Lucia Šoralová: S mužem se občas vraždíme

Největší jsou na ní oči. Mluví rychle a tiše (při únavě navíc slovensky), ale když začne zpívat, její barevný hlas dosáhne až do poslední řady.

Ráda boxuje a tvoří rukama, nerada se fotí a brzy vstává. Potkaly jsme se v pauze mezi představeními Landova Tajemství v Divadle Kalich. Muzikálu o síle mít život ve svých rukou, o víře v sebe sama, v to, co děláme.

Dost pozdě a pořád nejsem u konce. Chci ještě spoustu věcí měnit – na sobě, ve vztazích. Věřím si ve své práci, věřím i ve svou energii, ale jsem stále plná strachů. Okolnímu světu primárně nedůvěřuji a brány otvírám až po dobré zkušenosti, zato dokořán. Dřív jsem neznala míru a střídaly se u mě velké extrémy, vrcholy a propady. Teď je to trochu lepší, už našlapuju opatrně.

O životě, který žiju, jsem ani nesnila, tedy až na lásku, rodinu a děti. To byl můj jediný skutečný sen. Vše navíc je bonus a já se s ním snažím smysluplně nakládat.

Třeba skupinu Nerez jsem zbožňovala od dětství a stále nechápu, že jsem její součástí. Vydali jsme desku propojující různé vlivy a žánry, jedeme turné... Stále mi to nedochází.

V žilách mi proudí slovenská, maďarská, židovská a prý i turecká krev. Nic neobvyklého uprostřed Evropy, asi bychom se všichni divili, kdybychom si nechali udělat testy DNA.

Jsme velký mix, což je dobře – nejzdravější pejsci bývají přece kříženci celé vesnice. Možná nejvíc si uvědomuji židovský vliv, je mi blízká jejich muzika, filmy. Turecko svým způsobem vnímám taky. A když jsem zpívala v Lúčnici s romskou kapelou Diabolské husle, říkávali: Ty si aj tak naša! Tak nevím, i to je možné.

Z obou stran. Maminčin otec sice učil technické práce a fyziku, ale byl i umělecky založený a zručný, vyráběl ze dřeva, hezky maloval a miloval hudbu. A taky babičku, na kterou příšerně žárlil. To mám po něm.

Babička byla zasněná poetická duše, tíhla k divadlu a píše básně. Nedávno, skoro v devadesáti, jí vyšla první sbírka Prelet nad životom. Máma chvíli hrála divadlo, jenže byla velká trémistka. Nakonec zakotvila jako jazyková redaktorka.

Otcův tatínek paradoxně taky učil technické práce a matematiku a vyráběl nábytek, měli jsme od něj krásně vyřezávané kukačkové hodiny. K tomu hrál na housle a založil ve Štrbě, kde působil jako hlavní kulturní motor, folklorní soubor Štrban.

Otec v něm jako dítě hrál na housle, v dospělosti se stal hudebním režisérem a spolupracoval s řadou známých zpěváků. Vzpomínám, jak mě asi v osmi letech seznámil s Darinkou Rolincovou, kterou jsem obdivovala.

Ale mohla! Co ta fyzika a matematika? Někde se stala chyba, mohla jsem žít poklidný život kantora. I když ani ten nemusí být klidný…

Nejdřív jsem chtěla studovat medicínu, protože jsem měla postiženého bratra a naivně doufala, že pro něj vymyslím lék. A medicína mě fascinuje stále. Třeba se k ní dostanu na stáří. I když se můj muž směje, že mám každou nemoc, o které se dočtu, a z nemocnice odcházím skoro smutná, že mi nic nenašli. Klasický Woody Allen!

Od dětství jsem poslouchala hlavně folk a šanson, z popíku balady s krásnými texty. Dělila jsem hudbu na dobrou a špatnou a dlouho hledala žánr, ve kterém zakotvit. Naštěstí jsem objevila konkurz do muzikálu Vlasy v Praze – a bylo rozhodnuto. Krátce předtím jsem se totiž v Maďarsku zamilovala do jeho broadwayské zájezdové verze.

