Lucie Bílá: Skončily časy rozchechtané holky

Přes léto hodně koncertovala a objížděla festivaly, ale užila si i týden na chalupě. Jen sama se zvířaty - s poníkem a šesti ovcemi. Ráno všechny nakrmila, pak sbírala na louce byliny, vařila marmeládu ze švestek, sušila rajčata… a odpoledne si dala šlofíka na peci.

„Zkrátka všechno jinak než v běžném roce. Ale mít delší volno je pro mě katastrofa, protože ztrácím hlasovou kondici a zlenivím, takže se pak v září těžko dávám do pohybu. Raději odpočívám cestou, relax pro mě není někam se zavřít a nic nedělat. Potřebuju lidi a vzruch.”

„Chvála bohu za muzikál, který mi dal řád: vstávám v půl sedmé, vracím se unavená jako kotě a usínám v devět. Ale tím, že to je komedie, se celý den směju, i když dostávám do těla,“ pochvaluje si na úvod.

Sešly jsme se v Karlíně po zkoušce. Lucie přišla jako obvykle celá v černé, což je ovšem také oblíbená barva její hrdinky Morticie.

Civil, ale je to skoro totéž. Na jevišti akorát běhám v dlouhé sukni a vysokých podpatcích, takže když ji při vášnivém tangu zvednu, divadelní manžel se diví: Lásko moje, ty máš nohy? Ty šaty bych si z fleku vzala na koncert, jsou tak elegantní a sexy, že si umím představit, jak v nich zpívám. Jen bych ustřihla vlečku. Přes den ale dávám přednost mini.

Obě máme taky černé oči, dlouhé černé vlasy, i rudou rtěnku požíváme shodnou…

Jsem za tu nabídku moc ráda, protože jsem od 90. let na jevišti pořád jen umírala. A mně už se nechce brečet. Věřím, že se budou bavit i diváci. Je zrovna dost těžká doba, kdy se potřebujeme smát. Přijdou na skvělé obsazení a muziku, na legrační pohádku podle komiksových příběhů, z nichž vzniklo několik filmů a televizní seriál. Snad každý něco viděl. Náš muzikál bodoval na Broadwayi a už čtyři roky úspěšně obráží USA.

Líbí se mi, že si dělají legraci i ze smutných a šílených věcí, protože když člověk propadne smutku, je to špatně. V době, kdy jsem měla velký strach, že přijdu o maminku, dával mi sílu táta svým smyslem pro humor. Do nemocnice jsem ho nepustila, protože chlapi takové situace snášejí hůř. Já jsem tam trávila šest hodin denně, přemlouvala jsem maminku, aby se probudila, pak jsem všude lepila fotky, aby se rozpomněla… A když jsem přišla domů, táta si pořád držel dobrou náladu, nikdy nedal najevo strach, věděl, že musí jistit mne.

Odměnou bylo, když maminka ze dne na den začala mluvit. Chtěla jsem hned volat tátovi, ale ona povídá: Znáš chlapy, vždyť by z toho nespal. Tak jsem ho na to trochu připravila, a když mu pak řekla Ahoj, Pepíku, brečela jsem štěstím. Tím chci říct, že je důležité udržet si veselou mysl. Já to vždycky neumím, ale opakuju si: čím větší tlak, tím větší úsměv.

Co se stalo s maminkou, mě hodně změnilo. Ještě o Vánocích jsem říkala: Jsem pořád dítě, protože mám rodiče. A pánbůh mi na ně trochu šáhnul, což vnímám jako zdvižený prst. Denně jsme ve spojení a snažím se jim poctivě vracet lásku a energii, kterou do mě investovali. Protože jestli jsem něco dokázala, je to hlavně díky jejich základu.

Najednou jsem se lekla a uvědomila si, že přicházím do úplně jiné fáze života. Skončily časy rozchechtané holky. Fajn, vychovala jsem syna, postavila jsem dům, zaopatřila okolí… A teď to bude trochu jinak. Začínám přemýšlet, kde zbrzdit a ubrat, co nechat být. Protože s věkem mám tendenci spíš zrychlovat.

