se o sobě dočtete v bulváru nesmysly, je ztráta soukromí naopak velmi nepříjemná.

Žiju vlastně dva životy, jeden je ten můj skutečný, který si velmi chráním, a druhý ten, který líčí v bulváru, kde je úplně jiná Lucka. Když si o ní přečtu, říkám si, že to je někdo jiný, protože se to vůbec nepotkává s realitou. Byly časy, kdy jsem se tím hodně zabývala a trápilo mě to, protože určitá část lidí si o vás podle toho, co si přečte, udělá obrázek. Soudy u nás ale zatím bohužel v těchto případech moc nefungují, takže jsem našla jediný recept - házím to za hlavu.

Nerozešli jsme se, máme se moc rádi a jsme spolu tak často, jak to jen jde.

Je pravda, že jsme si vzácní. Přítel pracuje v cestovním ruchu, a tak jsme spolu zatím nejvíc v zimě, kdy není turistická sezóna. Teď v zimě jsme spolu byli velmi intenzivně, a dokonce máme plán, jak to letos udělat, abychom spolu mohli být víc i v jiných částech roku.

Toleruje, že mám práci, kterou jinde dělat nemůžu, takže se spíš snaží, aby tu mohl být víc on.

Neradi plánujeme cokoli. Nikdy nevíte, co bude zítra nebo pozítří. Určitou vizi do budoucna máme a uvidíme, jestli nám vyjde nebo ne. Všechno necháváme zatím otevřené. Když si totiž děláte velké plány a něco vám pak zkříží cestu, trápí vás to. Lepší je přizpůsobit se situaci.

Už jednou jsme svatbu plánovali, ale pak jsme ji odložili, protože se měl narodit náš syn. Teď žádný další termín stanovený nemáme a nic nám takhle nechybí. Myslím, že papír není to nejdůležitější. Bez něj to dokonce má i svá pozitiva, protože si jeden druhým není tak jistý a do vztahu oba dávají maximum. Bez papíru to prostě má svoje kouzlo.

Kdybychom se pro ni rozhodli, určitě by tam byli lidé, které máme rádi. Všechno ostatní jako místo a další věci s tím spojené je pak už vedlejší.

Anglicky. Malému závidím, protože bude umět česky, řecky a určitě pochytá i angličtinu. Přítel na něj mluví řecky, já česky, a když na něj mluvíme oba, tak to má v angličtině. Já se řecky učím také, ale i když už rozumím, odvaha k mluvení mi zatím schází. Niko je na tom s češtinou podobně.

Mám ráda všechny světové kuchyně - italskou, mexickou, indickou, ale samozřejmě i naši českou. Na svíčkovou nedám dopustit. Když doma děláme řecké jídlo, připravuje jej můj přítel a umí to bravurně. Řecká kuchyně není jen řecký salát, ale i spousta jiných specialit a Niko umí výborně třeba pomazánky z kaviáru nebo z lososa. Líbí se mi, jak Řekové vždycky v restauraci jedí všechno společně a na stůl si objednávají spousty různých jídel.

Oslavili jsme patnáct měsíců a každý den na něm vidím neuvěřitelné pokroky. Je pořád v pohybu, takže se člověk nemůže ani na vteřinu otočit. Líbí se mi, jaký to je sportovec. V zimě jsme byli například v Krkonoších, a než aby seděl v kočárku, raději se asi dva kilometry brodil sněhem. Určitě mu budeme muset časem najít nějaké aktivity, které by ho uspokojily, protože jinak bude k neutahání. Když se narodil, byl jako zmenšenina mého přítele, ale teď už mu vlásky trochu zesvětlaly.

Bylo to v Řecku při focení kalendáře na rok 2008 a setkali jsme se v jedné restauraci, kam jsme byli pozváni na večeři. Něco mezi námi přeskočilo, ale spíš než jiskra to byly blesky, protože to zaznamenali všichni u stolu.

Je to určitě individuální, ale obecně asi platí, že proti našim mužům jsou cizinci větší džentlmeni. Znám ale i spoustu českých kluků, kteří tuhle úžasnou vlastnost mají také.

