Článek
Z vaší poslední výstavy Colorful Downer (Pestrobarevný uspávák) jsem si odnesla navzdory „uspáváku“ v názvu jako hlavní pocit příval barevných kontrastů, emocí i silného tvůrčího neklidu. Co vás žene pořád vpřed?
Je to nejspíš má neklidná duše. A taky silné emoce. Nedokážu žít bez malování a všechno, co cítím, musí jít ven. Což se také odrazilo na naší společné výstavě s Patrikem Adamcem v pražské The Chemistry Gallery. V obrazech se zrcadlily vzpomínky na prožitky v době před pandemií.
Přenášela jsem do svých obrazů kromě pocitů z drsné krajiny i sexuální energii ze sluncem rozpálených kamenů, radost ze života a meditativní prožitky z krajiny. A také syrové nejistoty a démony ze současné doby lockdownu.
Jednu z vašich maleb z této výstavy jsem si zvlášť oblíbila. Vznikla před dvěma lety po vašem pobytu v Bretani. Představuji si před ní, že projíždím podél mořského pobřeží, vítr ohýbá trávu a slunce láme stíny na skalách a stěnách domů. Vyzařuje z ní jistá pohoda a štěstí…
Bretaň mě lákala odjakživa. Ostatně milovala ji spousta malířů, třeba Toyen. S manželem jsme ji nejdřív projeli na kolech. Potom jsme tam vyrazili s velkou partou přátel. A nakonec jsem se v Brazílii úplnou náhodou setkala se ženou, jejíž rodině v Bretani patří starý kamenný dům. Od té doby se stalo skoro pravidlem, že se tam spolu jednou za rok setkáváme.
Jezdíme tam v naší obytné dodávce i s dětmi. Mimochodem, její dědeček žil před válkou v Praze a byl jedním z židovských dětí, které zachránil sir Winton.
Co těmto výpravám říkají děti? Přece jen jsou ještě docela malé.
Starší Josefínce je sedm let a Lojsička je o dva roky mladší. Holky cestování naštěstí milují. Rády spí v autě a líbí se jim vysedávání u ohně na loukách nebo na pobřežích. V přírodě se nám všem zdávají velice živé sny, možná i díky zvukům zvířat, které ve městě tolik nezaslechnete. A tak si každé ráno máme co vyprávět.
Tvoříte i přímo na cestách? Fotíte, chodíte se skicákem? Nebo většina věcí vznikne až doma v ateliéru?
Obvykle spíš odpočívám a nabírám sílu. Ale všechny krásné výjevy, které potkávám, se mi pak doma znovu vynořují před očima. Fascinující obloha s mraky, odstíny západu či východu slunce, světlo a stíny, kompozice…
Někdy se mi to dokonce děje i opačně. Maluji nějaké téma v určitých barvách a tónech, a pak to najednou spatřím ve skutečnosti, jako bych si to předpověděla.
Která z těch zemí, které jste zatím navštívila, vás ovlivnila nejvíc?
Kromě Bretaně, a vůbec Francie, to byla ještě Brazílie. V dětství mi táta hodně vyprávěl o Fričovi a jeho cestách za indiány a já jsem už od té doby toužila vydat se jednou do Jižní Ameriky. Vonělo to neznámem a dobrodružstvím.
No, a když dobrodružství, tak Rio! Mimochodem jedno z nejnebezpečnějších měst na světě. A mně to přišlo dobrý!
Jsem hyperaktivní člověk, často mezi lidmi a většinou ve shonu, a tak je pro mě únik do přírody i terapeutický
V momentě, kdy se ozve tak silné volání duše a člověk ho poslechne, vesmír mu pošle spoustu dobrých karet do hry. Takže to šlo jako po másle. Moje kamarádka, výborná fotografka Michaela, se ke mně přidala a už za dva týdny jsme spolu vyrazily do Brazílie. To už je tak jedenáct let zpátky.
Čím vás tak oslovuje Bretaň?
