Lucie Benešová: Od třiceti výš by už člověk měl něco vědět

Musím se přiznat, že jsem v srpnu slavila narozeniny a byla jsem přesvědčená, že mi je šestatřicet. Rodina mně gratulovala a já povídám: To už mi táhne na čtyřicítku, když mám těch šestatřicet. A máma mi řekla: „Ale, Lucinko, tobě je pětatřicet!“ Tomáš jenom kroutil hlavou, jak jsem zmatená, že nevím, kolik mi je. Takže se vlastně cítím úžasně, protože mi je o rok míň, než jsem myslela.

Krásný. Do třiceti člověk hledá a tápe, od třiceti výš by už měl aspoň trošku vědět.

Ano, vím a užívám si to.

Je to už můj pátý seriál. První byl On je žena!, druhý Horákovi, třetí Ordinace v růžové zahradě, čtvrtý Ošklivka Katka.

Moc mě to baví. Po dlouhé době hraju ženu, která je bezdětná. To jsem se zaradovala, protože jsem měla samé role matek. V Horákových mám plno dětí a doma mám taky děti. Tady hraju čtyřicítku, která nestihla založit rodinu, je vdova, hodně pracuje, je zaměřená na kariéru. Taková zvláštní figura, úplně opačná, než jsem já.

Jsem zvědavá, co na to divák Ulice řekne. Já jsem ten příběh moc neznala, ale mamka se na seriál dívá a říkala mi: „To je neskutečné, že půjdeš zrovna do téhle rodiny. Ta je tak vzorná, že to snad ani není možné.“

Tam se ještě budou dít věci! Ta role má oblouček a hraje se dobře.

Představení Kabelky s Nelou Boudovou a Alenou Štréblovou v pražském Divadle v Řeznické. Hraje s námi i Tomáš a zároveň je také producentem. Musím se pochlubit, že máme od září vyprodáno. Hru napsal režisér Jiří Pokorný. Je o ženách na pokraji zhroucení. Doporučuji jako terapii všem nespokojeným ženám, protože zjistí, že může být ještě hůř. Každá máme jiný příběh. Já tam hubou ryju v zemi, aby se ten chlap vrátil.

Tak tohle opravdu ne.

Už ne, z časových důvodů jsem odešla. V Hátě jsme hodně jezdili a měli jsme až dvacet představení v měsíci. U mě je rodina na prvním místě. Chci být večer doma, dětem zkontrolovat úkoly. Luciánovi je třináct, je ve věku, kdy mu musím šlapat na paty, Sáře je deset a Štěpánovi čtyři. O víkendech k nám jezdí Sářina sestra Veronika, té je čtrnáct. Všechny musím hlídat, nelze, aby to za mě dělal někdo jiný. A herecké práce mám tak akorát. Stačí mi Kabelky, které hrajeme třikrát do měsíce, a Ulice. A pořád dabuji.

Opravdu ráda vařím a dělá mi dobře, když naše domácnost funguje. Rozhodně ale nejsem domácí puťka, občas si vyrazím s kamarádkami na víno. A nedokázala bych žít bez práce a bez kultury.

Naopak, je na své jméno hrdý. Když se narodil, dohodli jsme se s Filipem (otec Luciána je herec Filip Blažek - pozn. red.), že když má příjmení po něm, bude mít jméno po mně. Stejně mu všichni říkají Luciáne. Nemusí se ani podepisovat druhým jménem. I na sešitech má napsáno jen Lucián.

Mně bylo dvacet a on byl nejhezčí kluk na škole. Měl zlaté prstýnky na hlavě a vypadal jako Apollón. Točil Nesmrtelnou tetu a byl za hvězdu. Jak se ukázalo, i on o mně věděl velmi dobře. Chodil o ročník výš a o holkách měl přehled. Máme syna, ale nikdy jsme se nevzali.

Lucián je synem dvou herců, protože teď má tatínka Tomáše. Je na herectví tak zvyklý, že tu naši profesi nijak neprožívá. Bere to stejně, jako bych byla třeba servírka. Vzala jsem ho na Kabelky a strašně se bavil. Měl hroznou radost, že je jeho maminka sprostá a dělá na jevišti věci, o kterých doma říkám, že se to nedělá. Tím jsem ho dostala, protože viděl, že jsem normální. Pořád mě cituje a je nadšený. Jinak hledáme, co by ho bavilo, jezdil na koni, chodil do Sokola, hrál baseball, florbal, momentálně ho zaujal paintball. Ten sport si našel sám, ale těžko si ho někde s kamarády na táboře zahraje. Ale zakázat mu to nemůžu.

Podle práce. Když točí další sérii Comebacku dvanáct hodin denně, má z toho úplně vymleto v hlavě. Je tam jen pár herců a ti neslezou z obrazu. Hlavní postavy si neodpočinou. Zabere to pokaždé čtvrt roku života. Vždycky přišel domů, najedl se, zalezl do pokoje a nikdo na něj nesměl mluvit. Vyžadoval ticho. Když dotočili, odjeli jsme přes Vánoce a na Silvestra na hory, abychom si to vynahradili. Přijeli za námi i dědečkové a babičky.

Plánování. Oba strašně rádi plánujeme. Jeden něco navrhne, druhý se toho chytne, ať už jsou to přání, která nemusí úplně vyjít. Třeba že si koupíme domeček v Řecku. Tomáš mě nepodrazí. Nejdřív řekne, že o tom budeme uvažovat a druhý den dodá, že by to asi šlo. A já už ten domeček vidím a těším se, jak za námi budou jezdit naši příbuzní a kamarádi. Bude nejspíš na ostrově Thassos přímo u moře. Od toho neustoupím. I kdybychom měli koupit nějakou ruinu, kterou si přebudujeme. Myslím si, že to dnes není tak nedostupné. Dětem se ten nápad líbí. Možná bychom si s Tomášem měli založit agenturu na splněná přání.

Lucián byl stejně jako kdysi já hodně zlobivé dítko, ale Štěpánek je ještě horší. Je paličatý, s ním prostě nehnete. Sekne sebou na chodníku a půl hodiny čekáme. Nepomůže nic. Tady v okolí už nás všichni znají. Zasekne se i bezdůvodně, když třeba jdeme ze školky domů. Jsme s Tomášem bezradní. Trochu na něj platí Lucián, jenže ten není vždycky po ruce, a tak doufáme, že to časem přejde. Snad mu to do dvaceti nezůstane, to by bylo špatné.

Uvažuji o tom, ale Tomáš už dalšího psa nechce. Ale tenhle argument by třeba zabral.

Já jsem měla samaritánské sklony odmalička. Tahala jsem domů zvířátka, řešila jsem spory dětí, nesnášela jsem, když někdo někomu ubližoval. Babička mi vždycky říkala: Z tebe bude samaritánka, ty musíš jet někam do Indie a měla pravdu. Od té doby si pamatuji slovo samaritán, i když jsem mu jako malá nerozuměla. Sáru máme v pěstounské péči a její sestra Veronika k nám jezdí o víkendech a tráví s námi svátky a prázdniny. Verče je čtrnáct a hodně si rozumí s Luciánem.

Žádné trauma z dětství nemám. Vadilo mi jen to, že jsem byla jedináček. Vždycky jsem si přála velkou rodinu. Teď ji mám.

Zatím ne.

Není to tak dramatické. Každý zvládne to, co chce a do čeho se mu chce. Někoho zmáhá jedno dítě a někdo má tři a čerpá z nich energii.

Maminka se trochu bojí, abych nezanedbávala svoji profesi. Je ráda, když točím a hraju. Chce, abych víc myslela na sebe. Ale já nejsem a nikdy nebudu klasická hospodyně a pracovní nabídky mi chodí. A tatínek nosí dětem dárky.

Ten jsem si ještě moc nenaplánovala. Vím jen, že v únoru pojedu na pár dnů na karneval do Benátek, kam mě posílá televize Barrandov. Budu tam točit reportáž. Chtěla bych také natočit celovečerní film. Nabídku už mám, krásnou nabídku, kde můžu ukázat, co umím. Jestli všechno dobře dopadne, tak na jaře začneme.

Přece ten domeček v Řecku.

Tak bych si koupila louku vedle naší chalupy a tam bych si Řecko vytvořila. Udělala bych si koupací jezírko, srub na večírky a pro děti bunkry. Takže buď Řecko, nebo louku a budu spokojená.