Lucie Benešová: U zvířat jsme přísnější než u pořádku

Ne všude jsem za tu zlou. V Horákových, které nedávno opakovali, jsem hodná maminka. Ale je fakt, že semetriky mi jdou dobře. Na kladné postavě toho moc nezahraju. Na Gympl, kde jsem hrála intrikánskou ředitelku, ráda vzpomínám. Ještě že jsem takovou paní učitelku ve svém životě nepotkala. Ale herecky jsem se na ní vyřádila. Děti se zrovna na tenhle seriál moc rády dívají. Říkají, že tam jsem hrozná mrcha a to je baví. Smějou se tomu.

Luciánovi je osmnáct a má už trochu jiné starosti.

S Anežkou. To ano. Oni chtějí být pořád spolu a byt nemají, takže jsou buď u nás, nebo u Anežky. A na dovolenou? Co jsem měla dělat, on by jinak nejel. Jsem ráda, že jeli oba dva.

Myslím, že tchyně by si měla rozumět hlavně se snachou. Ona toho řekne o hodně víc než syn. Byla bych sama proti sobě, kdybych nebyla kamarádská.

Mám, úžasnou a velmi obětavou babičku Marii. Nemůžu si stěžovat.

Pomáhají nám obě, ale to není to hlavní. Nechci babičky zahltit, jde spíš o to, aby si čas s dětmi mohly užít. Na pomoc by měl být někdo, kdo je „z oboru“.

Kolem mě ale spousta lidí má hodně dětí! Zvláštní je, že dřív, pokud měla umělkyně dítě, tak se to s její kariérou moc neslučovalo. Měla maximálně jedno. Nebylo dokonce neobvyklé, že své dítě odložila a vychoval je někdo jiný. Dnes je to opačně. Táňa Vilhelmová, Lenka Vlasáková a mnoho dalších jsou skvělé herečky a zároveň mají víc dětí. A jde to.

Děti se dnes více propojily s běžným životem. Je mnoho pomůcek, co péči usnadňují. A děti dnes mohou všude, do restaurací například. To tak dříve nebylo.

Nemám s tím problém. Vím, že na taková místa nepojedu. Možná až budu starší a děti odrostou. Jsem v tomhle tolerantní a chápu, že když si bezdětný člověk chce vyjet, není zvědavý na to, aby vedle něj křičely děti. Zvlášť pokud jde třeba o lázně nebo jiný relax. Je dobře, že existují hotely, co nabízejí pobyty bez dětí a v jiném termínu s dětmi. Tak to má být, abychom se zbytečně s někým nepohádali.

Dnes už nemůžu mluvit o výchově čtyř dětí, protože ten nejstarší je dospělák a můžeme spolu taky tak mluvit. Dokonce mě už někdy vozí autem a vrací mi tak různé večerní odvozy. Jinak výchova je podle mě věcí citu. Nechat to úplně volně nejde, hranice být musí. Ale někdy je neumím úplně přesně stanovit, takže nejsem ta pravá na porady. Asi chci být víc kamarád než matka, které se všichni bojí, když přijde domů.

Nedávno se desetiletý syn Štěpán divil, že někteří jeho spolužáci mají zakázáno vodit si kamarády domů. A že jim rodiče dokonce určují, s kým smí kamarádit a s kým ne. Tohle jsem já nikdy neudělala. Kamarádi našich dětí k nám mohou kdykoli. Dítě má přece taky svá práva. Tak jsem ráda, že si toho Štěpán všimnul a ocenil to.

Asi já. Dohlížím na ty každodennosti, aby děti měly úkoly a došly na kroužek včas. Když přijde na lámání chleba, tak to řeší Tomáš (Matonoha, herec - pozn. red.) nebo společně. Ale ani jeden z nás není nějak moc přísný.

Jednu dobu jsem se o to snažila. Vypracovávala jsem dokonce tabulku. Zabralo mi to ale dost času, a tak je to teď na dohodě. Snažím se určit, kdo co udělá. Někdo poslechne, někdo trošku míň. Není to stoprocentní. Někdo jde vyvenčit psy za tři hodiny, někdo hned. Ale každý zhruba ví, co má dělat. Zvířata jsou u nás na prvním místě. Pokud se s nimi nejde ven nebo nemají jídlo, tak to pak hodně nadávám. U zvířat jsme přísnější než u pořádku.

Já jsem jedináček. Ale touhu po velké rodině jsem neměla odjakživa. Ta nějak časem vyplynula. Ve dvaceti, a dokonce ani po Luciánovi jsem ji ještě neměla. Ale ty malé děti jsou ohromným pojítkem mezi rodinou. Moc nás dobíjejí. Malá Lara, té je tři a půl, je tak milá a vtipná! I Tomáš si tuhle povzdechl, co bychom dělali, kdyby u nás nebyla a my měli všechny děti už odrostlé.