Miluji její drsnou krajinu, vítr, pohledy na oceán a hlavně útesy. Jsem hyperaktivní člověk, často mezi lidmi a většinou ve shonu, a tak je pro mě únik do přírody i terapeutický. Mám ráda dlouhé procházky o samotě. Oblíbila jsem si tam pár cest složených z obrovských kamenů. Mezi kameny si ráda i jen posedím, pozoruji je nebo medituji.
V dálce si vyhlédnu nějakou výraznou kamennou mohylu a vydám se na dlouhou cestu k ní. A to je pro mě meditace.
Právě v Bretani mě napadlo začít používat při malbě i stavební materiál, pastované omítky. Nahrazují mi písek, který se i v malířství běžně používá. Ale hlavně právě tam vznikl můj zájem o struktury. Začala jsem malovat abstraktní obrazy, které zahrnují různé biomorfní, organické tvary.
Pak jsem zjistila, že podobné pocity z bretaňského pobřeží měli umělci odjakživa, ať už je to naše Toyen, která také používala písek a strukturu v obrazech, nebo třeba Helene Frankenhellerová. Písek z pláže smíchala s kávou a barvami a vytvořila úžasné abstraktní obrazy.
Popište mi, jak vypadá váš běžný pracovní den. Máte třeba nějaké rituály, které vám umožňují se lépe soustředit a naladit na práci?
Ráda mám klidnější ráno před malbou, abych byla koncentrovaná. Obvykle se snažím udělat dechové cvičení na terase a dám si čaj pu erh. Když přijdu do ateliéru, následuje kafe. A pak už o sobě moc nevím, protože se soustředím a nevnímám ani své tělo, ani okolí, a jen maluju. Pracuju často v tichu, ale někdy poslouchám hudbu, teď zrovna Kevina Morbyho, Davida Bowieho a Pegy Lee.
Domov teď oba užíváme i jako domácí kancelář, častěji se s mužem střídáme u dětí a získala jsem i víc času na malování
Jak váš život od loňského jara změnila pandemie?
Převrátila nám život naruby, jako mnoha jiným lidem. Náš obvyklý, společensky bohatý život ořezala až na dřeň. Zůstáváme v kontaktu pouze s rodinou a nejbližšími přáteli, většinu času jsme začali trávit doma.
Samozřejmě že občas byla i ponorka, ale vlastně nás to postupně začalo i bavit. Zjistili jsme, kolik věcí z venku nepotřebujeme. Domov teď oba užíváme i jako domácí kancelář, častěji se s mužem střídáme u dětí a získala jsem i víc času na malování.
Hodně jsem se do toho ponořila a došla jsem v malbě k pokrokům, které by bez lockdownu možná nepřišly. Ubylo spousta věcí, které běžně odvádějí moji pozornost od soustředění nad plátnem.
Všechno špatné k něčemu dobré, říká se. Co ještě vám vzal, nebo naopak přinesl koronavirus?
Miluju velká plátna. Ale tak měsíc jsem se kvůli covidu do ateliéru moc nedostala. To mi covid vzal zcela určitě. Ale naštěstí existují speciální malířské programy na iPadu pro výtvarníky, a tak jsem v době, kdy jsem nemohla malovat, vytvářela skici a návrhy. IPad se mi stal doslova nerozlučným přítelem.
Navíc má prakticky neomezenou paměť a já jsem se nemusela ohlížet na to, kolik papíru bych potřebovala na ty stovky a stovky náčrtů a skic. Je to úžasný pocit, že se nic neztratí. Jedna koláž se dostala až na titulní stránku časopisu DOLCE VITA.
No, a taky jsem zjistila, že během pandemie stoupl zájem o mé obrazy, což by mě vůbec nenapadlo. Říkala jsem si, že lidé budou více šetřit a nebude se jim chtít utrácet za umění. Ale opak je pravdou. Asi je to tím, že jsou teď lidé víc doma a častěji řeší nějaké proměny domova, a tak i kupují obrazy.
Až se znovu otevřou restaurace, jedna kavárna v pražském Karlíně bude mít novou výzdobu. Vytvořila jste pro ni obraz přímo na zeď, takzvaný mural. Co vás inspirovalo?
Majitelem je milovník kávy a umění, Sugi, s kterým jsme si výborně porozuměli, stejně tak s interiérovým designérem Lukášem Kubou.
Vyšli jsme z industriálního prostředí a také jsme navazovali na velmi specifické řešení podlahy, kde jsou fragmenty drahých kamenů od pána, který z mramoru a žuly vytvořil pár úchvatných interiérů pražských bank. Důležitá pro nás byla i barva stroje na kávu.
Můj mural má dát místu duši. Nechtěla jsem, aby byl příliš výrazný, měl by jen vytvořit podkres, předat hostům příjemnou emoci.
Když tvořím malbu na zeď, vždy si udělám předem pár hrubých vizualizací, ale tentokrát jsem motiv zkusila hned na stěnu, abychom si to dokázali lépe představit. Myslím, že se to povedlo.
Vždycky malujete na zdi sama?
Zatím ano, moc mě to baví. Například lézt do výšky při práci na Tančícím domě, to byl super adrenalin! Ale pokud budu dělat větší projekty na obrovské plochy, budu spolupracovat s více lidmi.
Nejdřív jste vystudovala design na uměleckoprůmyslové škole v Opavě a potom pražskou Akademii výtvarných umění, malířský ateliér Michaela Rittsteina. Proč jste nepokračovala ve studiích designu?
Odjakživa jsem veškerý čas trávila malováním, ať už doma, anebo přímo v plenéru. Studium designu pro mě byla jen taková zástěrka. Ale bylo to skvělé, poznala jsem různé materiály a jejich vlastnosti, naučila jsem se technologie.
Vtipné je, že teď po letech jsem se k designu úspěšně vrátila, společným projektem s třemi dalšími tvůrci M. P. K. J. V. L. J. S. na letošním Designbloku. Jde o design s přesahem do volného umění a má velký úspěch. Takže „co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“ tady výborně sedí!
Zdá se mi, že si mezi volným a užitým uměním docela volně plujete…
Mám spoustu tvůrčí energie, která potřebuje odcházet, abych nebyla zablokovaná a cítila se dobře. Jsem také dost nestálá a ráda přeskakuji od jednoho projektu k jinému. Díky tomu se nikdy nenudím.
Potřebuji se cítit svobodná, ne moc omezována, ale také potřebuji mít nějaké pevné body, kotvy, o které se mohu opřít.
Nejvíc jsem vděčná za to, že mám obrovské štěstí na lidi. Rodina, blízcí přátelé, sběratelé, kteří mi dávají svobodu tvořit a udržují moji motivaci. Potom jsou to lidé, kteří mě oslovují na speciální projekty, které mě inspirují a posouvají dál.
A pak jsou to spolupracovníci v jiných oborech, kteří zase umožňují, abych s jejich pomocí mohla uskutečnit svoje představy v jiných technikách.
Až příště vstanete a půjdete do ateliéru, co tam na vás čeká?
Už několik týdnů tam mám napnuté čisté bílé plátno. Kvůli covidu jsem v ateliéru nebyla a ta moje meditativní malířská práce mi hodně chybí. Pár týdnů jsem promýšlela na iPadu návrhy koberců, gobelínů či muralů, ale to mě nenaplňuje tolik, jako když si stoupnu před plátno a vezmu do rukou své štětce.
Tři hlavní ceny EDIDA za design
- V Praze byly 25. března vyhlášeny prestižní ceny EDIDA, které uděluje časopis Elle Decoration v české a mezinárodní verzi.
- Ceny Designér roku, Nábytek roku a Textil roku si odneslo umělecké uskupení M. P. K. J. V. L. J. S., spojující 5 uměleckých osobností, jehož je Lu J. Skřivánková součástí.
- Oceněno bylo celkem deset designérů a studií v deseti kategoriích.
- Pětadvacet šéfredaktorů z různých zemí uděluje ceny mezinárodní, národní ceny se pak udělují v předstihu v příslušné zemi.
Lu Jindrák Skřivánková
- Narozená ve znamení Střelce
- Manžel Jan Alex Jindrák, tvůrčí producent, režisér a artdirektor
- Dcery Josefína (7) a Aloisie (5)
- Ráda čte: Thomas Moore, Kniha o duši
- Žije v Praze