Já se musím prostě zamilovat, abych mohla něco dělat, ať už je to cokoliv. Bez výčitek jsem opustila vysokou školu pedagogickou, obor speciální pedagogika, a sbalila kufry.

Prahu jsem si rychle oblíbila, podlehla jsem jejímu kouzlu a omámila mě euforická porevoluční nálada mezi kolegy muzikanty. Přesto to pro mne úplně jednoduché nebylo.

Čerstvě jsem se zaláskovala do slovenského bubeníka, který se později stal i mým manažerem. Kvůli němu jsem pendlovala tam a zpátky, a dokonce se na dva roky vrátila do Bratislavy. Když mi ale po čase zavolali z Prahy, že hledají další Johanku do muzikálu Johanka z Arku, přesídlila jsem napořád.

Bylo jich víc. Určitě vztah se zmíněným muzikantem, i když se nakonec rozpadl. Ale nebýt jeho, nejela bych na ten konkurz ani se nevěnovala naplno zpěvu.

Mně vždycky chyběl motor. Zpívat jsem chtěla, ale netoužila po slávě. Bohužel je to tak, že pokud člověk nemá vrtuli v p...li, nechce být strašně moc vidět, často končí tím, že zpívá jen doma.

Já měla kliku, že jsem potkávala lidi, kteří ve mě věřili víc než já. Sice jsem věděla, že zpívám dobře, ale moje hlavní přání bylo mít lásku až za hrob a šťastnou rodinu (děti jsem chtěla už ve dvaceti!).

I proto mi dlouho vyhovovaly muzikály, proud mě unášel z jednoho do druhého. A nebýt toho, že mě někdo uviděl a pošoupl o kus dál, sama bych se asi nikam nehrnula.

Ondřej mi pomohl jinak, i když se právě nabízí to pošoupnutí. Když jsem ho potkala, měla jsem dojem, že jsem se konečně nadechla. On mi ukázal, jak chutná svoboda, ať to zní jakkoliv. Ovšem láska na první pohled to rozhodně nebyla. Naopak.

Zdál se mi jako věčně se tlemící puberťák, dospěl až kolem šedesátky. Zato jsem obdivovala jeho ženu Gábinu, připadala mi vznešená, důstojná, jako hraběnka. A divila jsem se, jak s tím vychechtaným chlapíkem může být.

Jednou, když se dostal do problému. Bylo potřeba natočit promo video k Johance pro soutěž v Anglii a Lucka Bílá ten den nemohla. Existovala jen audionahrávka s jejím hlasem. Takže Ondřej byl v háji.

Večer jsem hrála já a jemu nezbylo než přijít s prosíkem, abych na její hlas nahrála video. A protože žádná zpěvačka netouží zmítat se na obraze na zpěv kolegyně, neměl to lehké. Říkal, že to nikdo neuvidí (jen porota). Škemral, objednal víno…

Nakonec jsem kývla a byla to ohromná zábava, děsně jsme se přitom řezali. Za odměnu jsem s nimi jela do Cardiffu, a protože Lucie opět nemohla, zastoupila jsem ji i ve zpěvu. No a někdy v té době jsem Ondřeje začala registrovat. Zjistila jsem, že je velmi zajímavý a zábavný tvor.

Která přinesla další mezníky, například spolupráci s Michalem Horáčkem. Ten mě zachránil v době, kdy jsem byla zdecimovaná mediální masáží, jež trvala prvních pár let vztahu s Ondřejem. Mé sebevědomí na tom nebylo zrovna nejlépe.

Ale Michal je zachránce a objevitel, rád zvedá druhé z popela, opráší je a řekne: Hele, co jsem našel! Kdybych byla na vrcholu slávy, nezajímala bych ho. Vlil mi tenkrát do žil sebevědomí: nabídl mi samostatný projekt. Jeho texty se zhudebňovaly samy, zrod našeho alba O lásce, cti a kuráži byla čirá radost.

Sledujeme navzájem, co děláme, radíme se, jsme si prvními posluchači. Ale neshodneme se na přístupu k práci. Ondřej říká, že nejde jen čekat na inspiraci, že se člověk musí snažit psát stále. Já všechno vyplivnu rychle, ve chvíli, kdy jsem nadšená, chytím inspiraci. Ale že bych pravidelně seděla a produkovala, to ne.