Co jsem mohla ve svém povolání dokázat, jsem dokázala. Teď jde o to, si to v klidu udržet a jen si tak hrát. A možná začít učit druhé…

Hlavně se musím přestat bát. Znám jen slova: musím, nesmím, měla bych si dát pozor…, ale vytratila se svoboda. Je to samozřejmě kotrmelci a karamboly, které se mi staly, velkou lekci mi dala naše společnost a média, která se se mnou nemazlí a čekají na každé škobrtnutí…

Jak to udělat, aby se člověk nezbláznil? Občas se dívám na své fotky v novinách a vidím vystrašenou ženskou, a ne Lucii, od které lidi očekávají sílu a vnitřní pohodu. Kolikrát ji prostě nemám. Každý má svoje strachy a obavy, každý něco řeší. A já jsem zranitelná jako všichni.

Určitě bych nechtěla nic vrátit. V jednom dokumentu z domova důchodců se ptali babičky, jestli by chtěla být mladá. Odpověděla: Proč? Mladá už jsem byla! Je pravda, že ta vnitřní bezelstnost, s níž jsem chodila a neviděla nebezpečí, se mi líbila. Ale to se nedá udržet. Kluci ze skupiny Arakain vzpomínají, jak jsem s nimi pila rum, měli jsme společnou šatnu, řádili jsme do rána a byla se mnou legrace. Teď mám vlastní šatnu, piju zázvorový čaj a háčkuju.

Jsem máma, zodpovědná za svoji práci, a nechci značku Lucie Bílá jen tak hodit do kanálu. Je třeba být rozumná, i když to skákání do prázdna se mi líbilo. Jsem atrakce a národní majetek a musím se podle toho chovat. Hrát s kartami, které mám. Zní to hezky: šestnáct slavíků a patnáct televizních cen, ale k tomu se vážou taky vrásky a předimenzovaná hlava.

Jsou zvláštní tím, že mají rádi věci obráceně. Zatímco lidi milují krásno, oni milují ošklivo, Morticia dostane krásnou kytku, ale utrhá jí květy a dá do vázy jen stonky. Pěstuje masožravky, zbožňuje zabíjení v soubojích… Když se její dcera zamiluje a vezme si žluté šaty, říká v šoku: Ale my jasné barvy nenosíme, jsou jen pro lidi bez vnitřní fantazie.

Přesně tak, do té doby byli partneři zobrazováni skoro jako bezpohlavní. Oni mají opravdu velmi krásný, vášnivý vztah. Líbí se mi scéna, kdy se Goméz ptá: Jsi nešťastná, lásko moje? A Morticie odpovídá: Ano, naprosto. Je to prostě obráceně.

Ta postava mi po všech stránkách sedí. Je sexy, démonická a nenechá si nic líbit. Umí si zjednat pořádek, a když jí manžel zalže, náležitě ho trestá. Ale hlavně mě baví černý humor, taky si ráda dělám šprťouchlata z věcí, u kterých se to nehodí.

Pokud něco podědil, tak po mně empatii, citlivost a vnímavost a po tátovi je ředitelem. Ještě sám neví čeho, ale podle mne by mohl být čehokoliv. Když jsem chodila na rodičáky, nebylo pro mě důležité, jak se učí, ale první otázka zněla: Jaký je člověk? Teď úspěšně odmaturoval a na předávání diplomu mi děkovali rodiče spolužáků, že jim pomohl. Šlo většinou o děti cizinců, které nikoho neznaly. A Filip je vzal pod svá křídla - to má po mně!

Ale humor… Vlastně nevím, jestli je vtipálek. Rád se směje a je to kouzelná rozsvícená bytost, ovšem humor v něm nevidím, možná tím, že jsem máma a řešíme spolu spíš život než legrácky.

Chce si dát roční rozkoukávací pauzu, což oceňuju, protože já jsem skočila do oboru, který pak nebyl mým povoláním. Zajímá ho vše kolem filmu: kamera, fotky, scénář, režie… Přes léto brigádničil u nás v Divadle Ta Fantastika v pokladně a přitom pomáhal jako asistent na natáčení jakéhosi klipu. A teď si ho vybral hlavní technik mého turné do týmu. Takže se o něj nebudu starat, naopak on se bude starat o mne.

Ještě by rád studoval, možná pojede do Ameriky, ovšem potřebuje získat odvahu. Svým způsobem je světoobčan a rád by dobyl svět, angličtinou vládne jako rodným jazykem, ale teprve před měsícem si s kamarády pronajal dům a odstěhoval se. Není povaha, aby odjel úplně sám, na to jsem ho bohužel úplně nepřipravila.

Já vůbec hodně bilancuju. Nejen s věkem, ale mám pocit, že letos se hodně věcí uzavírá. Vzpomínám, jak jsem Filipa vedla poprvé do školy, on zapřel paty o práh a nemohla jsem ho dostat dovnitř. A najednou mu mávám, jak vyjíždí z garáže, jak si vezme peřinu a polštář, koupí vlastní postel a veze si to pryč. Je to zvláštní. Chci jen, aby byl šťastný a nikam nepospíchal.

Tím, že se narodil rodičům, kteří už byli známí, nezná cestu k úspěchu, která je dlouhá a trnitá. Má pocit, že by měl rovnou něco dokázat, a musím mu opakovat, že na to má ještě čas.

Ať zkouší a dělá chyby, ať se nebojí riskovat a padat na nos. Mně třeba pomohlo, že mě nepřijali na konzervatoř, že jsem skončila předposlední na Bratislavské lyře, že jsem šest let neměla práci a abych se uživila bez zpívání po barech, háčkovala jsem límečky. Přitom jsem si držela svůj sen velkého jeviště a dobré kapely, toho, co dělám teď.

Nesmí se bát a nechat se odradit neúspěchy. Moc si přeju, aby si našel své místo na světě. Když se mě nedávno zeptal: Maminko, můžu si dát panáka? odpověděla jsem: Je ti devatenáct, tak udělej, co chceš. Už ti nebudu nic zakazovat, máš život ve svých rukách. Jen tě prosím, ať uděláš cokoliv, neboj se přijít, není nic, co bychom nedali zase dohromady. Kdyby šlo infikovat děti svými zkušenostmi, tak ho pokoušu!

Určitě zázemí. Jednou jsem se rozhodla, že už nebudu žít nikde, odkud by mě mohl někdo vystěhovat. Dnes už bych se asi bála ten dům postavit, ale tehdy jsem zakousla jako pitbul a povedlo se. Mám azyl, kde se můžu kdykoli zavřít a kde je vše, co potřebuju. Je pro mě důležitý hezký vztah s bratrem, rodiči, synem. I s bývalými partnery. Mám čistý stůl, nemusím se nikomu vyhýbat. Petr Kratochvíl pro mě taky vždycky bude rodina. A se současným Petrem už jsme pět let a neměnila bych…

Umím si vážit věcí víc než dřív, umím pracovat s nevýhodami, neděsím se chyb, které samozřejmě pořád dělám, a je mi dobře. Přestože už nevypadám, jak jsem vypadala, občas se v zrcadle leknu svých nemocných očí a řeknu si: škoda. Ale jsem to já. Proto odmítám, aby mi někdo měnil obličej, děsím se jakéhokoliv zásahu. Nechávám přírodě volný průběh a snažím se udržet v pohodě hlavně zevnitř. Když mi někdo radí, že bych měla jít na plastiku, říkám: Jsem švadlena, já si to přešiju sama!

Petr je velmi jiný, než byly moje předešlé vztahy, teprve on mě učí, co je opravdové partnerství. Má v sobě obrovský klid a vyrovnanost, i těžké situace bere s nadhledem dvou metrů. Považuju ho za svého anděla, ať to dopadne jakkoliv. Protože já si už nemaluju dalekou budoucnost. Ale teď je to krásné a doufám, že bude i zítra.

Petr je naštěstí z jiného oboru, takže ho média nechávají lhostejným. Když se přistěhoval, okamžitě se cítil jako doma a milují ho všichni ve vesnici. Tím, že má vyrovnané ego, chlapi s ním nesoupeří, a tím, že je empatický, milují ho ženy. Neznám nikoho, kdo by ho neměl rád, a to mě uklidňuje. Navíc mi dává prostor, jen s ním jsem to já, nemusím si na nic hrát, můžu říkat i věci, které bych dřív partnerovi neřekla. Až teď mi dochází, jaký poklad vedle sebe mám. Cítím nad sebou jeho obrovská křídla.

Především ho dokončil: udělal příjezdovou cestu, solární panely, tepelná čerpadla, začal se chovat tak, jak se žádný chlap nechoval, prostě se stará o dům. A já jsem se najednou začala cítit jako ženská a naučila se říkat to jééé, přestala jsem „nosit kalhoty“. Podle přísloví, že chlap má ženu milovat a ona jeho obdivovat. Jsme si opravdu platní a doplňujeme se.

K tomu neuvěřitelně vaří, já vůbec nechodím do kuchyně, to nemá cenu. A má krásnou větu: kdo vaří, myje nádobí. Dřív jsem se vracela před Vánoci z koncertů a děsila se, kdy zabalím dárky, ozdobím stromeček, napeču… Teď mě čeká dokonalá výzdoba, všude světýlka, dva druhy bramborových salátů a rybích polévek. Prostě zázemí.

Já vlastně jezdím pořád, jen nejde o koncerty pro deset tisíc lidí. Pro mě i padesát diváků v sále je koncert, takže zpívám pořád. Ale těším se na to, bude to veliké a jiné, se spoustou lidí, mám tři hudební tělesa, dvě taneční skupiny, fůru muzikantů, osm kamiónů, dvacet aut… O vše se stará dvě stě padesát lidí…

Řeknu to po pravdě. Je to ukázka mé povahy. Loňský začátek roku pro mě byl neskutečně těžký - prožila jsem poslední měsíce s Jiřinkou Jiráskovou a jsem na to hrdá. Brala jsem to jako důležitý úkol, nosila jsem jí dárky, povídaly jsme si. Možná jsem si taky tajně přála, abych jednou, až budu odcházet, nebyla sama. Ještě jsem jí věnovala děkovačku na slavíku a na Facebook jsem dala společnou fotku, kterou měla ráda, s její větou, že jsem její blbec milovanej.

Kliklo dvacet tisíc lidí, že se jim to líbí. A nějakých deset s opačným názorem. Toho se chytla z nepochopitelných důvodů média a moc mi ublížila, jako nikdy. K tomu mě smázla amnestie bývalého prezidenta…

V tu chvíli jsem si nevěděla rady, byla jsem psychicky v háji. Přišlo mi to celé strašně nefér. Vždyť se snažím pořád někomu pomáhat. Ale místo abych se zhroutila, řekla jsem: Já vám dám, mě nedostanete, ani náhodou! Udělám něco obrovského! Dala jsem dohromady nejlepší lidi a vzniklo Černobílé turné. A na konci roku jsem byla šťastná, že jsem to dokázala.

Nenechávám už své životosprávě volný průběh, to jsem si mohla dovolit kdysi. Člověk je do třiceti takový, jak ho pánbůh stvořil, pak už je za to zodpovědný sám. Takže se musím snažit. Režim mám tvrdý, začal desetidenním detoxem a pokračuje dvouměsíčním jídelníčkem, kdy se jí třikrát denně a nemíchají se bílkoviny. Nedám si do pusy nic, co tam nepatří. Na oslavě maminčiných narozenin byla fůra dobrot - a já měla zrovna den jablka. Stojí mi to za to. Musím dobře vypadat na scéně a mít čistý organismus, pak mi to i líp myslí a mám energii. K tomu cvičím jógu, dávám si saunu a masáže. Připravuju se jako vrcholový sportovec před olympiádou.

Gábinka je naprosto nenahraditelná, stejně jako můj další milovaný textař Pavel Vrba. S Vaškem Koptou jsme kamarádi, hrajeme v Addamsově rodině a mám pocit, že mi ho Pavel poslal. Udělali jsme spolu už pár hezkých věcí. Gábina je v textech dost nekompromisní, a já jsem potřebovala trochu naděje, k tomu se Vašek blíží nejvíc.

A mám novou autorku Káťu Knechtlovou, takže s těmi dvěma bych ráda vytvořila novou desku. Ale nepůjde asi tanečním směrem, bude přímočařejší a tvrdší.