V něčem stejná jako ona. Holky v tom věku řeší hlavně kluky. Já byla ale větší zdoběna. Na to ona moc není, tak já někdy i zaprudím, že by mohla. Ale zase je to lepší než mít doma barbínku. Je to sportovní holka. V tom je jiná než já. Má ráda děti, studuje střední školu pedagogickou a je na ni spoleh.

Jasně. Zrovna se chystám do Mikulova k přátelům, se kterými jsem se skamarádila, když jsme tam točili. Ale poznala jsem i vína z Čech a ta mě taky hodně zaujala. Jsou to žernosecká vína z okolí Litoměřic a musím říct, že jsou skvělá. Vezu je ochutnat Moravákům, schválně co na ně řeknou.

Je to zase jiný druh práce. Teď jsem zrovna dodabovala seriál Cizinka. Je o tom, jak se žena dostane z roku 1930 do historie a cestuje časem. Bavilo mě to.

Dřív bývalo víc času, film se dělal i týden. Dnes si svoji roli vytočím i za pár hodin. A s dabérským partnerem se často ani nepotkám. Ale doba je dnes taková, je víc technologií a počítačových zpracování. Přesto nás musím proti jiným pochválit, jsme jedni z mála, co dabing vůbec mají. Doufejme, že nám vydrží, protože jinde se dělají třeba jen simultánní překlady, kdy celý film čte jeden člověk. Anebo běží titulky. Ano, dřív to bylo něco jiného, ale to už se nevrátí.

Lhala bych, kdybych tvrdila, že se nás to netýká. Lucián byl v pubertě na počítači opravdu hodně. Teď ale počítače studuje, takže má vždy pohotovou odpověď, že u počítače dělá něco do školy. Vyzná se v tom a umí mi v tomhle oboru poradit. Nemá profesně jiný cíl než se tím živit. Štěpánek ten si taky ujíždí na nějakých hrách. Musíme na to dávat pozor.

Sáry se to úplně netýká, ta je spíš na Facebooku, protože tam se komunikuje. Je pravda, že u Štěpána to korigujeme, nesedí za počítačem, jak se mu zlíbí. Někdy se o tom dost dohadujeme. Děti bych k počítači pustila co možná nejpozději. Vypadá to roztomile, když umí ve čtyřech letech zapnout počítač, ale je to nebezpečné. Nepodceňuji to.

Stane. V létě se mi to podařilo asi týden a byla to naprostá bomba. Manžel odjel s dětmi pryč a já za tu dobu stihla vše co jindy ne. Užila jsem si to, ale dlouho by mě to nebavilo. Už mi chyběl ten zápřah.

Jistě. Z toho mám krásný zážitek, pět nocí s kamarádkami v Holandsku. Moc se mi tam líbilo, bavili mě lidi a taky to, že tam nemají záclony. Bylo krásné vidět do nádherných obýváků. Neskrývali nic, jsou otevření. Není to národ plotů a žaluzií. Když jsme omylem předběhly paní ve frontě, jen se smála.

V Amsterodamu je jedna ulička nevěstinec, ve druhé se hulí tráva, ve třetí je dětské hřiště. Je to země rozmanitých možností. Působí to trochu jako chaos, ale mně to dělalo dobře. Nevymyká se jim to. Kdyby u nás dovolili jen půlku věcí, co jsou dovolené tam, tak nastane zmatek. Byly jsme tam moc spokojené, na rozdíl třeba od Francie.

Francouzi mi připadají úzkoprsí a pyšní. U večeře tam Lara jen malinko zvedla hlas a hned se otočila celá restaurace. Země je to krásná, ale museli jsme si tam dávat pozor. To jsou mi bližší Italové. Mají rádi děti, takže když v restauraci něco vylijí, klidně to s úsměvem vytřou a nedělají z toho tragédii. To je pro naši rodinu dobré.

Rodina je u mě na prvním místě a moc si vážím výjezdů, které děláme s manželem a dětmi. To není fráze, ale fakt. Ale přátelé jsou pro mě důležití hned vzápětí. Být odkázaná jen na rodinu, to bych asi nechtěla. Mám ráda i jiné podněty. Jsem velká organizátorka, takže s kamarádkami ráda vyjíždím. Jednou za rok vyrážíme poznávat nějaké město, do kterého jedeme vlakem a připadáme si jako čtyři cizinky. To nás baví.

Ten vyráží spíš sám, na kolo nebo na motorku. Je samotář, nabírá víc sil o samotě. Teď jede na čtrnáct dní učit se italsky do Itálie.

To ano. Do Itálie jezdíme často a rádi. Tak se obětoval, že se naučí, a já pak zase něco pochytím od něj. Je fakt, že já v klidu moc nevydržím. Potřebuju mít pořád nabitý diář. Teď jsem dotočila a mám trochu volno, tak jsem se přihlásila na kurz latinskoamerických tanců.

A to zase ano. Nebojte, jsem mazaná a mám se ráda. Já se neošidím.