Ondřej je skladatel, umí své písně zaranžovat, dodělat do finální podoby. A já zůstanu písničkářka. Přesto rádi a často spolupracujeme, i když se u toho někdy vraždíme.

Třeba se mi líbila jeho muzika k izraelskému filmu a přemluvila jsem ho, aby pro mě z jednoho motivu, který režisérovi připadal příliš židovský a nepoužil ho, napsal píseň Klec. Ta teď vyšla na našem cédéčku s Nerezem. S textem Zdeňka Vřešťála.

Jejich tvorbu jsem sledovala i po odchodu Zuzany Navarové. Předloni jsem je pozvala jako hosty na svůj vánoční koncert…

A došlo k neuvěřitelnému energetickému propojení rovnajícímu se zamilovanosti. Úplně se mi z té euforie točila hlava a říkala jsem si: Proboha, snad nejsem zamilovaná? Ale do koho? Do Zdeňka Vřešťála, nebo do Vítka Sázavského?

Došlo mi, že do Nerezu jako takového, že nám to spolu prostě funguje. Takže jsme hráli stále častěji a kluci mezitím chystali CD 20 let Neřež – s jednou naší písní jako bonusem. Ředitel Warner Music Vladimír Kočandrle ale navrhl, ať obnovíme Nerez a uděláme společnou desku.

Nadšeně a spontánně: já a Zdeněk jsme nosili písničky a Víťa nám dělal oponenta, probíhal vydatný brainstorming. Výsledkem je propojení všeho, co mám ráda: etno, klezmeru, folku, romské muziky, popíku.

Nerez v sobě má to, co jsem vždycky chtěla i já: že je hudba nezařaditelná, rozkročená přes všechny žánry, přitom prokomponovaná, aranží sjednocená a silná.

Jsem zvyklá, že mě stále s někým srovnávají. Většina lidí ale naše CD vnímá jako nový plnohodnotný projekt.

Zuzana byla vždy mojí velkou inspirací, nikdy jsem ji však nechtěla napodobovat, to ani nejde. Byla introvert a minimalistka, její emoce bublaly pod pokličkou, kterou jen opatrně pouštěla. Já jsem energická, někdy až patetická, mé emoce kypí a musím je utahovat.

Těžce. Bojím se hlavně podzimu, kdy vyjede na turné i Ondřej – s Richardem Müllerem a Michaelem Kocábem.

Rebeka chodí do první třídy a Ondráškovi jsou teprve čtyři. Možná dojde i na cizí hlídací paní. Musíme to nějak přežít. Náš život je i v klidovém období hodně bohémský, chaotický, bez pevného režimu a řádu. Přesto se snažíme děti správně vést a vychovávat.

Ondřej neřeší problémy přímo, díky své povaze dokáže kličkovat, odvádět pozornost. Já jsem pravý opak, vše řeším hned a jasně. Výsledkem je, že děti poslouchají spíš mne a u něj škemrají o úlevy.

Vlastně mi vyhovuje, že je každý den jiný. A každá noc. Já totiž relaxuju a užívám si chvilky, kdy na mě nikdo nemluví a nic po mně nechce, hlavně v noci. Klidně do tří, do pěti, to je můj čas. Užívám si ticha a vítám zpátky hlasy v mé hlavě: poslouchám muziku, koukám na filmy, háčkuju, toulám se na Facebooku, často vařím a peču.

Dřív jsem v noci i uklízela, žila jsem jako sova. Ovšem to jsem mohla dopoledne spát. Teď musím ráno vypravit děti a jsem notoricky nevyspalá.

Jsem šťastná, žiju tím, co mám ráda. A přeji si, aby to tak zůstalo. Možná bych si ještě přála mít na všechno víc času, abych nebyla pořád v poklusu. Hlavně nechci, aby mi protekly mezi prsty proměny dětí a já najednou zjistila, že mě nepotřebují a že už je nijak neovlivním.

Je náročné, že se hlavní zápřah v profesi i výchově kumuluje ve stejné době. Teď je všechno. A pak není nic. Nebo je?

Může se vám hodit na Zboží.cz: