Lucie Bílá: Nejdůležitější je zůstat frajerem, i když se dva lidé rozcházejí

„Podívejte se, jaké jsem uháčkovala krásné bačkory,“ podává mi zpěvačka do rukou zcela originální kus domácí obuvi, hned jak jsme usedly ke stolu. Je vidět, že z nich má radost a musím uznat, že se Lucii povedly. Jsou černobílé, chlupaté a sahají až ke kotníkům. Pak naše slavice uvařila konvici černého čaje, nakrájela koláč od maminky a rozhovor mohl začít.

Nic mi nekazíte, protože pusu jsem dostala od pana prezidenta na akci, kde jsem zpívala pro arcibiskupa Karla Otčenáška. Bylo to na tvář a nad hlavou jsem místo rozkvetlého stromu měla kytici, ale to se snad taky počítá. (směje se)

Koupila jsem si ho na jaře v Hranicích na Moravě při koncertním turné. A já jsem za všechno krásné, co mě obklopuje a potkává, vděčná, protože věřím, že to je jediná možnost, jak to neztratit. Nejsem vděčná uměle. Všeho, co se podařilo, si opravdu vážím.

Ano, turné bylo náročné, ale dalo mi další sílu do práce. Nebyl jediný koncert, kde by lidé v závěru nepovstali a netleskali ve stoje. Těší mě to tím víc, že si uvědomuju, že takový úspěch nepřichází ze dne na den, ale je to výsledek práce mnoha let. A to si pište, že svým posluchačům dám vždycky všechno, oč si řeknou. Co se týče Carmen, už teď prodáváme lístky na další sezónu, která začne v září. Na muzikál jezdí lidé z celé republiky a jsem přesvědčená, že představení za to stojí. Miluju ho už proto, že se v něm vždycky vyřádím a prožiju si spoustu emocí.

Určitě jedna z nich. Víme, že máme v rukou poklad. Málokdy se totiž podaří, že se dobrý nápad produkce a chuť všech účinkujících potká s tak velkým zájmem publika. Díky broadwayskému skladateli Franku Wildhornovi, režiséru Gabrielu Barreovi a také díky Maďarům, kteří představení vybavili scénou a kostýmy, muzikál získal úplně jiný rozměr a je to cítit. V příběhu je všechno, co lidé hledají – emoce i krásná hudba. Děj je srozumitelný a diváci dostanou za správný časový úsek vše, co je potřeba. Dvě a půl hodiny utečou, aniž se nadechnou. Při zkoušení režisér vyhazoval i slova z vět, jen aby to mělo ten správný spád.

Všichni mi podsouvají, že jsem smutná, ale já se tak necítím. Když se jich zeptám, co ze mě opravdu cítí, ukáže se, že to je jinak. Jsou-li mi opravdu blízko, vnímají něco jiného. Často se mi stává, že o mně novináři píšou jako o někom, s kým nemám vůbec nic společného.

Uvědomuji si, že všechno, co se stalo, bylo dobře včetně našeho rozvodu s Vaškem (druhým manželem Lucie Bílé byl o patnáct let mladší Václav Noid Bárta – pozn. red.). Zamilovat se, být v počátcích šťastný a hýřit energií jde samo, ale nejdůležitější je zůstat frajerem, i když se dva lidé rozcházejí. To, co jsem prožila, ve svém srdci škrtnout neumím a ani vlastně nechci.

Každý muž ve mně zanechal hlubokou stopu, ale nic z toho, co jsem zažila, mě nepoznamenalo natolik, že bych znovu nedokázala uvěřit v lásku i v to, že může existovat napořád. Myslím si, že když si člověk něco moc přeje, tak to prostě potká. A když se to týká lásky, nahoře udělají všechno proto, abyste se s tím, koho máte potkat, neminuli.

Učím se hořet pomalu. Pavel Vrba mi jednou říkal, že si dovolí nejvíc dvě emoce denně. Nerozuměla jsem tomu, ale dneska vím, že měl pravdu. Když oheň plane velkým žárem, dohoří vždy dřív. Za mými potížemi se štítnou žlázou je i to, že jsem vždycky všechno prožívala velice intenzívně. Není to jen proto, že jsem tolik toužila po miminku. Dneska si všechno organizuju tak, aby mě to už tolik nevyčerpávalo.

A pokud někdo tvrdí, že umělec má být rozervaný, tak to jsem už byla tolikrát, že mám z čeho čerpat ještě hodně dlouho. Nemám za sebou lehké období, ale učím se mít ráda život takový, jaký je. Dát všem vědět, když se vdáte, a pak připustit, že se rozvádíte, je těžké i na malé vesnici, natož když se to odehrává před celým národem. Alespoň jsem tím ale všem ukázala, že si nedělám rezervy a nenechávám si pootevřená zadní vrátka. Proto to ani nepovažuju za chyby, protože jsem to v daný okamžik opravdu tak myslela.

Říká se, že když moc plánujeme, bozi se nám smějí a asi to je pravda. Hlavně ho už nechci vystavovat tlaku novinářů a rozhodně už nebudu hledat ve své branži. Chci vztah, který mě konečně naplní a učiní šťastnou. Ptáte se, co to znamená? To, že se mnou můj partner bude prožívat i ty obyčejné radosti a bude se mnou, když mi bude smutno. Nechci, aby někdo žil vedle mě, ale aby žil se mnou. A také tam musí být vzájemná úcta. Musí mě brát se vším, co ke mně patří, včetně častého cestování.

(směje se) Proč ne? Hlavně ale netoužím po žádném mediálním vztahu.

Já jsem bohužel hodně odpouštěla i těm velkým a byla to chyba. Mám posunutou hranici tolerance, a když ženská neřekne, co cítí, a myslí si, že si to její muž domyslí, je velmi naivní. S Vaškem jsme zůstali přátelé a jako takoví jsme si platní stále, ale jako partneři jsme si už platní nebyli. Pořád jsme spolu v kontaktu a dělíme se o radosti i starosti, což mě těší. A stejné to je i s Petrem Kratochvílem. Vašek před sebou má ještě spoustu věcí, které si musí vydobýt sám. Tím, že jsem mu s některými z nich pomohla, jsem mu to neulehčila, ale naopak ztížila.

Doplňujeme se. Teď mi například udělalo velkou radost, že jsme spolu byli na třídní schůzce a dozvěděli se samé dobré zprávy. Tak nás to potěšilo, že jsme pak zašli na dobrou večeři a Filip dostal dárek.

Koupila jsem mu velké reprobedny, které si tolik přál. Když si to pustí naplno, skáčou mi vedle v pokoji na zdech obrázky, ale to asi znají všichni rodiče.

Hodně pedagogů nám řeklo, že si Filip začíná uvědomovat, že to není jen tak a že když si bude chtít splnit svoje sny, bude muset přidat. A on se do toho skutečně opřel, takže nám opravdu udělal radost. Učení ale není všechno a první věc, na kterou se vždycky ptám, je to, jak se chová, jaké má kamarády, atd. A to je prý také v pořádku.

Nechá, ale to víte, že s ním hormony už cloumají. S kým necloumaly! I já mívala v dospívání svoje chvilky a teď není den, kdy bych svoje rodiče neviděla nebo alespoň neslyšela anebo jim po koncertě nezavolala, že je všechno v pořádku. Jsem ráda, že Filip teď začal konečně víc jíst, takže se musím v kuchyni ohánět. Už je o půl hlavy vyšší než já, ale pořád je štíhlý. Jeho tátovi Petrovi to vydrželo do pětatřiceti.

Pavlína Babůrková měla ještě předtím, než začala žít s Petrem, syna Honzíka. S Filipem jsou vrstevníci a moc si rozumějí, takže s námi jezdí i na dovolenou. Jestli jsem na něco pyšná, tak právě na to, že jsem svoje rozchody vždycky ukočírovala, takže spolu všichni komunikujeme dál. Samozřejmě to ale není zadarmo a stojí to úsilí. Nenávistí si však nikdo nepomůže. Jedna z mých nejmilejších vlastností je, že umím sama sebe přesvědčit, že všechno, co se mi v životě přihodí, jsem vlastně chtěla sama, a že to tak je v pořádku. Je to dar, díky němuž si na nic nestěžuju.

Ano. A když se dva lidé rozcházejí a jeden z partnerů trpí na první pohled víc, ještě to neznamená, že ten, který se přitom usmívá, trpí méně. Může to být i naopak.

Mám tu spoustu povinností a nechci ztratit ani jeden okamžik, který ještě můžu strávit se svými rodiči. A nejdůležitější pro mě také je, že když se ráno podívám z okna, vidím naši nádhernou kapličku a to naše krásné údolí. Otvovice miluju. K čemu Broadway? Abych vydělala víc peněz? K čemu? Mám vše, co potřebuju, a ještě se můžu postarat o své blízké.

Kromě krásného domu, který byl splněním mých snů, si čas od času musím obstarat nějaké „montérky“ na jeviště. Šaty si nepůjčuju a mám ráda svoje. A pak je dávám do dražby nebo na výstavu, protože ty od Liběny Rochové jsou skutečné krásné.

Volno mám jenom čtrnáct dní a to pojedu s Filípkem a jeho nevlastním bráškou Honzíkem k moři. Jinak mě v létě čeká natáčení filmové pohádky a koncem léta budu točit své první vánoční album. Moc se na to těším už teď. Jako producenta jsem oslovila Petra Maláska a přizvala jsem i textaře Pavla Vrbu. Budou tam známé koledy, ale některé další písně třeba v latině atd.

Média všechno zveličují, spolupracujeme pořád. Poslední společnou desku Bang! Bang! jsme vydali na podzim loňského roku. Ondřej s Gábinou se teď věnují projektu Robin Hood, stejně jako já se věnuji Carmen, ale to ještě neznamená, že spolu nebudeme dál pracovat. Byli bychom sami proti sobě.

To, že jsme ukončili spolupráci, je stejný nesmysl jako to, že mám vztah se svým řidičem nebo nějakým milionářem ve Francii. Nedávno dokonce v tisku spekulovali i o Petru Maláskovi, čemuž jsme se opravdu oba zasmáli. Moje jméno už bylo skloňováno v tolika pádech a barvách, že mě už nic nepřekvapí. Jenom mi je vždycky líto, když se to týká i někoho dalšího, komu různé lži můžou ublížit.

Mám ráda ticho a klid, a to si dopřávám ve svém domě. Uklidňuje mě zpěv ptáků na zahradě, nebo když slyším nedaleko projíždějící vlak, protože vím, že jsem doma. A poslední dobou mi také dělá velkou radost cvičení, s nímž mi pomáhá můj osobní trenér. Nejen že začínám víc rozumět svému tělu, ale také si ho víc vážím. Musím uznat, že od té doby, co pravidelně cvičím, cítím příliv energie a je mi dobře. Moje práce totiž občas připomíná vrcholový sport a bez kondice ji dělat nejde.

Líbí se mi, co říká ukrajinský prezident: Máme, co máme. To je totiž pravda. Hraju ve svém životě s kartami, které mám, a jestli se mi někdy něco nepovedlo, neznamená to, že se zhroutí svět. V další sny ale věřit nepřestávám.

Zatím mě zvali do pěveckých soutěží, a to jsem nepřijala ze zásady. Tady ale jde i o jiné talenty a do toho jdu, protože si myslím, že v Česku i na Slovensku mají lidé i mnoho jiných talentů, o kterých se neví, a to je škoda. Na spolupráci s Honzou Krausem se těším a líbí se mi, jak si mě všichni v týmu jako jedinou ženu hýčkají.