Kouzlem své osobnosti. Jako první mě zaujaly jeho oči. Při seznamování dám na první dojem, a když mě oslovil, bylo to jasné.

Kam to jde, beru Lucase s sebou. Byl se mnou už na golfovém tréninku, kde na mě koukal z kočárku, a vzala jsem ho i na salsu, když jsem si šla zatančit se svým partnerem z Bailanda Petrem Pikem. Největší můj poklad je ale samozřejmě maminka, protože kdyby nebylo jí, nemohla bych chodit do práce. Říká, že teď si vychutnává, že malého může rozmazlovat.

Určitě se změnilo moje vnímání některých věcí, protože se změnil trochu i můj pohled na život. Daleko intenzivněji se mě například dotýkají zprávy ohledně dětí a rodičovství, protože jsem teď sama v roli maminky. Řekla bych, že je to změna k lepšímu.

Jestli to bylo oboustranné, nevím, ale mně se stýskalo. Mezi lidmi, které znám, jsem moc ráda. Pamatuju si, že když jsem jako malá byla nemocná a nemohla třeba týden chodit do školy, strašně těžce jsem prožívala, že nevidím spolužáky. A když jsem se vrátila z letního tábora, tři dny jsem probrečela, protože mi chyběly děti, s nimiž jsem tři týdny byla v úzkém kontaktu.

Překvapuje mě všechno a neustále, stereotyp v mé profesi rozhodně nehrozí, protože pořád se něco děje. Je to úžasné, protože stereotypu jsem se vždycky bála.

To máme dané automaticky. S Reyem víme, kdo začínal předešlý den, a další den tedy začne ten druhý. Na poradě se dozvíme, jak jsou jednotlivé zprávy seřazené, ale v průběhu dne se to ještě mění. I tak se v jejich čtení střídáme pravidelně. Nikdy se nám nestalo, že by jeden z nás třeba řekl, že tuhle zprávu číst nechce. Pamatuju si, že když jsem se vrátila po mateřské dovolené a měli jsme tam zprávy o týrání dětí, četly se mi nelehko a jednou mi dokonce vytryskly i slzy, ale řekli jsme si, že na našem systému nic měnit nebudeme. Televizní noviny se u nás doma sledují každý den a malý, jakmile slyší znělku, hned běží k televizi, sedne si před ni a kouká. A když mě tam vidí, ukazuje a povykuje.

Léta spolu intenzivně pracujeme, a tak probíráme nejen pracovní věci, ale i ty soukromé. Rey je nejen kolega, ale i dobrý kamarád, a protože je zkušený otec, prožíval se mnou i moje těhotenství. Byl také jeden z prvních, kdo se dozvěděl o mém porodu. Jeho ženu a dcery znám samozřejmě také. Když jsme ještě neměli děti, chodili jsme s Reyem a jeho ženou třeba i do kina. Lidé si myslí, že jsme v televizi jedna velká rodina, ale s ostatními moderátory se prakticky nepotkáváme. Střídáme se v pravidelných cyklech a máme jiné směny, takže se vzájemně moc neznáme. Pak se to musí dohánět na různých večírcích.

Hodnocení je vždycky velmi subjektivní a všem se zavděčit nemůžete. Když přenos skončil, dostala jsem neuvěřitelné množství velmi pozitivních ohlasů od lidí v sále, což mě až překvapilo. A potom také od diváků, kterým se moderování a celé TýTý líbilo.

S Reyem chodíme na hodiny mluvy, protože zdokonalovat se člověk musí neustále a vždy je co zlepšovat. Nikdy nedojdete do bodu, kdy si řeknete, že to už stačilo, protože je vše skvělé a to platí ve všem. Studium je důležité po celý život. Baví mě na sobě pracovat a dělám to ráda.

O oblečení se nám starají profesionální kostymérky, kterým pevně důvěřuju. Výstřihy jsou určitě v rámci normy a není to nic, co by z ní vybočovalo.